Chrám knih

[zapsala Johana Passerin]

zpět na Vyprávění

V předcházející části příběhu – Harugova zem – se hrdinové vydali do Kaelotských bažin, kde země byla nasáklá nejen vodou, ale i krví obětin, předložených místnímu božstvu, Harugovi. Hledali zde Chrám nejsvětější sedmice, který byl kdysi srdcem předpotopní univerzity Yadhabaoth. V něm se měli pokusit najít knihu, učebnici či encyklopedii alchymie, za kterou jim Rethránský alchymista Yaron slíbil nemalé bohatství. Vešli do první věže a málem hned podlehli svodům zlaté sedmiprsté ruky. Když přešli provazový mostek do druhé věže, přepadl je zběsilý Kaeloťan. Jarn a Al-Raqím byli zraněni. Až s pomocí Daran po lítém boji žabího muže udolali. Pak vstoupili do sálů a chodeb knihovny. Byly tam dveře, označené koulí ve stojanu, kterou se dveře otevíraly. Jarn položil na kouli svou levici a vstoupil do vize, kde se mu ukázaly dvě sochy: Blaženství a Děs. Chtěl si vzít to, co měla socha Blaženství na dlani, ale ulétlo to…

Ozvalo se klapnutí. Jarn klesl na kolena a rozplakal se. „Chci svou můru! Byla tak krásná,“ vzlykal. Kovové dveře před ním byly pootevřené, ale on byl úplně zaplaven žalem. Jeho živá vize byla ta tam.

Koule se po doteku Jarnovy ruky rozzářila. Od ní vedly zářící čáry dál po podlaze a stěnách, ale i žíly v Jarnově ruce jako by se zlatě rozžhnuly. V ruce mu slastně a bolestně tepalo. Ostatní nad ním tiše stáli a nechápavě na něj hleděli. Vyčerpalo ho snad otevření dveří natolik, že na chvíli ztratil vědomí? pomyslel si Klaes a sklonil se k němu. Nahlédl mu do tváře. Jarnův výraz byl uvolněný a pohled zahleděný tisíce mil daleko. Oči se mu leskly, jako by do nich někdo nasypal zlatý prach, a kanuly z nich velké slzy.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Klaes.

Jarn místo odpovědi něco nelidsky zasyčel. Klaes ho objal. Jarn se po chvíli dal dohromady a postavil se. „To je v pořádku.

Dveře jsou tu otevřeny,
naše kroky namířeny
do staré temnoty a ta
s otevřenou náručí nás vítá,“ pravil.

„Už zase veršuje. Bude v pořádku,“ vydechl s úlevou Klaes.

Daran se přesto tvářila starostlivě, nelíbil se jí pohled na zářící čáry na Jarnově ruce. Všimla si, že se rýsují i na jeho pravici a na krku. Nelíbily se jí jeho třpytící se oči. „Řekni mi, jak se cítíš?“ zeptala se ho.

„Dobře! Vstoupil jsem již do těch dveří, můžete mi v tom věřit.
Vložil jsem klíč do zámku, otevřel jsem tajnou branku. Pojďme!“ zanotoval Jarn. Daran pokrčila rameny a ustoupila mu z cesty. Jarn se odhodlaně vydal ke dveřím, když tu Liška pod jeho nohama kýchla.

„Co je? Cítíš něco, Liško?“ zeptal se jí Al-Raqím.

„Necítím nic. Mám ucpaný nos. To ten prach,“ zakašlala liška. Znovu kýchla a třela si packou nos. Klaes pomohl Jarnovi zatlačit na dveře. Šly otevřít ztěžka, jako by za nimi něco leželo. Al-Raqím zvedl lucernu a posvítil dovnitř. Spatřil mumifikované tělo. Mrtvola měla na sobě stejnokroj Yaronových asistentů. Byl to mladý muž. Měl ruce zvednuté, jako by se snažil dostat ven a zoufale bušil na dveře, když ho dostihla smrt.

„Uff, ech!“ vydal ze sebe Al-Raqím, překročil opatrně mrtvolu a vešel dovnitř. Ostatní se protáhli dveřmi za ním a rozhlédli se. Ve světle luceren viděli, že místnost je kruhová, vystavěná ze světlého kamene. Proti dveřím, kterými vešli, byl další vchod, vybavený známým zámkem: stojanem s koulí. Vpravo i vlevo byly výklenky. Výklenek vlevo je vyzdoben mozaikami: jedna zobrazovala křivý pilíř, druhá studnu.

