Sny a můry města

[zapsala Johana Passerin]

zpět na Vyprávění

V předcházející části příběhu – V hradbách Arconu – vstoupili Jarn, Al-Raqím, Klaes, Sunva a Liška do bělostného města Arky. Na své cestě se potřebovali zotavit ze setkání se Sestrou dvou tváří, ale chtě-nechtě byli i posly zlých zpráv. Kamkoli vkročili, nesli s sebou zvěst o nadcházejícím Novém věku, o selhání Sítě a o chaosu uprchlém ze srdce Palladinského království. A možná i o čemsi ještě starším, děsivějším, co může vysušit studánky a zpřevracet řád světa.

V Arconu byli uvedeni nejprve k druidovi Lavindovi, který je pozorně vyslechl. Pak následovala audience u rígana Arminthase. Ten už tak vlídný nebyl. Vyslovil podezření, že je mezi poutníky temné srdce a nařídil, aby byli vyšetřováni. Jeho slova, že zrno musí být odděleno od plev a plevy musí shořet v ohni, vyděsila Jarna k smrti. Navíc byli vyslýcháni ještě jednou – vojákem Raurem, kterému Jarn přiznal, že nesou Elixír. Nečekané vysvobození z bezvýchodné situace jim přinesl Lavind, který se v noci objevil v jejich vězení a slíbil jim pomoc: Jeho dcera Daran je v noci odvede tajnými chodbami pod Arconem na svobodu.

Místnost, ve které se ocitli, byla podobna Chrámu, ale tuto podobnost chápala vlastně jen Daran. Ostatní Chrám, kde hoří oheň živený nikoli dřevem, nýbrž zpěvem, neznali. Po obvodu síně zde stály sochy. Oblečené sochy, zahalené ve slavnostních kněžských ornátech. Ve výklenku stála postava na podstavci. Levou ruku měla nataženou v gestu, které mohlo být stejně tak dávající, jako přijímající. Hlavu měla skloněnou, takže jí nebylo vidět do tváře.

Uprostřed síně, na místě, kde by hořel Aurán, leželo cosi, co vypadalo jako zrcadlo. Klaes k němu opatrně přistoupil. Co to je? Naklonil se tak, aby nespatřil vlastní obraz – a uviděl na hladině toho zrcadla hvězdy. Jeho brýle mu napověděly, že to není jeho hvězdná obloha. Tahle souhvězdí neznal. Také spatřil stíny stromů a jakési temné obrysy.

„Co tam vidíš, Klaesi?“ zašeptal Jarn.

„Hvězdy,“ odpověděl Jarn.

„Ukaž, kouknu se taky,“ řekl Jarn a naklonil se nad zrcadlo. Také uviděl hvězdy, ale ku svému překvapení nespatřil svůj odraz. Za to však viděl, že tam stojí jiná postava a diví se, že se na ni někdo dívá. Byl to muž v kožené zbroji a plášti. Vypadal jako nějaký noční hlídač. Jeho ústa se otevřela a pohnula, ale nic nebylo slyšet. Jarn pozvedl ruce ve smířlivém gestu:

Cizinče, přicházíme v míru.
Nedšti na nás síru.“

Cizinec také pozvedl prázdné ruce a ukázal si na ucho.

„S kým to mluvíš,“ podivil se Klaes.

Je tam nějaká postava. Právě jsem mu zamával. Říká, že nás neslyší – asi mu to napíši.“

Cizinec se dotkl zrcadla, a to se zavlnilo, jako by to byla hladina vody. Udělaly se kruhy, a ozval se hlas: „Kdož jsi?“

 Všichni se naklonili nad hladinu. Daran také přistoupila blíž a pohlédla dolů.

Tu muž opět promluvil, dotýkaje se hladiny: „Ó, jak podivné pro moje zraky jest popatřit na tváře zcela cizí. Aha, tam, přeci jen – vidím jednu tvář známou, dceru Arky.“

„Kdo jsi?“ oslovil ho Klaes, který pochopil, že aby ho cizinec slyšel, musí se dotknout plochy zrcadla. Na omak to bylo jako nějaký škraloup nebo blána.

