[zapsala Johana Passerin]
V předcházející části příběhu – Vůz – se hrdinové pokoušeli otevřít a zprovoznit podivný předpotopní dopravní prostředek, který našli v podzemní chodbě pod Chrámem knihy. Ve voze našli spícího muže ve skleněné rakvi. Probudili ho a on se poklonil Jarnovi coby konzulu Saguinovi. Jarn jej pojmenoval Lišaj.
„Lišaji, řekni mi, kterým směrem je sever,“ rozkázal Jarn svému novému služebníkovi. Lišaj přistoupil k panelu a přiložil k němu svůj prsten. Vše se modře rozzářilo, včetně jeho ruky, a na panelu se rozzářil symbol, ve kterém poznali cosi jako směrovou růžici. Z něj vyčetli, že vůz nyní směřuje zhruba na severozápad.
„Výborně! Byls rychlý jak veverka,
zde je naše severka,“ zajásal Jarn.
„Ještě mi, příteli, říci zkus,
kde své srdce má tento vůz?“ otázal se pak.
Lišaj ani nehnul brvou, a ukázal na vypouklé oko, kterým předtím otevřeli a zavřeli dveře vozu. Až nyní si všimli, že ve voze je jen jedno takové oko.
„Hm, to jsou dobré zprávy.
Možná odsud vyvázneme zdrávi,“ pochválil Jarn Lišaje.
Chtěl ho poplácat po rameni, ale když si všiml mužova vážného a důstojného výrazu, tak si to raději rozmyslel. Otočil se ke Klaesovi.
„Takže máme směr i vozataje.
Teď mi pověz – znáš-li tyto kraje?
Co víš o těchto tunelech?“
Klaes zavrtěl hlavou. „O těchto tunelech nemám valné vědomosti. To nebyla moje odbornost. Vím jen něco málo o těch u Altamoaru. O těch tady na východě jsme vlastně dosud neměli ani tušení.“
Jarn se tedy obrátil zpátky k Lišajovi:
„Liktore, s vozem jsem již obeznámen.
A zdali nějakou mapu máme?
Potřebujeme se dostat do severních zemí.“
„Přesněji – potřebujeme se dostat do Xalgonu,“ dodal Klaes. Al-Raqím vše pohotově tlumočil.
Lišaj pohlédl na Jarna a v dosud nehybné důstojné tváři se mu objevila nevyřčená otázka. Jarn mu pokynul. „Můžeš mému příteli odpovědět.“
„Kam si pán přeje odvézt, tam ho odvezu[1],“ odvětil Lišaj. „Přímo do těch nehostinných míst však náš drom nevede.“
„Rozumím. A máme tedy nějakou mapu, Lišaji?“
„Které místo, kam se dá dojet, je nejsevernější?“ připojil se k otázce Klaes.
„Jak si bude vaše excelence Saguin přát,“ řekl Lišaj.
Opět jen mávl prstenem na své ruce a deska se rozzářila fialovomodře. Ukázalo se schéma podzemní dráhy. Klaes jen vzdychl úžasem a rychle si dělal poznámky. Daran se naklonila nad mapu a pak pohlédla na Jarna. V očích měla bolestnou prosbu.
„Vidím, že ten služebník pro tebe udělá, co si jen usmyslíš. A taky vím, že spěcháme na sever. Já ale potřebuji vyjít ven. Co nejdřív.“
„A proč?“ zeptal se Jarn.
„Musím rozdělat posvátný oheň Arky, aurán. Pamatujete si, jak se Machuznatarova hůl chvěla? To bylo znamení, že mé město padlo a všichni mí drazí zahynuli. Musím je uctít ohněm. Jedině pokud rozdělám oheň a zazpívám píseň Světla, budou jejich duše spaseny. A možná ne jenom jejich duše,“ řekla pochmurně Daran. Klaes zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup (ale jen velmi nenápadně).
„A jak vypadá takové místo, kde máš rozdělat ten oheň?“ zeptal se Al-Raqím.
„Nejlépe na kopci, vysoko nad krajinou,“ odtušila Daran.
„A musí to být na kopci? Nemůžeš ten zádušní rituál vykonat tady v tunelu?“
„Ne… nevím… neumím si to představit,“ řekla Daran.
