[zapsala Johana Passerin]
Předchozí část příběhu se odehrávala na pahorku z kostí, na němž se srze Machuznatarovu hůl v rukou Daran znovu zrodila Arka. Desítky nahých Arkinců se tísnily okolo ohně. Hrdinové se jim snažili pomoc a z dolů a okolních staveb jim zajistit aspoň nějaké oblečení nebo nástroje. Dříve, než se stačili rozhodnout, co udělají, k pahorku přijeli tři Palladinové. Varovali je, aby na tom místě nezůstávali, a pozvali je do jejich nedaleké pevnosti. Nabídli jim dokonce, že pro ně přijedou s vozy. Když odkvapili, začali se Arkinci chystat na noc, jelikož většina z nich odmítla opustit nově založený oheň – srdce nového města.
Padla noc a s ní se objevilo to, před čím je Palladinové varovali. Černé postavy, kterým Aurán neublížil. Ti, kterých se dotkli, byli zmatení a nemohli se hnout z místa. Postupně také zčernali a odtančili do mlhy. Boj byl vyčerpávající a marný, a skupina při něm ztratila Al-Raqíma. Konečně se pod pahorkem z kostí objevila světla, palladinské vozy. Daran a její přátelé, a s nimi velká část Arkinců, běželi z pahorku dolů. Nechali se naložit do vozů a vydali se na cestu do Palladionu.
Oheň na Pahorku kostí zanedlouho na to zhasl.
Liška běžela nocí po okraji lesa a sledovala vozy, v nichž Palladinové odváželi Arkiny a její přátele. Všechno se v ní bytostně vzpíralo představě, že by jela na některém z těch vozů. Palladinové jí nevoněli. Přesněji řečeno, nevoněli jí tak, jak by měli Palladinové vonět. Přestože byla velice unavená, raději šla po svých. Zástup plápolajících pochodní se vinul černočernou tmou, les byl hustý a cesta hluboká, vyježděná. Jezdci ani vozkové skoro nemluvili, jen občas se tu a tam ozval úsečný rozkaz. Arkini se zachumlali do přikrývek, které jim byly rozdány, a většinou spali. V tuto chvíli jim bylo jedno, že jejich vozy mají mříže. Byli vyčerpaní, otupělí, v šoku. Viděli příliš mnoho smrti a hrůzy jen krátce poté, co vyšli z plamenů. V novém světě jim byla zima.
I Daran, Klaes a Jarn podřimovali, jen Lovkyně si něco takového nedovolila – její instinkt jí velel zůstat raději vzhůru. A Lišaj samozřejmě bděl po boku svého pána. Proto také právě on a Lovkyně jako první spatřili světla palladinské tvrze. Kormion se o ní vyjádřil jako o „pevnůstce“, ale znaveným cestovatelům připadala celkem impozantní. Pevnosti Palladinů se jedna druhé podobaly jako vejce vejci a ani tahle nebyla výjimkou: kamenná věž o čtvercovém půdorysu byla obklopena menšími patrovými stavbami, a to vše bylo obehnáno silnými hradbami a suchým příkopem. Dovnitř vedl dřevěný padací most a vstup uzavírala železem okovaná brána.
Průvod vozů vjel dovnitř. Ve svitu pochodní spatřili široké nádvoří a salutující stráže, dřevěný ochoz na vnitřní straně hradeb a – podivnou sochu, která vypadala jako by ji narychlo postavili ze všeho, co bylo zrovna po ruce. Jarn na ni udiveně hleděl a pak mu došlo, co mu připomíná. Byl to obrovský havran. A ještě další věc ho znepokojila: před sochou byly na kůlech nabodnuté ostatky, zcela jistě lidské, protože z nich visely zbytky šatstva. Významně se podíval na Klaese. Klaes se hořce usmál. Jarn chvíli hledal mezi jezdci kapitána, a když ho našel, zamířil k němu a zdvořile ho oslovil:
„Pane Kormione, vidím, že tady máte zajímavé dílo. O takových sochách jsem u Palladinů ještě neslyšel. Co to je?“
Kormion se zavrtěl v sedle a poněkud bezradně pokrčil rameny: „To je náš nový pán,“
„Nový pán? Kdo to je,“ zeptal se Jarn s narůstajícími obavami.