„To je jasné jako obsidiánové zrcadlo. Jako průzračná hladina. Dobrodružství začíná,“ mumlal si pro sebe Jarn; rty mu cukaly v hravém úsměvu.

„Říkal jsi něco?“ zeptala se ho Lovkyně, která si všimla, že jeho oči září nepříčetně, jako oči bojovníka, který jde po tisící do bitvy a již věří ve vlastní nesmrtelnost.

„Nic důležitého,“ odsekl Jarn.

„Vypadá divně,“ podotkla Lovkyně ke Klaesovi.

„Ano, ale to už má přeci pár dní,“ řekl Klaes. „Jarne, co si to povídáš?“

„Odhodil jsem těžké břímě. Nyní lépe vidím ve tmě,“ pravil Jarn a vztáhl ruku k obrazu.

Lovkyně vrtěla hlavou: „Mám z toho ještě horší pocit než předtím.“

Jarn už ale mezitím zkoumal výjevy na mozaikách. Hleděl na ně jako u vytržení.

„Je to volba. Je to rozcestí mezi cestami.

Ale jen jedna z nich je známa mi,“ splynulo mu ze rtů.

„Jaké jsou ty dvě cesty?“ zeptal se AL-Raqím pohotově.

„Nevím, já jsem šel jen po jedné z nich,“ odpověděl zasněně Jarn, kterého potěšilo, že ho Al-Raqím bere vážně.

„Po které?“

„Tou vlevo. Cestou sloupu.“

„A šel bys jí znovu?“

„Já jí přece pořád kráčím,“ usmál se Jarn.

„A co je na konci?“

„Velké dílo.“

„A je na konci Jarn zdráv a živ?“ zeptal se na konec Al-Raqím. Jarn se místo odpovědi suše zasmál.

„A kam vede ta druhá cesta – ta s tou studnou?“ zeptal se Klaes.

„To nevím. Tou jsem nekráčel,“ pravil Jarn a pomalu a zbožně poklekl před obrazem. Sklonil hlavu. Když povstal, rozhodným pronesl hlasem: „Přátelé, pozdvihněme své pěstě. Jsme na dobré cestě. Jsme na prahu dobrých věcí, nezůstaneme za pecí.“

„Zdá se, že se ti vrací tvoje múza. To jsme moc rádi. Řekni nám prosím, co jsi tam viděl? Dobré nebo zlé znamení?“

„Dobré nebo zlé? Co to je?

Jsme na velikém místě, uvidíme nevídané!
V hlubině pod námi veliká věc se stane!“ zvolal Jarn.

„Proč to musí být vždycky v hlubině?“ zabědoval Klaes. Jarn neodpověděl. Místo toho vztáhl svou levici k mozaice. „To je ta cesta, kterou kráčím,“ opakoval šeptem.

Klaes si nasadil brýle a prohlédl si svého přítele. To, co viděl, ho znepokojilo. Siločáry v Jarnově ruce zesílily. Položil mu ruku na rameno: „Možná, že to, co vidíš, ti předkládá Saguinova ruka,“ řekl.

„Samozřejmě, že to je ta ruka,“ zasmál se Jarn.

„Dobrá. Ale dokážeš si teď přiznat, že to není normální?“

„Jak by to mohlo být normální, když je to posvátné. Je to dar!“ Daran je přerušila. „Pojďme se na to podívat ve světle Auránu. Ten vždy vyjeví pravou podstatu věcí,“ přerušila je Daran. Pozvedla lucernu s Auránem. Její srdce se potěšilo pohledem na světlo blaženého ohně, ale zároveň v ní zesílil nepříjemný pocit, že osvětlená realita je děsivnější a divnější než chlácholivé šero. Na mysli jí vytanulo slovo hlasitost. Jako by světlo Auránu bylo příliš hlasité. Navíc si v jeho světle všimla, že v protějším výklenku jsou dvě dokonale vyleštěná zrcadla z černého kamene, v nichž se odrážely mozaiky i oni sami. Zamrazilo ji. „Aurán zde cítí nějaké zlo, které jsme tím svým příchodem a tím světlem probudili,“ řekla a opatrně sfoukla plamen. Daran, co to děláš? Proč se odvracíš do světla! napadlo ji, ale nemohla si pomoci. Strach sevřel její srdce.

