Druviás

Jsou starým národem, který svůj původ odvozuje od nebeských víl apsaras. Proto se míní, že jsou velmi vzdáleně příbuzní s Gandhařany a Archaiky, protože ti odvozují svůj původ od gandharvů, což jsou nebeské bytosti stejné úrovně jako apsarasy.

Dryády tvoří svět sám o sobě. Jejich rasa se dělí na mnohé skupiny, které vydají svou odlišností za celé národy. Jsou rody dryád, které se ukazují vnějšímu světu, ale pak jsou takové, o nichž ani nevíme. Možná nám nějaký rod připadá důležitý, ale pak se náhle dozvíme, že je to jen nedůležitý odpadlý kmen.

PRALESNÍ DRYÁDY: Štíhlé, snědé, tmavooké a černovlasé, žijí ve skrytu v hlubiných pralesů na jihu. Často vyjíždějí na loďkách na řeky či na moře lovit ryby, vodní cesty jsou pro ně nejsnazším způsobem dopravy z místa na místo. Většinou chodí jen spoře oděné, rády si zdobí těla malováním.
Jejich společenství se dělí na kmeny. Kmen tvoří několik desítek spřízněných dryád, které zároveň všechny přespávají uvnitř jediného obrovského stromu. Každá má místo, kde splyne s kmenem pralesního stromu, prostoupí do něj a tak tráví noc nebo čas dešťů.

Pralesní dryády bývají zdatné v Hadí magii, dávají přednost hmotné stezce před nehmotnou. Mají mezi sebou i šamanky, které jsou znalé magie rostlin i zvířat.
Všem vládne Velekněžka, která sídlí v obrovském kamenném chrámu, jenž je středem prastarého Města. Z Města – jak ono místo dryády nazývají a je jediným zdrojem představy, jakou má většina z nich o tom, co je vlastně město – nyní zbyly jen trosky a ruiny, které pozvolna pohlcuje prales. Po zdech chrámu se plazí popínavé rostliny, ale stavba ve srovnání s ostatními téměř nezchátrala. Velekněžka může požádat les, aby chrám ušetřil. Na stěnách jsou dosud reliéfy, na stropech fresky a na podlahách mozaiky zobrazující Velkou Matku v různých jejích podobách, rostlinné ornamenty, podoby ptáků, ryb, zvířat, duchů a démonů.
Kdysi měly pralesní dryády mocnou říši, bylo jich mnoho a prales byl rozlehlý. Město žilo. Jeho kamenné domy a chrámy si dryády přivlastnily po neznámé civilizaci, jež zmizela neznámo proč a kam, a využívaly je k uložení krásných předmětů, pro shromáždění, kde si povídaly a zpívaly. Dryády se spolu s elfy věnovaly umění, neboť sehnat obživu bylo snadné, stačilo lovit ryby a sbírat plody. Pak ale začali lidé kácet stromy, ukusovat z okrajů nekonečného pralesa. Elfové odešli, zůstalo jich jen málo, nastal soumrak. Ale Velekněžka se svou mocí a vůlí dosud snaží zadržet či alespoň zpomalit úpadek, bdí nad dodržováním starých tradic a nenechává prostor pro nové myšlenky. Svět pralesních dryád ustrnul. Vznáší se v čase beze změny, jen pomalu stále více upadá, jako stojatá voda, jež se pozvolna kalí.

LESNÍ DRYÁDY: Žijí v sepjetí se stromy a jsou jejich ochránkyně. Pdobně jako elfové brání divokou přírodu, která nepoznala sekeru a pluh člověka. Narozdíl od elfů, kteří se mohou ale po prohrané bitvě stáhnout jsou tyto drády vázány na svůj les a po jeho zničení umírají. Říká se, že žijí tak dlouho, jako strom, z něhož vzešly. Proto říkají někteří, že tyto dryády obcují se stromy a nechávají se oplodnit jejich pryskyřicí, takže narozená dryáda má ve své krvi i mízu stromů. Možná také proto mívají tyto dryády kůži buď hnědou jako kůra dubu, nebo stříbřitou jako kůra buku anebo bělostnou jako kůra břízy. Oči mají zelené či hnědé a vlasy rovněž. Ovládají kouzla druidů a mnohá další, neboť jejich sepjetí s lesem je ještě užší.

HORSKÉ DRYÁDY: Jsou to pohledné dívky s pevnou stavbou těla a jsou proslulé silou svých nohou a vytrvalostí v běhu. Překonávají vzdálenosti v horách rychlostí, která se pomalu blíží letu ptáků. Nejsou tak štíhlounké tak jako dryády z nížin – jednak pro svou tělesnou sílu a jednak proto, že hubené by v horském mrazu dlouho nepřežily. I tak ale mnohé na zimu získávají jemnou srst podobnou králičí, která je chrání proti chladu. I přes léto se ale mohou chlubit hustými tmavými či rusými vlasy, které za nimi při běhu vlají a při klidném stání padají až ke kotníkům. Jejich povaha je družná a méně tajemná, než u lesních dryád. Magii se učí většinou od vlastních čarodějek, nebo od spřátelených elfů. Do civilizace nechodí rády, protože by se musely oblékat.

DRYÁDÍ BOJOVNICE: Postavy jsou urostlé a mrštné. Rády zpívají a práce jim jde také docela od ruky. Traduje se o nich dávný příběh, že před mnohými věky bývali skupinou mužských lovců a bojovníků, kteří tak uctívali velkou bohyni lesa, že se chtěli zbavit svého mužství, aby se jí přiblížili. Bohyně se nad nimi smilovala a při koupeli v jednom čarovném prameni je proměnila v ženy. Po mužích podědily jakýsi účelný praktický rozum, halasnou družnost avšak také nemohou porodit dítě, protože podle legendy ani vznešená bohyně, která jim změnila těla i duše, jim nemohla dát ženský dar. 
Bojovnice nosívají typické kožené kalhoty a na opasku kromě meče i provázek s ústřižky z oděvů či zbroje zabitých nepřátel. Ty, které byly dost úspěšné mívají sadu proužků okolo krku.