Jarn vzdychl a obrátil se k Lišajovi. „Potřebovali bychom si cestou odskočit ven. Nevíš, kde nějaký kopec nebo hora by mohla být. Které místo na mapě by se k tomu nejlépe hodilo? Musíme se už dát do díla.“ Al-Raqím tlumočil.
Lišaj se zatvářil zcela nechápavě. „Vaše excelence nechť mi odpustí, ale nerozumím vám. Neznám to slovo hora. Byl jsem stvořen v laboratořích Yadhabaoth a můj úkol je sloužit vám zde v našich državách.“
„On vůbec neví nic o životě na povrchu Qurandu. Netuší, co to je hora nebo kopec,“ podotkl šeptem Klaes.
„Lišaji, která stanice je nejbližší místu, kde jsme teď?“
Lišaj ukázal na rozzářené schéma dromu a hrdě pronesl: „Evenhaemet.“
„Tak bychom měli vyrazit. Daran, ohledně té tvojí záležitosti si to rozmyslíme cestou, ano? Lišaji, pojeďme!“
Lišaj se dal do práce. Rozsvítil hlavní svítilnu, která se nacházela nad průzorem, a jasný proud fialovomodrého světla ozářil koleje do vzdálenosti mnoha desítek mečů. Stovky stínových postav se s jekotem a šramocením rozutekly. Vůz lehounce vzdychl a pomalu se dal do pohybu.
Lišaje nejprve udivilo, že na nástupišti nikdo není, s výjimkou před světlem prchajících tvorů. Pak ho zarazil stav kolejí, které byly na mnoha místech zvlněné, popraskané, nebo k sobě nedoléhaly. Nejvíce ze všeho ho však znepokojoval stav konzula Saguina. Mluvil divným dialektem a choval se místy nedůstojně a pošetile. Všechno bylo jinak, než očekával, pokud se dalo v jeho případě hovořit o očekávání. Nedal však nic najevo. Soustředil se na řízení.
Nakonec však přece jen řekl: „Vaše excelence. Muselo zřejmě dojít k nějaké mimořádnosti. Vypadá to jako následky otřesů země. Koleje jsou místy poškozeny. Omlouvám se, ale nemůžeme jet plnou rychlostí.“
„To je v pořádku. Nějaké otřesy jsme zaznamenali, a nebyly zrovna malé,“ utrousil Jarn.
„To je mrzuté,“ pravil Lišaj.
„To tedy ano, samozřejmě! Jeď tedy bezpečně a stále kupředu jen spějme!“
Liktor Lišaj splnil pokyny svého pána. Vedl vůz co možná nejplynuleji a jízda pomalu ukolébávala všechny k odpočinku. Každý si našel nějaké pohodlné místo a uvelebil se. Jen Daran nemohla spočinout. Přistoupila k panelu, na kterém pořád ještě zářila mapa dromu a jakýchsi uzlů – pravděpodobně míst k zastavení. Lišaj si ji naprosto nevšímal, tvářil se, jako by byla vzduch. Naopak Liška vnímala Daranin neklid. Přišla blíž a otřela se jí o nohy. Dávno se naučila, že dotek hebké kožešiny lidi uklidňuje. A proto tady přeci byla, Hospodin ji s těmi lidmi poslal, aby jim dělala společnost. Daran vzdychla a bezděčně se shýbla, aby Lišku pohladila.
„Potřebuju pomoc, Liško,“ zašeptala. „Potřebuju tvoji liščí věštbu. Potřebuji najít místo pro novou Arku. Které z těch míst je to správné?“ Vzhlédla a ukázala Lišce světélkující body na panelu. „Tohle jsou místa, kde by se pravděpodobně dalo vystoupit. Která je ta správná?“
Liška se na ni povzbudivě usmála. „Je to těžký úkol, protože jsme hluboko pod zemí. Ale udělám to pro tebe. Nedokážu ti však říci – jdi tam a tam zas nechoď. V mých silách je pouze vyčenichat povahu těch míst. Rozhodnout se musíš sama.“
„Děkuji ti!“
„Pověz mi ale, proč to vlastně chceš? Viděla jsem, že svoje obřady vykonáváš kdykoliv a kdekoliv. Celou cestu to tak děláš. A teď najednou – proč musíš nutně ven, a ještě k tomu na kopec?“
„Povím ti to…za chvíli,“ zašeptala Daran. Ještě chvíli se dívaly na mapu dromu, a pak se odebraly do vzdálenější části vozu, kde se usadily na pohovku. Liška nastražila uši a Daran potichu vyprávěla:
„Vzpomínáš si, když se hůl začala chvět obrovskou silou? Když se to stalo, viděla jsem, že moje město, můj domov, je v plamenech. Mohutné bílé hradby se hroutily a z oken domů šlehaly ohně – barbarský žár. Viděla jsem, jak ulicemi táhnou voje zocelené žárem Věčné bitvy, která není z tohoto světa. Ulice přestaly být ulicemi, ten nečistý oheň je roztavil.