„Mé jméno je Luan. Já strážím sny Arconu,“ odpověděla postava na druhé straně.

„Buď zdráv, Luane. My jdeme právě kolem,“ řekl Klaes.

„Není to zcela obvyklé, aby se cizinci potulovali v našich snech,“ pravil Luan.

„Vaše příběhy jsou dobře známé i za hranicemi Arconu. Já sám jsem četl O slavném vítězství ohně,“ řekl Jarn.

„Arkine, utíkáme před nebezpečím. Víš, jaký věk nadchází?“ promluvila Daran.

„Neznám vpravdě toky věků, ale já, pastýř snů, zde čekám. Promlouvám a čekám. S radostí pouštím tu ovečky, tu vlky do vašeho náručí,“ odpověděl muž na druhé straně.

„Je to zlé! Je možné, že Arcon bude zničen a už nebude, kdo by snil tvé sny. Není něco, co bys nám mohl dát na cestu? Nějakou radu nebo pomoc?“ oslovila ho Daran.

„Žádný Arcon není. Jen Arka. Já střežím sny, které se nestaly. Třeba sen o noci bez světel. Pasu mnohé ovečky, které se nevešly do dění Arky. Zprávy od odchodu té či oné vesnice nepovažuji za až tak důležité. A vlastně, co vy se to tam potulujete, ve sklepení některé z Ark? Králové nebývají rádi, když cizí navštěvují zavřené truhly a prohlížejí si to, co se nedostalo do obzoru dne.“

„Tak my radši už půjdem,“ řekl Jarn.

„Ano, už bychom šli. Ať žije svatý oheň,“ přitakal Al-Raqím.

Pastýř snů na druhé straně zrcadla si přejel rukou po tváři. „Ach, tak jděte,“ řekl hořce. „Ale dám vám jen malé varování na cestu. Doposud jste se nejspíš potulovali v místech, kde jste nepotkali skrytosti. Ale mimo okruh Arky už vás nic neochrání před tím, co Arkinci tak úzkostlivě vytěsňují ze svých životů. Nechcete okusit síly této skryté vesnice a nabrat si z pramene její moci, s níž byste mohli čelit protivenstvím, které vás čekají za hranicemi města?“

„Určitě,“ zvolal Jarn. „Potřebujeme oporu!“

„Ale co když získáme oporu a ztratíme čas,“ namítla Daran.

„Luan je strážcem snu o klidné noci. Je to důvěryhodný patron,“ řekl Jarn.

„A co když je to past?“ opáčila Daran a jemně oddálila Jarnovu ruku z povrchu zrcadla.

„Město Arcon se ohněm chrání před spoustou nečistých věcí. Ale tady žádný oheň nevidím. Nevěřím mu!“ zašeptala. „Poslyšte,“ zvolal Luan, „já vám předestírám myšlenku výměny. Arkinové, ta veselá chasa, nejsou příliš znalí oživující síly snů. Potřebujeme rozčeřit stojaté vody, či spíše rozfoukat vadnoucí plameny. Třeba právě to Arcon potřebuje! Když se to podaří, rozkvete. Pravím, že potřebuje jen zlehka učinit hranice průchodnými. Nabízím vám mocné zbraně proti stínům, které potkáte, když opustíte arkinské území. Tam za rohem je skryta místnost, kde najdete klíč, jenž střežen je párem bojeznalých bdících.“

Liška, která dosud obcházela místnost a čenichala kolem oblečených soch, přicupitala k Al-Raqímovi a zeptala se ho:

„A kým se to tady bavíte?“

Al-Raqím jí vše zrekapituloval a dodal: „Nabízí nám obchod. Já bych s ním obchodoval.“

Liška přikývla. „Proč ne. Sny jsou vždy dobré.“

„Kdepak!“ zvolal Klaes, který je zaslechl, jak si povídají za jeho zády. „Nikdy nevíš, jaké sny tě potkají. Existují i noční můry.“ Otřásl se. Měl ještě v čerstvé paměti svoje setkání se Sestrou bez tváře.

„Co si o tom myslíš ty, Daran,“ obrátil se Al-Raqím na jejich novou průvodkyni.