„Má mnoho jmen. My mu říkáme Mrákota. Chrání nás.“
„Jak… chrání?“ ozvala se najednou poněkud zlobně Lovkyně, která konverzaci slyšela navzdory okolnímu hluku. Lovkyně znala palladinskou doktrínu, koneckonců Svobodná země donedávna patřila pod jejich správu, „copak vás nechrání Palladova moc, chrabrost vašich srdcí a síla vašich paží?“ dovolila si ocitovat kousek z všeobecně známého kréda rytířů.
Kormion s sebou trhl při slovech, které dobře znal.
„Velmistr řádu padl, Pallas od nás odvrátil svou tvář a noc naplnily síly zmaru, před nimiž břitká čepel neochrání,“ pravil pak tiše, ale zřetelně. Lovkyně, Jarn a ostatní, kteří slyšeli jeho slova, na něj mlčky zírali.
„Mrákota… , snad ne ten Mrákota, se kterým jsme měli tu čest v Iacanně,“ utrousil Klaes pod vousy. Než mu stihl Jarn na to něco říci, otevřely se dveře pevnostní věže a vyšel z nich komtur řádu. Byl to na první pohled hromotluk. Jeho tvář byla hranatá a zjizvená, nos rovný a oči ostré. Palladinové zasalutovali, což mělo za následek unisono zachřestění zbraní. Komtur přelétl dravčím pohledem vozy a vyštěkl rozkaz:
„Vyložte je!“ Palladinové poslechli a vystrkali rozespalé arkinské ženy, muže a děti na prostranství před věží. Komtur sestoupil po schodech a ukazoval: „Toho do kuchyně, tuhle ke mně, tyhle na práci, tady těch pět Mrákotovi…“ Vojáci ihned odváděli či odvlékali zajatce na různá místa pevnosti, nic nedbajíce na nářek a prosby.
„Chovají se k nim jako k zajatcům,“ podotkl Lišaj.
„Ano, mám z toho špatný pocit,“ odpověděl šeptem Jarn a vrhl významný pohled na Klaese. Ten nepatrně zavrtěl hlavou. Stál pět mečů od hromotluckého komtura, ale napočítal kolem sebe na čtyřicet vojáků, z nichž někteří je měli zcela nepokrytě na mušce. Bylo mu jasné, že ani Lovkyně by nestihla vystřelit tak rychle, aby komtura zneškodnila. A kdyby se jí to podařilo, jejich pokus o útěk by byl stejně marný. Brána byla zavřená. Na ochozech stáli vojáci s luky.
„Co to má znamenat, Kormione? Proč s našimi přáteli zacházíte jako s dobytkem?“ obrátil se Jarn k veliteli Palladinů.
Kormion se zatvářil omluvně a tiše řekl: „Je mi líto. Nový věk si žádá nová řešení.“
„Nová řešení? Myslíte lidské oběti?“ sykl Klaes. Kormion se místo odpovědi odvrátil a zakryl si rukavicí tvář. Právě v tu chvíli si ho komtur zavolal k sobě.
Daran, která ten rozhovor slyšela, byla naprosto zděšená. Také ostatní se znepokojeně rozhlíželi. O Palladinech bylo známo, že jsou to ochránci života a spravedlnosti. Všude, kde působili, žili v chudobě a byli zárukou pořádku a míru, budovali špitály a nemocnice, pomáhali lidem. Ublížení bezbranným, zajatcům, ženám a dětem, bylo něco naprosto nemyslitelného. Lidská oběť byla z pohledu hodnot Řádu zvrhlé barbarství.
„Co se tady stalo?“ zašeptala Daran. Dokud hořel Aurán, cítila sílu bojovat. Nyní cítila už jen tiché zoufalství a bezmoc.
„Nevím, ale nelíbí se mi to,“ odpověděl Klaes.
„Vypadá to, že Palladinové propadli nějaké zvrácenosti,“ řekla Lovkyně a připomněla si, že Liška zůstala venku, za hradbami.
Šeptem se radili. Lišaj navrhl vyjednávat.