Viděla jsem, jak se kolem chrámu semkli nejstatečnější ze statečných, moji příbuzní a přátelé. Mezi nimi bojoval můj otec. Nakonec byli zcela obklíčeni a jeden po druhém padali v dešti nepřátelských šípů a oštěpů.
Oheň proti ohni, Aurán proti nečistým plamenům Věčné bitvy. V hodině poslední král Arminthas pozvedl svůj meč a silným hlasem zapěl píseň, jakou jsem ještě nikdy neslyšela, ale přesto vím, co znamená. Vstoupil do plamenů auránu a za ním všichni, kdo ještě přežili. Nebylo jich mnoho. Jejich čin je oběť.
Viděla jsem, jak hoří a zanikají, ale zároveň vím, že všechnu svou životní sílu předali ohni – auránu. Oheň a oni jsou jedno a ten oheň je nyní v Machuznatarově holi. Já vím, že jejich síla se opět může dostat na svět a jejich oběť může dojít naplnění. Pokud někde bude do tří dnů zažehnut nový posvátný oheň aurán, vyjdou ven a nová Arka povstane. Pokud ne, zůstanou v lůně ohně navždy. Jejich duše jsou v Machuznatarově holi – jako uprchlíci na lodi, jako dítě v břiše matky. Potřebuji najít místo, kde by se mohla zrodit nová Arka! Liško, pomoz mi!“
Liška pozorně vyslechla Daranino vyprávění. Pak pokývala hlavou a překulila se přes levý bok. Zůstala strnule sedět, chlupy na těle se jí zježily a její přivřené oči upřeně hleděly do prázdna. Čenichala. Pak promluvila chraplavým šepotem:
„První místo, א (alef) je jezdec na ohnivém oři[2], pod ním tři plameny hoří, a tyto ohně jsou zároveň jeho pláštěm. To, na čem stojí, je to, čím se odívá. V ruce třímá pochodeň. Je tam hodně čerstvé síly a ohně, pohyb směrem vzhůru, zprava doleva a vzhůru. Veliká rychlost! Jeho požehnáním je okřídlené královské dítě[3] – ל – (ostruha) které žongluje s poklady vesmíru, s penězi, mečem, ohnivou loučí, pohárem, žezlem, štítem, svitkem. Ta lehkost je opojná! Vidím tam také barvy nebes: modrou a zlatou. Prokletím toho místa je rudý panovník[4] – ע – (oko), třímající jablko zdobené hvězdou a žezlo s beraními rohy. Hlídají ho berani a u nohou mu klečí jehňátko, obětní beránek. Jak vy Arkinci to máte s berany? A s obětí králům, kteří mají ve znaku dvouhlavou orlici? Není jeden z vašich rodů náhodou spřízněn s Orly? Oko toho, kdo na tomto místě bydlí, nikdy nespí. Obětí ho snad usmíříš.
Druhé místo, ב (bet) je nahý muž ve voze taženém býkem[5]. Vůz je plně naložen nějakými koulemi. Těžili tam hodně hluboko a jsou zajati hmotou. Požehnáním tohoto místa je krutost. Ti, kdo se zrodili v tomto království, jsou zoceleni nemilosrdenstvím. Prokletí tohoto místa je opět jezdec na voze, tentokrát jej táhne lev. Veliká rychlost rozdmýchá plameny a rozevlaje hřívu i vlasy. Možná je to syn onoho prvního beraního panovníka, kterému se vzepřel a ujel. Pozor, třímá v ruce hůl s kohoutí hlavou! Kohout je oheň, a tak si říkám, jestli on by ti, Daran, tu tvou ohnivou hůl nechtěl sebrat a ujet s ní ve lvím voze. Pozor na něj!