„Kdyby to bylo dobré, tak by to tady nebylo schováno. Pojďme,“ řekla Daran.

Klaes přitakal: „Pamatujete, co nám říkal Lavind. Ať se tady v podzemí s nikým nebavíme a na nic nesaháme.“

„Počkejte. Ráda bych viděla ty jeho zbraně. I když možná by to byla výměna našeho úspěchu za blaho té obce nad námi,“ vložila se do hovoru Sunva.

„Rozhodně nesmíme způsobit mému městu škodu. Kdyby na nás čekal někdo, kdo by nám měl opravdu pomoci, pak by se mi o tom můj otec určitě zmínil,“ odporovala jí Daran.

„Na mě tvůj otec působil mile, ale není vševědoucí. Ostatně od té doby, co jsme sem vlezli, je všechno jako sen: nesmyslné, zamotané, spletité. Prostě divné. A je úplně v pořádku bránit se. Jsem pro to přijmout nabízené zbraně,“ řekla Sunva.

„Já taky!“ vykřikl Al-Raqím.

Daran zavrtěla tvrdošíjně hlavou. Mlčky poklekla u zrcadla a pokusila se je zavřít pomocí runy Ašman. Ale nesvedla s tím vůbec nic. Plocha zrcadla se sice jevila jako tekutá a měkká, ale proti runám odolávala jako kamenná zeď.

„Ukaž mi ty zbraně,“ vybídl Jarn Pastýře snů. Arkinům nic nedlužíme. Chtěli mě upálit. Neměl bych ani v nejmenším výčitky svědomí kvůli tomu, kdyby jim tenhle stařík něčím zpestřil jejich sny, pomyslel si.

„Chvíli počkej,“ zvolal Luan a zmizel z obrazu. Po chvíli se vrátil s prapodivnou zbraní: její dlouhé lehce pokroucené ratiště bylo z tmavého dřeva a na jednom jeho konci se nacházel široký hrot kopí a na druhém srpkovitě tvarovaná čepel připomínající stejnou měrou srp i kosu. Obě čepele se třpytily na ostřích překvapivě jasným briliantovým leskem.

„Toto jest naineth, dílo rukou mistra kovářského. Utvořena jest z hvězdného kovu a z kořene ulmaniši, bažinného tisu.“

Klaes se posměšně ušklíbl: „Cože? Hvězdný kov? Měsíční kov, sluneční kov – to jsou elfí pověry šířené mezi nevzdělanci! Neexistují žádné důvěryhodné studie, které by potvrdily, že se nejedná jen o nějaké levné slitiny a trocha magických triků. Pch. Jednou jsem měl u nás na katedře metalurgie v ruce divnou dýku, údajně z měsíčního kovu. Fyzikální vlastnosti vykazovaly nějakou úplně nelogickou magii. A měření nebylo možné zopakovat, protože se rozplynula.“

Nicméně, ze zvědavosti, si Klaes nasadil své brýle a prohlédl si to, co na druhé straně zrcadla držel stařík v ruce. Viděl, že tmavé stíny po okrajích obrazu jsou domy, a stejně jako údajně magická zbraň mají silné napojení na hvězdný svět. Zbraň se mu jevila silně energeticky potencovaná, to musel uznat.

„Ta zbraň je zřejmě opravdu magická, ale něco mi říká, že až vyjde slunce, tak se rozplyne,“ řekl.

„To nevadí. Mně zas něco říká, že než uvidíme nějaký východ slunce, určitě se nám bude hodit,“ zamlaskal Al-Raqím.

„No, ale… Pamatujme na Lavindova slova a pojďme dál,“ řekl Klaes a vložil do svých slov všechnu rozhodnost a přesvědčivost. Tyhle údajně magické zbraně se mu poněkud hnusily už za dob studia a odpuzovaly ho i nyní. Nelogická magie!

„Klaesi, mluvíš moudře. Zbraně by se nám hodily, ale tohle je něco úplně nevyzkoušeného. Risk je moc velký. Pojďme,“ přidal se k němu Jarn. „Pojďme tedy, neztrácejme čas,“ řekla Daran a všichni se otočili k zrcadlu zády a vešli do chodby po pravé ruce.