DRYÁDY ČARODĚJKY: Vypadají jako třináctiletá děvčátka na prahu dospívání. Nikdy nedospějou. Jsou zrozeny z čisté magie, ale jejich zárodek se musí vyvíjet v lůně ženy, proto potřebují ke svému zrozování dryádí matky.
Mají velmi silné nadání pro magii, které dokážou výborně rozvinout. Vzhledem k jejich neměnnému vzhledu se dá těžko odhadnout moc takové čarodějky a mnoho dobrodruhů už skončilo pokusem zaútočit na zdánlivě bezbranné děvčátko. 
Byly věky, kdy nebyly dryády vyvražděny do poslední jen kvůli ochranné moci těchto čarodějek. Dryády si to pamatují a proto se pečlivě starají aby tento vzácný druh nikdy nevymizel.

DRYÁDY MATKY: Velmi důležitý rod, který po vzoru některých zvířecích či hmyzích společenstev zajišťuje pokračování neplodných (nebo nevhodně plodných) rodů. Například dryád bojovnic, nebo čarodějek.

SYMBIONTKY: Podobně jako druidé i dryády se rády spojují a sjednocují se stromy a to nejen na duchovní rovině. Na cestách v lesích není výjimkou potkat dryádu, která je od hlavy po chodidla porostlá popínavým břečťanem. Taková vypadá velmi impozantně – jako v šupinové zbroji ze zeleného kovu. Obvykle ale dryády nezarůstají celé: nechávají si prorůst vlasy, předloktí, záda, stehna a lýtka. Na noc zakořeňují a skrze kořínky svého břečťanu pijí vodu i živiny a napojují se na vědomí lesa. Zakořeněná dryáda je nerozpoznatelná od břeťanem porostlého balvanu. Některé také využívají příchytných úponků své rostliny jako zbraně, nebo horolezecké pomůcky. Některé mají na koncích svých úponků jedové váčky, jiné jimi uspávají.

HADÍ MAGIE: Zrození hada probíhá tak, že dryáda otěhotní, avšak po určité době neporodí dítě, nýbrž hada. Délka “těhotenství” a tedy i zrání hada má vliv na rozsah jeho vlastností. Je otázka jak dojde k jeho početí i vývoji. Jedni tvrdí, že uvnitř dryády vznikne s ní soupodstatný klon (jakýmsi oddělením části páteře), jiní tvrdí, že specializovaná čarodějka, dryádí matka či dokonce dryáda sama ovlivní nějak normálně počatý plod a z dítěte je zmutuje na hada.
Po zrození je s hadem dryáda pevně spjata nepřerušitelným telepatickým poutem, had má pouze zárodky individuality. (Jiní tvrdí zas jiné věci: že had je ve skutečnosti dryádou zkrocený démon, kterého čarodějka ujařmila, tím, že ho porodila. Takoví pak tvrdí, že had se snaží ze spojení uniknout a svou paní zahubit. Říkají také, že ho čarodějka udržuje při životě vlastní krví, kterou démon pravidelně popíjí uvnitř dryády. Jiní to rozvádějí zase tak, že had tuto krev pije pravidelně každý měsíc, což ale zavání spíše lidovým výkladem ženského cyklu. Zpět k jistějším informacím.) Had se volně pohybuje po čarodějčině těle s nímž je výborně sehraný, jako by byl jakousi pátou končetinou. V době klidu nebo na příkaz se vrací zpět do dryády, jako klokaní mládě do kapsy. Střízlivější výklady tvrdí, že uvnitř dryády je cosi jako placenta, z níž se had živí a regeneruje. 
První z hadích proměnlivých vlastností je prostupnost neboli hustota a s ní související změny tvarů. Je to vlastnost nejsilnější a také nejnáročnější na zvládnutí. Nově zrozený had zůstává prakticky stále v tomtéž tvaru – je hadem plazícím se po těle čarodějky. V průběhu let a v závislosti na délce hadího těhotenství získává stále větší měnlivost – zpočátku jen změny tvaru při zachování objemu (tyčovitosti, kruhovitost přichází až na konec), později schopnost houstnout až do tvrdosti kovu, či naopak se rozptýlit v okolí čarodějky jako ochranný opar. Nakonec se z původně neoddiskutovatelně hmotného hada stává spíše téměř magická aura okolo čarodějky, její účinná magická síla s jejíž pomocí se vyrovná i klasickým mágům její zkušenostní úrovně.
Druhou hadí vlastností užívanou spíše zpočátku je jeho chameleónské měnění barev, zpočátku jen přizpůsobení se pozadí, hlavně barvě těla své dryády, později přirozená schopnost učinit se neviditelným – průhledným a průsvitným.
Hadí hlava je to nejdůležitější na tomto stvoření – vždy je nějak vyjádřena v jakékoli proměně, je to ta část jež dokáže útočit, skrze níž může dryáda sesílat kouzla, ale hlavně, která se dokáže živit v čarodějce z placenty a tak zregenerovat jakkoli velký ztracený zbytek. Naopak části odseknuté záhy opouští aura, společná dryádě i hadovi a ony se rozkládají a hynou.
Pokud je had uvnitř dryády, nemusí to na ní být znát.