Třetí místo, ג (gimel) je pusté a prázdné, netečné a ochablé[6]. Jeho prameny vyschly. Nebe je tam zakryto černými mraky, nebo dýmem. Není tam žádná země, natož kopec nebo hora. Je tam voda nebo bažina. Jen u obzoru je úzká škvírka světla, nevím, zda to je soumrak nebo úsvit. Požehnáním je pohár přetékající a zářící, nějaký nekonečný zdroj[7]. Pivo to není, spíš asi voda. Samá voda. Prokletím je žena shlížející na úrodnou zem, která vysychá a znovu se zaplavuje, stále dokola, samá voda a pořád zas voda.[8] V jedné ruce drží disk, kolo nebo štít, ve druhé zase nějakou hůl. Hůl je ozdobena spirálou a nahoře je vsazen krystal. Není to tvoje hůl, Daran? Dej si pozor na svou hůl! Dej si pozor na svou hůl!“
Liščí hlas dozněl v tichém šepotu. Rezavé zvíře si unaveně lehlo.
„Není to moje hůl, Liško,“ podotkla Daran.
„To nevadí. Stejně si… na ní… dej… pozor,“ řekla potichu Liška a vysíleně zavřela oči. „Zvolit si musíš… sama.“
Zatímco Daran přemítala nad obrazy z liščí věštby, ostatní spali a snili. Jarna nejdřív ve snu pronásledovala démonická bytost s obřím mečem. Pak měl znepokojivý sen o tom, že se ho Lišaj snaží zavřít do skleněného sarkofágu, v němž sám předtím spal. Nakonec v něm byl skutečně uzavřen, a celé jeho tělo se změnilo: byl celý černý, jen pravá ruka zůstala bílá. Lišaj ho vezl do modrého světla.
Klaes se ve snu vrátil do Ylleru. Znovu se účastnil pohřební ceremonie jeho učitelky Zeilet. Potom se v knihovně pokoušel najít zmínku o ignotiu. Už to má skoro na dosah, ale tu přijde sedmiprstá ruka a knihu mu zabouchne před nosem. Bác! Znovu hledá a když je skoro na dosah, zase – prásk! – sedmiprstá ruka mu zavře knihu. Toto se opakuje několikrát za sebou. Pokaždé je bouchnutí silnější a silnější až se k němu nakonec vydá šouravým krokem správce, aby ho utišil. Je to ale démon s mečem, se kterým se střetli v sále rozpadlého města. Klaes prchá do chodby, beží po kolejích až se nakonec ocitne zpátky v dromu.
Lišce se ve snu před očima roztočily kopretiny, deštníky nebo vějíře. Nebo bylo točení jen následkem vyčerpání z divinace? Když točení ustalo, spatřila starého holohlavého muže. Měl zašité oči. Tvářil se nespokojeně, jelikož by chtěl oči otevřít a vidět, ale pochopitelně se mu to nedařilo. Pak jej vystřídal jiný obraz: malá holčička s copy plavými jako má Daran letí vzhůru k nebi. Vzhůru ke slunci ji nese husa, stejně jako předtím ve věštbě nesl kůň ohnivého rytíře. Letí, letí, až se její hlava stane sluncem. Také lišce se pak ještě zdálo o démonovi s mečem – byl to muž na ohnivém voze taženém lvem, a v ruce svíral ohnivou hůl s kohoutí hlavou.
Jen Lišaj nespal. Věnoval svou pozornost řízení vozu. Přitom pozoroval svého pána. Proč cítím Saguina, ale nevidím ho? Vnímám vděk a spojenectví, ale zároveň je tady cizinec, který mluví divou řečí.
[1] Jarn a jeho družiníci nemohli tušit, že za časů Starého Vezanu (tedy zhruba před 6000 lety) se Xalgon nazýval Qasalg`n [Kasalgon]. S Vezanem nemělo právě nejlepší vztahy, Vezanci na nej nahlíželi jako na rebelské, odpadlické město.
[2] Rytíř holí
[3] Mág
[4] Císař
[5] Princ disků
[6] Ochablost/Netečnost
[7] Eso pohárů
[8] Královna pohárů