„Myslím, že jsme se na obrazy vynadívali už dost. Měli bychom to tu prohledat a případně se vydat někam dál. Nurm na nás venku čeká jenom do soumraku – a pak až další den.“

Daran se otřásla. Tady v základech věže byla tma věčná, ale představa toho, že se nad bažinami snese ještě i noc, ji nevýslovně děsila. Sevřela ústa a snažila si v duchu opakovat arkinské modlitby. Myslela na své město, tak daleké. Stojí ještě Arka? Žije můj otec? A král Arminthas? Proč jsem raději nezůstala tam a nepomohla jim bránit hradby svatého města? Jak pošetilé je moje poslání. Lepší je zemřít doma než v cizí zemi… v podzemí.

Klaes a Lovkyně zatím prohledávali místnost. V policích se tu válely zbytky knih, většinou jen desky a útržky. Vypadalo to, že to místo navštívilo před nimi už mnoho hledačů. Na vnitřní straně dveří našli nápis.

„Tady jsou nějaká písmena. Ale smysl mi to žádný nedává. Jarne, objasni nám to!“ Jarn přispěchal a zkoumavě se zahleděl na nápis. Al-Raqím se také přišel podívat.

„Vypadá to jako napsané krví,“ řekl Al-Raqím, „asi to udělal ten nešťastník, když viděl, že se nedostane ven. Je to staré vezanské písmo. Toho máme v Garionu spoustu na každé druhé soše nebo chrámu. Když to prostě jen přečtu, je tam napsáno ULUTH.“

„Co to znamená?“ zachvěl se Klaes, kterému připadalo, že to slovo už někde slyšel.

„Netuším,“ pokrčil rameny vezanec. Pak teprve se ozval dosud mlčící Jarn a promluvil nezvykle temným hlasem v próze:

„V siranijštině a lebarštině se Uluth překládá jako Potomek Vládců. V písních je tak zván anděl smrti, který obývá místa zániku dávných říší. Ztělesněný zmar bloumající v troskách. Neviditelný očím smrtelníků, zato živící se jejich dušemi.“

„Bytosti z hlubin,“ splynulo Klaesovi ze rtů a na okamžik se o něj pokoušely mdloby. Něco málo o tom zaslechl od své profesorky, kterou zajímalo ignotium. Tohle byly však děsivé krajnosti Nepoznatelného, kam se dobrovolně nevydala ani tak statečná duše, planoucí touhou po poznání, jako byla Zeilet. Ani v myšlenkách. Zapotácel se a jeho oči se setkaly s Daranimými. I v těch jejích byl strach, ačkoliv zvuk toho slova – Uluth – ji neděsil, protože v jejím jazyce jí nic nepřipomínal.

Liška mezitím čenichala dole na zemi, ale necítila nic. Pořád měla ucpaný čenich. Možná to nebyl jenom ten prach, co ji dusilo. Měla pocit, že jí něco zatemňuje mysl a ochromuje její bystrost a vnímavost. Její schopnost předvídat na základě pachů a vůní (čemuž lidé říkali věštění) něco zastíralo. Oči jí slzely. Jediné, co dokázala určit, byla stopa scvrklého nebožtíka a to, že s ním byli další tři lidé. Jarn zrovna usoudil, že by bylo dobré nějak zajistit dveře, aby se náhodou nezavřely a neuvěznily je vevnitř. Nenašel ale nic dost velkého, co by se dalo použít, a tak do mezery ve dveřích zaklínil mrtvé tělo. Al-Raqím ještě předtím mrtvolu prohledal: v mošnách našel zásoby jídla, stejně scvrklé a podivně seschlé, jako byl jejich majitel, za opaskem dvě dýky a v kapse Figlynský peníz srpeček ve tvaru půlměsíce. A nakonec přeci jen objevil něco cenného: malý notýsek s poznámkami.

„Něco jsem našel!“ Al-Raqím k sobě zavolal ostatní a ve světle lucerny začal číst, tentokrát v srozumitelné lebarštině: „Mistr Yaron nás dnes vysílá do bažin, abychom v troskách věží našli starožitné knihy pro jeho laboratoř. Slíbil nám tolik peněz, že nebudeme muset pracovat do konce života. Cesta přes bažiny je nepříjemná (komáři, kaeloťané), ale bez potíží. Čas trávím sněním o tom, že za získané peníze se vydám na pořádná studia do Xalgonu či Uldaru, nebo dokonce do Sairis. (…) Prozkoumali jsme dolní vstupy, chystáme se na horní vstup za provazovým můstkem. Dveře mají často kulové zámky, které se ovládají pomocí imaginace. V podstatě to není nic složitého, Mistr nás tu techniku naučil už dávno. Tady je to však velmi vyčerpávající. Pokaždé, když někdo z nás některý zámek otevře, padne vyčerpáním a není schopen vstát dříve než za půl dne. Dny a noci tady nepočítáme, jen lahvičky s olejem na svícení. Podle toho měříme čas. Jsme uvnitř již pátý den… Kaeloťané nám pijí krev. Jsou zběsilí a bojovní, ale překonali jsme jejich nástrahy a dostali se k branám knihovny. Opatrně prozkoumáváme její předpokoje. Dál tady stojí: máme všichni děsivé noční můry, ale musíme dál, poklady máme na dosah. Zítra půjdeme dolů.