„Nemáme čím vyjednávat!“ rozhodil rukama Jarn.
„Stejně vám, pane, radím vyjednávat.“
„Pořád máme svoje zbraně,“ poznamenala hrdě Lovkyně, která se pořád bedlivě rozhlížela a propočítávala, kolik by stihla zabít Palladinů, než by dostali oni ji. Zjistila, že možná dva. Byl by to zcela marný boj. Nedostala by se ani k ochozu, a i kdyby, skok z hradeb by nepřežila.
Klaes, který si vzal k srdci Lišajovu radu – vyjednávat – pozoroval Kormiona. Ten má možná nějaké zbytky svědomí, pomyslel si. Vypadal, že se přeci jen trochu stydí za ty oběti Mrákotovi – uhnul pohledem! Musím s ním promluvit! Klaes počkal, a když se Kormion vracel ze schůzky s komturem, zamával na něj a zavolal ho k nim.
„Kormione! Řekněte nám – co s námi máte v úmyslu.“
„Nemáme žádný zájem o krveprolití ani o vaše životy. O lidi, kteří jsou nyní v naší správě, bude dobře postaráno. Jen ti slabí a neschopní práce budou dáni Mrákotovi jako výraz díků za to, že nás chrání. Ti slabí by stejně nepřežili – nemáme dost jídla pro všechny. Je to v zájmu obecného blaha. Vám pěti ovšem komtur nabízí možnost odejít v klidu a míru.“
Přátelé dali hlavy dohromady a radili se:
„Mohli bychom se sem vrátit s mými pomocníky,“ řekl potichu Jarn a pomrkával významně na ostatní, zejména na Lišaje.
„Určitě našim pomůžeme lépe, když budeme na svobodě, než když tady s nimi zůstaneme,“ řekla smutně Daran.
„Tak co? Máte nějakého mluvčího? Přijímáte komturovu nabídku?“ ozval se za jejich zády netrpělivý Kormionův hlas.
Daran se k němu otočila a zdánlivě klidně odpověděla: „Ano, odejdeme v míru. Vezmeme si jen pár těch pochodní, abychom viděli na cestu.“ Pak si vzali si pochodně s auránem a zamířili k bráně. Míjeli prosebně natažené ruce Arkinců a slyšeli jejich křik: „Daran! Daran! Neopouštěj nás! Nenechávej nás tady! Proč nás tady necháváš? Prosím!“ Ale Daran jako by je neslyšela. Se sklopenýma očima prošla branou spolu s ostatními, ani jednou se neohlédla. Brána se s kovovým rachotem zavřela. Byli venku.
Na ochozech hradeb poblikávala světla.
„Dívají se, jestli opravdu půjdeme pryč,“ řekl Klaes. „Takže pojďme. Aby si to ještě nerozmysleli.“
Vydali se po cestě k odbočce a vešli do lesa. Auránové pochodně jim jasně svítily na cestu, ale Daran jejich světlo netěšilo. Cítila výčitky a vinu, ale zároveň velkou bezmoc. Bylo jí špatně: v úkolu, který jí byl svěřen, selhala. Podruhé té samé noci. Poslední zbytky jejího kmene zůstaly ve spárech Palladinů. Kdo z nich bude obětován Mrákotovi? Každého z nich znala jménem. Cítila jak skřípe zuby v zoufalství. Začala zpomalovat, jak se v ní rodila sebevražedná touha vběhnout nazpátek do pevnosti a ve zběsilém útoku aspoň pobít pár Palladinů před tím, že ji zabijou lučištníci. Klaes jako kdyby její vnitřní boj zavnímal, vzal ji jemně za paži a vedl ji pryč, zatímco Daran přes slzy hněvu neviděla pořádně, kam šlape.
Jarna, který šel vedle ní, pochodeň v ruce ho pálila a nebylo mu příjemné ji nést. Dal ji Klaesovi a cupital vedle Daran. „Poslouchej! Pokud bys s tím souhlasila, mohu povolat svoje loutky, svoje kamarády z hlubin! Rozmetali by tu pevnost na kousky. Když si pospíšíme, tak o půlnoci jim můžeme zaklepat na dveře.“
Daran slova příliš nevnímala.