„Nedopadlo to s nimi dobře,“ poznamenala Lovkyně a ukázala na nebožtíka. Nikdo jí však neodpověděl.

Al-Raqím dál listoval deníkem: „Hele, tady je nějaké datum – čtvrtka ubývající Luny po letním slunovratu. Byli tady tedy v létě, před zhruba třemi měsíci.“

„Mrtvola ale vypadá, že tady leží nejmíň několik staletí,“ řekla Lovkyně. „Vůbec se mi to nelíbí. Měli bychom se vrátit. Nějaké knihy jsme už přece našli.“

Kdepak! Nemeškejme! Pojďme dál a píseň pějme!“ zvolal Jarn. Ohlédli se s spatřili ho, jak už stojí u protějších dveří, s oběma rukama položenýma na kouli. Usmíval se. Obestřela ho hebká tma, byl opět vytažen jinam. Svým vnitřním zrakem viděl, že stojí před kamennou stěnou, porostlou mechem a břečťanem. Kráčel rychle doleva, jako by to místo dobře znal. Došel ke klenutému vchodu. Bez zaváhání vešel, skoro proběhl chodbou, která ho zavedla do oválné místnosti. V ní byly dvě sochy. Hned věděl, že to jsou dva bratři. Stáli k sobě zády a drželi se za ruce. Jeden hleděl nahoru, druhý dolů. Jakmile přišel blíž, podívali se na něj a oba dva zároveň mrkli.

Ozvalo se cvaknutí a dveře se s cvaknutím otevřely. Jarn otevřel oči a zvolal: „Pojďme!“

„Tentokrát to bylo jednodušší. Nevypadáš ani unaven!“ řekl Klaes.

Před námi se cesta otvírá. Uvidíte divy všehomíra!“

„Klidně bych to oželela,“ utrousila Daran, když překročila práh a následovala ostatní. Před nimi se rozkládala obrovská prostora. Jejího konce nedohlédli. Její rozměr odhadovali na dvě stě mečů na délku a třicet na šířku, byla tedy dlouhá jako štíhlá loď nesmírného chrámu. Po stranách viděli dva mocné kamenné pilíře, každý spletený ze tří hadů. Mizely kdesi nahoře ve tmě, kam jejich lucerny nedosvítily. Velikost prostoru jim pomohl načrtnout vzdálený světelný paprsek, jemný jako vlas, který sem padal nejspíše prasklinou v stropu a slabě osvětloval bohatou výzdobu na dalekém druhém konci chrámové lodě.

Vše, co mohli zahlédnout, ať již osvětlené bledým paprskem v dáli, či zlatým světlem lucerny blízko, bylo spletité a zdobné tak, až se jim z toho po chvíli točila hlava. Překypující zdobnost nejen svou barvou a leskem připomínala čerstvě vyvržené vnitřnosti. Divokost života, která se přelévá ve smrt. Nikdo z nich nikdy nic takového neviděl, snad Klaes kdysi při své krátké návštěvě Xalgonu. Byla v tom monumentální jinakost, divnost, bezuzdná velkolepost, která vzbuzovala děs nejen v lidských srdcích, ale i v tom liščím.

Chci pryč! Proč jsem tady! Ach – Hospodin mě poslal s těmi lidmi jako průvodkyni, ale neřekl mi, že to bude tak těžké. Poslal mě na smrt. Protože smrt je to, co tady cítím. Oživlou smrt starého národa, který tohle místo vystavěl. Lehla si a zakryla si tlapkami oči.

Nad nimi byla nejméně dvě podlaží, pod nimi jedno. Na ochozech byly řady dveří. Před každou stála na podstavci lesknoucí se koule. Zhasli své lampy, nechali oči zvyknout na šero. Pak konečně trochu lépe viděli reliéf na vzdálenější stěně. Byl nesmírně komplexní a navíc ještě navíc v dálce, ale Jarn nadšeně natahoval krk a mhouřil oči a vypadalo to, že mu složitý propletenec dává smysl.

„Podle toho, co si zapsal ten nebožtík do deníku, je knihovna dole,“ zašeptal Al-Raqím. „Přímo pod námi je jenom studovna.“

Ano. Svižným krokem dolů spějme, schody odpočítávejme,“ odtušil Jarn.

„Takhle potmě? Daran, rozsviť svou arkinskou lampu,“ řekla Lovkyně.

„Raději ne. Neupozorňujme na sebe. Ten, kdo nese světlo, je snadná kořist,“ odtušila Daran.

„Ale to jsme přeci stejně,“ řekla chmurně Lovkyně.

„Vůbec se mi tam nechce,“ řekl Klaes rozechvěle.

„Jsme tady, abychom našli ty knihy,“ připomněl jim Jarn. „Už jsme skoro u cíle.“ Naklonil se přes zábradlí a díval se dolů. Viděl lavice, jakési budky, množství dveří a výklenků a podél zdí konečně to, co hledali: police plné knih. Najednou ale koutkem oka zachytil pohyb.

„Ajajaj. Nejsme tu sami.“ zašeptal.

„Co jsi viděl?“ ptal se Al-Raqím.

„Prostě pohyb. Nevím.“

„A proč teda chceš jít dolů!? Tuhne mi krev v žilách. Ti mrtví – to byli Yaronovi lidé. Zamlčel nám, že je sem poslal. Takže nejsme první, kdo se sem vydal. Je jasné, že nikdo z těch, co se pokusili Yaronovi donést nějaké knihy, se domů nevrátil!“

„Dostali jsme se ze všech nejdál. Sejdeme dolů, vezmeme knihy a hned se vydáme na zpáteční cestu,“ řekl rozhodně Jarn.

„Ničemu nerozumím. Nahoře v předsíni je vysušená mrtvola a dole ve tmě se něco hýbe. A ty tam chceš jít. Jsi normální!? Jdi si tam sám!“ zvolala přidušeně Lovkyně.

Jarn se ušklíbl. „To taky udělám. Jdu,“ řekl a vykročil po levých schodech dolů. Kráčel opatrně. Ostatní ho následovali. Lovkyně chvíli zůstala stát, ale pak vytáhla z toulce šíp a založila ho do tětivy. Vydala se za nimi. Šli v řadě, lucerny v rukou, a připadali si malí a slabí v té ohromné prostoře. Tíseň padla na jejich duše. Když sešli dolů, zastavili se a naslouchali.

„Co slyšíš, Liško?“

Liška naslouchala a čichala. „Slyším zvláštní tichý zvuk, lehké kročeje a skřípot těžkého železa. Je to blízko. Příliš blízko!“ zašeptala a přikrčila se u nohou Lovkyně.

„Co to je?“

„Nevím. Je to neznámé mým uším i mojí duši,“ zakňučela Liška.

„Daran!“ zvolala Lovkyně. „Potřebujeme tvůj plamen. Sáhni po své holi, ať vidíme, čemu máme čelit!“

Daran přemohla svůj strach, uchopila pevně Machuznatarovu hůl a foukla šikmo nahoru směrem, který určila Liška. Vytrysklo světlo Auránu a záblesk na okamžik ozářil lavice, sochy, pultíky, zdobené hřbety knih v honosných policích. Ale na jednom místě zůstala neosvětlitelná tma, stín, jejž nešlo prohlédnout. Poté, co plamen dohasl, zůstaly na místě této temnoty hustší, než je bezměsíčná noc, dvě oči. Dívaly se přímo na ně. Sálem se rozlehl šepot. Tisíce šepotajících hlasů.

„U všech klatých, co to je?“ šeptl Al-Raqím a potichu vytáhl své vrhací dýky. Všiml si přitom, že se mu třesou ruce. Cítili pohyb všude kolem sebe. Oči, žhnoucí ve tmě, se k nim blížily. Daran vyšel ze rtů přiškrcený výkřik hrůzy.