„Nebo se k nim můžeme probourat u podzemí!“ dodal Lišaj, který svou pochodeň půjčil pro změnu Lovkyni.
„To nemá smysl!“ hlesla Daran konečně, „čeho bychom tím docílili? Ty podzemní nestvůry nepoznají naše lidi od Palladinů, bylo by to jen strašné krveprolití. Takhle jak to je aspoň mohou nějak žít.“
„Ale některé z nich dají zítra Mrákotovi! Koukám, že tvé srdce propadlo beznaději.“
„Ano, přesně tak! Naděje pro můj lid dohořela spolu s Auránem na tom pahorku z kostí. Bez něj jsou ztracení, osiřelí. Srdce obce už netluče,“ vyštěkla Daran a odvrátila se. A jak tak zírala do tmy lesa, objevily se tam dvě zelenožlutá světýlka. Ta se rychle přibližovala, a vzápětí na cestu vyskočila Liška. Nejdřív běžela k Lovkyni a očichala ji, a pak se obrátila k ostatním. Udiveně na ně hleděla.
„Kde jste byli tak dlouho? A kde jsou všichni ti lidé, co šli s vámi tam?“
„Je mi to líto, ale zůstali v pevnosti jako zajatci. Nám dovolili odejít. Palladinové mají nového pána a tím je Mrákota.“
Liška stáhla ocas a zakňučela. „Ajajaj, toho jsme už potkali. Teď už mi to všechno dává smysl – to, co říkaly houby.“
„Houby? Co říkaly houby?“ zajímal se Klaes.
„Trochu jsem tady čenichala v lese kolem pevnosti. Houby mi řekly, že z okolí zmizelo několik druhů zpěvných ptáků. Všechna zvířata se bojí toho, co je na Pahorku. Bojí je slabé slovo – mají z toho hrůzu. Jediní, kdo se tam odváží, jsou medvědi. Ale pak se objevila další divná věc, mračno, které přilétá a snáší se na nádvoří té pevnosti. V okolních lesích panuje neklid a obavy. Takže to mračno je Mrákota…“
„Cože je vlastně ta Mrákota?“ zeptala se po chvíli chmurného mlčení Daran.
„Mrákota je hejno havranů, kteří hodovali na padlých z Věčné bitvy. Mračno, které letí jako předvoj Nového věku,“ řekl Klaes.
„Ach tak. To ale znamená, že máme se svým úkolem ještě více naspěch!“ zvolala Daran.
„Já nevím, jak moc musíme mít naspěch. Ale Daran, když je tam necháme, tak je jejich osud zpečetěný!“ řekl Jarn.
„Copak nechápeš, že to je tak jako tak! I kdybychom pobili všechny Palladiny a rozbořili jejich zvrácenou havraní modlu, kam by moji lidé šli?“
„Není třeba poblíž nějaké arkinské město, které by jim mohlo přijít na pomoc?“ navrhl Klaes.
„Nevím přesně, kde jsme. Ale i kdyby bylo – jak by se tam dostali? Nazí, hladoví?“ z Daranina hlasu bylo slyšet zoufalství.
„Moje Loutky by mohly rozbít tuhle pevnůstku raz dva. A pak by tu mohli místo Palladinů bydlet tvoji lidé,“ nedal pokoje Jarn.
„Tvoje loutky neumí nic než ničit. Pokud bys je poslal na Palladiny, obávám se, že by tam nezůstal kámen na kameni a ani živá duše. A jak jsem už řekla, bez Auránu není město městem. Roj bez královny zahyne,“ Daran se zlomil hlas a zakryla si tvář dlaněmi. Jako Arkin nebyla příliš zvyklá projevovat emoce. Nakonec popošla kousek od ostatních a hleděla do černoty lesa. Nazlobeně si utírala slzy levou rukou, zatímco pravicí svírala Machuznatarovu hůl.
„Pojďme tedy hledat pomoc mezi živými, v lidském světě,“ obrátil se k ostatním Klaes.
„Souhlasím!“ řekla Lovkyně, „ale co přesně tím myslíš?“
„Dojedeme tím vozem, co jsme nechali v podzemí, do Xalgonu?“ zeptal se Jarn.