Lovkyně byla bez sebe strachy, ale z lovů si odnesla návyk, že v těžkých chvílích musí na všechno zapomenout a nechat své tělo, aby vykonalo naučené pohyby. Zamířila mezi ty dvě oči a vypustila šíp. Tětiva zazpívala, její posel vzlétl, ale ve chvíli, kdy měl zasáhnout cíl, ozval se nesvětský, ohlušující jekot, v němž jako by se proplétalo mnoho hlasů. Žádný z nich nebyl hlas člověka. Měli pocit, že se celá knihovna rozpadla a hroutí se na jejich hlavy. Tříštivý zvuk je srazil na kolena a na okamžik je ohlušil. Al-Raqím se zvedl a rozběhl se směrem, kde tušil schody, ale po pár krocích o někoho nebo něco zakopl a padl na tvář.

„Auráne, očisti nás!“ vykřikla Daran, svlékla si rukavici, sevřela hůl holýma rukama a ze všech sil do ní foukla. Ještě nikdy se jí nepodařilo vyslat z hole tak silný proud ohně. Plameny však narazily na zašlý třpyt široké čepele obřího meče, jenž před temnotou stál jako štít. Auránový plamenotok se o čepel rozčísl jako proud vody o skálu. Nestalo se vůbec nic. To je první existující věc, které se plameny Auránu ani nedotkly! Ani třikrát tak mocný plamen by nedokázal tomu tvorovi uškodit, uvědomila si Daran a do jejího srdce se zahryzla beznaděj. Zakryla si tvář rukama. Pak se ozvalo ohlušující zaskřípění. Bytost temnot pozvedla svůj obrovský obouručný meč. Čepel byla pokrytá klikatými vzory damascénského kování. To je ta věc, kterou to táhlo po zemi, došlo Lišce.

„U Suvarny, utíkejme!“ zvolala Daran a rozběhla se ke schodům. Chvátali nahoru. Klaes se co chvíli ohlížel, ale neviděl zatím nic. Chvíli bylo ticho.

„Pojďte, oběhneme to!“ křikl Jarn.

„Proč? Zbláznil ses? Musíme okamžitě pryč!“ odporoval Al-Raqím.

„Nechci skončit v předsíni jako ten Yaronův učedník! Vysušený jak treska…“ odsekl Jarn a rozběhl se po ochozu k dalším dveřím. Vtom všichni zaslechli zvuk kovového meče, taženého po schodech nahoru – kovové skřípění a dunění.  Podlaha se jim otřásla pod nohama.

„Pryč! Pryč!“ vyrazil se sebe Al-Raqím. Rozběhli se k točitým schodům a po nich se dostali opět do přízemí sálu, ale v jiném místě, než dříve. Cesta směrem k vzdálenému konci sálu se zdála volná. Plížili se podél zdí a snažili se v šeru neztratit jeden druhého. Daran a Sunva se držely za ruce. Zastavili se a naslouchali.

„Tak tohle je to tvoje velké dílo? Jak se dostaneme ven? Dostaň nás odsud,zasyčel Klaes.

Cesta ven není stejná jako cesta zpátky,“ zašeptal Jarn a zavřel oči.  „Vím ale jistě, že ruka má ukáže mi zkratky. Zhasněte lucerny a pojďte!“

Udělali, co jim poručil. Jarn je vedl tmou. Sál byl osvětlen jen tím jediným paprskem světla, který přicházel shůry. Nevěděli, zda je to světlo měsíční či sluneční, nebo zda je ještě vůbec z Qurandu, ale na tom teď nezáleželo, chtěli hlavně zůstat skryti. Po chvíli stanuli před mohutnými dvoukřídlými kovovými dveřmi na konci sálu. Nad nimi byl ozdobný nápis. A nad nápisem se tyčil úžasný reliéf, který předtím viděli zdálky. Svíjela se tam hadí těla, jejichž šupiny byly stránkami pergamenových knih. Okřídlené postavy s dvojicí hlav seděly na jejich hřbetech a četly různá místa těchto plazích manuskriptů.

„Co teď? Co teď?“ ptal se šeptem Al-Raqím, který se neustále ohlížel nazpět, zda jim je Potomek Vládců v patách.

Klaes v šeru napínal zraky na nápis nad branou.

„Nejsem si jistý,“ řekl, „ale podle mě tam stojí HEQEL HAQITTAV. Tedy ‚Chrám knihy‘? To by mělo být ono.“ Ale Jarn už měl mezitím položené své ruce na kovové kouli. Chvíle soustředění – a dveře se otevřely jako mrknutím oka.  

Vběhli a zavřeli za sebou. Rozžehli lucerny. Byly tam tisíce knih, vše zachovalé a netknuté, poškozené jen zubem času. Na policích byly starovezanské nápisy, popisky a směrovky. Zůstali na to nesmírné bohatství hledět s úctou a úžasem, jako by na okamžik zapomněli, že před chvílí prchali jako o život před něčím, co ani v lidské řeči nemá jméno. Místnosti vévodil výklenek s vyobrazením studny a sloupu.

Al-Raqím obdivoval zlaté štítky na policích a zanedlouho se mu podařilo najít bohatě zdobenou a ilustrovanou knihu o alchymii. Klaes vzal z police jednu knihu se symboly. Daran nejdříve nechtěla vůbec na nic sahat, ale pak si přeci vybrala jednu knihu a dala si ji do batohu. Je to jak jedna jiskra z velkého ohně. Ale i jedna jiskra může být ta pravá, ta, která jednou roznítí velký oheň, připomněla si a pevně sevřela v ruce Machuznatarovu hůl.  Sunva si knih nevšímala. Stála v zákrytu za jednou z polic, luk připravený k výstřelu. Jako by to bylo k něčemu platné. Ale lepší je i marný výstřel, než jen tak čekat na smrt.

Jarn byl přiváben mozaikou a právě, když před ní stanul, sálem zaburácela rána. Zachvěly se dveře, jimiž vstoupili. Ze stropu se snesl prach. Opět se jich zmocnila hrůza a děs.

„Nemůžeme ven!“ zasténala Daran.

„Neboj se. Odsud vede mnoho cest,“ opáčil Jarn a mávl rukou. Světlo lucerny ozářilo obrazy – sloup a studnu, ale také dveře, které se nacházely po stranách mozaiky. Byly kovové, bohatě zdobené, a označené ornamentálními nápisy. Al-Raqím se pokoušel rozluštit, co znamenají, a pochvíli se mu to skutečně podařilo. Nad levými dveřmi stálo Zvláštnosti a nad druhými Sbírka. Přečetl ta slova nahlas. Jarn jen nerad odtrhl oči od mozaiky a bez zaváhání si vybral dveře vlevo. „Zjistíme, co je vevnitř,“ řekl. Právě, když položil ruce na kouli, ozvala se za jeho zády další ohromující rána. Zem pod nohama se jim zatřásla pod nohama. Jarn si olízl rty a uvědomil si, jakou má žízeň. Začínal být unavený. Zavřel oči, zkoncentroval se a v příštím okamžiku byl vynesen jinam. Obklopila ho tma a před očima mu vířil roj jisker. Ale třepotalo se tam ještě něco: jeho chlupatá tlustá můra! Chňapl po ní, ale vyklouzla mu. Před ním hořel ve tmě oheň. Můra vletěla přímo do něj. Moje můra! Musím ji mít! Sáhl pro ni, snažil se ji chytit; schovala se ve žhavých uhlících. Cítil bolest a slast zároveň, když ji stiskl v dlani. Mám tě! V posledním okamžiku se mu však vysmekla…

Jarn zjistil, že klečí na zemi a levou ruku má sevřenou v pěst. Dlaň ho pálila. Otevřel ji a podíval se na ni. Byla černá jako vždy, ale nebyla na ní ani stopa po spálenině. S námahou se postavil na nohy a opřel se do dveří. Překvapilo ho, že šly otevřít jen ztěžka a neochotně. Nakonec se podvolily. Uvnitř však byly opět jen spousty knih v policích, ale žádná cesta odtamtud nevedla dál. Vypadalo to jako nějaký malý depozitář – možná vzácné rukopisy, možná knihy, určené nějakému užšímu okruhu uživatelů. Nezkoumali to, protože dveře do Chrámu knih se otřásly pod dalším zuřivým úderem a tudy nebylo úniku.

„Jarne, snad skrývají cestu ven ty druhé dveře,“ žadonila Daran. Vzala Jarna za paži a odvedla ho k zámku dveří napravo od spirály. Jarn na něj položil dlaně. Zavřel oči a zahlédl kola, snad nějaký vír. Voda, nebo vzduch? pomyslel si, ale zámek povolil téměř okamžitě. Jarn poodstoupil a pak strčil do dveří. Se zaskřípěním se otevřely. Ale ani tady nebyla žádná cesta dál. Byly zde jen jakési kovové truhly a skříně. Klaes a Al-Raqím rychle prohlíželi obsah truhlic, které šly otevřít. Byly v nich různé předměty: zlatá hůlka, kostka, kost, křišťálová koule, klubko, stříbrná trubička, prsteny. Al-Raqím si vzal, co se mu líbilo: Kostku, hůlku a prsteny.