„Cestování vozem v podzemí je zdaleka nejbezpečnější způsob přepravy. Mnohem lepší, než potácet se pustinou, kde se potloukají nějací, jak jsem pochopil, zvrácení rytíři,“ pronesl důstojně Lišaj.
„Ano, ano, plesniví rytíři řádu Palladova,“ pravil Jarn. „Zplesnivělé plody odpadlé daleko od mateřského stromu.“
„Chápu to správně, že to byla nějaká řádová pevnost, která měla chránit právo a spravedlnost, ale zvrhla se v pravý opak?“ zeptal se Lišaj.
„Ano, přesně tak. Padl možná už celý řád. Už v Maghonu s nimi byli problémy. Pojeďme raději dál, tam kam nás volá naše poslání,“ odpověděl Klaes.
Lovkyně a Daran se však nechtěly vrátit do podzemí. Daran navrhovala jít do nejbližšího Palladionu a varovat jeho obyvatele před zkázou, která postihla jejich dceřinou pevnůstku, ale to jí rozmluvili. Je lepší nestrkat prsty do cizích záležitostí! Co když se už i v Palladionu rozšířila nákaza Mrákotova kultu? Klaes a Jarn radili jet vlekem, Lišaj pochopitelně podporoval svého pána.
„Je to rychlejší a bezpečnější! Co se nám stalo v podzemí? Nanejvýš nás pokousali ti komáři! Pohostili nás! Tady za půl dne zemřelo padesát lidí a pět dalších umře zítra. Z toho je naprosto jasné, kde to je nebezpečnější!“ horlivě vysvětloval Jarn. Daran sklonila hlavu. „Pravý Aurán už stejně zhlasl, moje město je mrtvé a navždy ztracené, pojedu tedy, kam řeknete,“ vpravila Daran a v duchu viděla před sebou tváře všech, které zanechala hořkému osudu v palladinské pevnosti.
V krátce před půlnocí se vynořili z lesa pod pahorkem. Byl protkán závoji mlh a stále na něm bylo vidět tančící postavy, hlavně nahoře, na vrcholku. V jejich čele zahlédli Al-Raqíma s hadí holí v ruce. Tam bude mít život věčný, pomyslel si Jarn a naposledy mu zamával.
Krátce na to už stáli před vstupem do podzemí. Lovkyně šla první a promluvila s medvědicí. Ta je bez okolků pustila dál. Loutky tam už nebyly. „Možná se vrátily do svého jezírka,“ poznamenal Lišaj. Ale brzy viděli, že neměly lehkou cestu. Chodby jsou potlučené a pobořené, zdi popraskané. Naštěstí však nikde nepotkali zával. „Asi bez mé přítomnosti nevěděly, co činí,“ litoval je Jarn.
Když došli k vleku, pochodně jim právě zkomíraly. Lišaj otevřel dveře a vešli dovnitř. „Ach, konečně zase doma!“ povzdechl si. Daran se uklidila do nejzazšího kouta a zírala před sebe. Lišaj a Jarn si vyvolali mapu. Síť dromu houstla směrem na západ a na jih. Severovýchodním směrem bylo cest málo a na severozápad vedl drom až do pohoří Kaal Charmat. Potřebujeme na sever. Kam dál? Je někde možné vyjít na povrch a podat zprávu o zkažení palladinské posádky v té nedaleké pevnůstce? A má to vůbec cenu? Neměli bychom raději ujíždět co nejrychleji do Xalgonu? Vůz se dal do pohybu. První úsek jim trval namísto předpokládaného jednoho dne tři dny. Potkali tam bledé rosolovité tvory, kteří rozleptávali strukturu trati a přemísťovali věci do fraktálovitých útvarů. Nicméně postupovali kupředu. Pomalu, jako ve snu.
Mezitím Elfí bratři, nesoucí malý díl Elixíru, prošli horami Snihiagiri. Vybrali si střední cestu, po které se obvykle nekráčí. Vládcem tam byl ještě pořád les a jeho duchové. Sem se síť ještě nedostala. Pokorně přijali mysterium tohoto místa a v pokoji prošli na druhou stranu.