Daran se o cennosti nestarala, raději přemýšlela, čím zapřít nebo zatarasit dveře Chrámu knihy, na které teď dopadala rána za ránou. Přesunula k nim nějakou truhlu, ale pak si uvědomila naprostou marnost svého počínání. Zkusila dveře alespoň zpevnit runou oceli.  Po chvíli soustředění a tichého prozpěvování runy měla pocit, že pevnost dveří sílí. Ale jak čas zaklínání ubíhal, pomalu k ní začala prosakovat hrůza a děs. Ten, kdo stál na druhé straně dveří, nebyl lidského rodu, a hladověl po její duši.

„Nerada vás ruším, ale měli bychom odsud zmizet. Ty dveře nevydrží věčně,“ řekla Daran hořce, když se dveře otřásly dalším úderem. A vzápětí dalším. Kámen kolem dveří začal praskat a drolit se.

„Ale kudy?“ zaúpěla Daran.

Všichni pohlédli na Jarna. Jarn se pokusil usmát. „Je to volba. Je to rozcestí mezi cestami.

Ale jen jedna z nich je známa mi,“ zašeptal. Ohlédl se a přistoupil k mozaice. Položil svou levici na vyobrazení sloupu. Viděl cestu, která se klikatila za sloupem. Viděl za tím sloupem celou krajinu. Bylo mu, jako by se nad ní vznášel. Něco zvolal hlasem, který nepoznávali. Všem ta slova pronikla až do morku kostí a otřásla jimi. Věděli, že to bylo vládnoucí slovo, ale netušili, jakým jazykem bylo vysloveno. Mozaika i zeď se rozpadly na tisíc malých třpytivých krystalků.

„Tudy vede naše cesta,“ řekl Jarn a prošel výklenkem. Lovkyně pozvedla lucernu. Uvědomili si, že výzdoba se změnila. Byla velice podobná tomu, co viděli v podzemí stříbrných dolů cestou z Maghonu do Iacany. Oblých tvarů ubývalo. Před nimi klesalo do hlubiny široké schodiště.

„Saguine, kam nás to vedeš?“ řekl Al-Raqím.

„Máš pravdu, vedu vás,“ řekl Jarn a vykročil. Hleděl kupředu, tam, kam ukazovala jeho černá levice, a v očích se mu leskl zlatý prach. Rozběhli se za ním dolů, vlevo, dolů. Schody končily v oválném prostoru. Jarn celou dobu kráčel zcela jistě, s levicí napřaženou před sebe a někdy i se zavřenýma očima. Teď ukázal na dveře opačné straně oválné místnosti. „Tudy,“ zašeptal. Všechno se s ním točilo. Přestával cítit pevnou půdu pod nohama.

Také tyto dveře byly opatřené koulí ve stojanu, ale na rozdíl od všech portálů v celém komplexu knihovny neměly elipsovitý tvar, nýbrž byly pravoúhlé a otevíraly se do stran tak, že se zasouvaly do zdí. Jarn se postavil k zámku a po chvilce tichého a vysilujícího soustředění se i tyto dveře se zasyčením otevřely. V tu chvíli odkudsi seshora zaslechli vzdálené burácení, podobné hromobití a jeho ozvěnám.

Když prošli portálem a rozhlédli se, vydechli překvapením. Dveře ústily kolmo do tunelu, na jehož dně ležely tři stříbrně se lesknoucí kolejnice. Po okraji vedl kamenný chodník. Všechno bylo hezky, bez přehnané zdobnosti, ale pečlivě udělané. Jarn spočítal své přátele: lučištnice Sunva, Daran s dutou holí, Klaes, Al-Raqím a Liška – nikdo nechyběl. Pak dveře zavřel. Síly ho opouštěly a smysly mu vypovídaly službu. Opřel se o zeď.

Klaes se rozhlížel a nevěřil svým očím. „To znám! To je přeci Yllerský vynález, dráha, která vede pod zemí až na jih do Altamoar!“ zvolal užasle.

„Co že to je?“ zeptal se Al-Raqím nedůvěřivě.

„Vynález. Něco, co jsme vymysleli a používáme,“ odvětil hrdě Klaes.

„A pomůže nám to?“

„Přinejmenším můžeme jít tím tunelem.“

Cesta ven není cesta zpátky, jen jistě vím, že ruka má ukáže vám zkratky,“ zašeptal Jarn. Usmál se. Zavřel oči a sesunul se tiše na zem.