Zanedlouho došli do prostoru s dvěma výklenky, v nichž opět stály kamenné postavy, oděné ve zbroji. Stály klidně a hleděly před sebe očima z kamene. Na portále před nimi byl runový nápis.

Daran si sochy podezřívavě prohlížela. „Ten Luan nás varoval před párem stráží a tady dvě stojí. Nevypadají ale nebezpečně.“

„Přečti nám, co tam je napsáno,“ požádal ji Al-Raqím a ukázal na nápis nade dveřmi.

Daran si prohlédla portál. „Je tam napsána průpověď, kterou my Arkinové používáme, kdykoli opouštíme město: Opouštím bezpečnou náruč svého města. Pamatuji si své jméno, které zní … a uchovávám ho ve svém srdci,“ přečetla zamyšleně. „To znamená, že tady moc Arky končí.“

„To je zajímavé,“ poznamenala Sunva. „My jsme měli u nás ve vesnici podobné pravidlo o jménech. Mimo vesnici se jména nesmí vyslovovat. Kdyby se je zvířata a pastýři dobytka dozvěděli, měli by nad námi moc.“

„To je vskutku zajímavé,“ řekla Daran a rty se jí pohybovaly v neslyšném šepotu. Pak řekla: „Tady se se mnou moji předkové loučí a já s nimi.“

Prošli portálem. Chodba se proměnila. dosud byla stavěná z kamenů, nyní byla hrubě tesaná do skály. Přišli do chodby, která kolmo ústila do větší chodby. Světlo luceren se odráželo od vlhkých stěn a od kapiček vody. Tu se liška zastavila a zavrčela. Do nosu ji uhodil nový, odporný pach. Srst na zádech se jí naježila.

„Co je?“ zašeptala Sunva.

„Čichám. A mám z toho špatný pocit,“ pronesla liška lebarsky. Ta věta zněla jako citát z nějaké palladinské ságy (což ostatně taky byla).

„Co cítíš?“

„Cítím nějaké velké zvíře. Ale cítím i smrt a rozklad zároveň. Páchne to jako by se tady nějaké zvíře krmilo mršinou nebo válelo ve zdechlině. Můj instinkt mi říká, že to je moc zlé a nebezpečné,“ řekla s odporem liška.

Jarn pozvedl lucernu, v níž hořel arkinský oheň. Popošel opatrně pár kroků. Světlo poznenáhlu ze tmy nechalo vystoupit postavu velkého vlka, sedícího v navazující chodbě. Byl vzdálen asi dvacet mečů. Jeho žluté oči zamrkaly.

Liška zavrčela a ucouvla.

„Je tam vlk!“ zvolal zděšeně Jarn.

„Vlk, tady v podzemí? Normální vlk nebo něco divného?“ zeptal se Al-Raqím, který přes ramena svých kolegů dobře neviděl.

„Něco divného,“ zašeptala Sunva, „tohle není vlk.“

„Smrdí to hůř něž divně,“ řekla Liška přidušeně, jako by ji pach toho netvora dráždil v nozdrách.

Daran zvedla lucernu a udělala krok dopředu. Za vlkem spatřila dřevěné bednění, kterým byla obložena chodba.

„Světlo Auránu ať prozáří temnoty a zažene zlo!“ řekla polohlasně a posvítila na vlka[1]. Ten zamžoural a začal se otřepávat. Otřepávání trvalo nepřirozeně dlouho. Světlo z něj odletovalo, jako by setřásal malá zrcátka. Také Jarn pozvedl lucernu a postavil se po bok Daran. Krok za krokem postupovali. Vlk couval, potřásaje hlavou. Nakonec se otočil a odběhl. Zmizel v jedné z bočních chodeb.

„Zahnali jsme ho,“ zaradoval se Jarn.

„Na chvíli, snad,“ řekla Daran vážně. „Ale kdo ví, co všechno se tam ještě skrývá.“

Vstoupili do rozměrné příčné chodby, vlastně tunelu, který ubíhal na obě strany do tmy. Jeho středem na zemi se táhl zlatý pásek, popsaný arkinskými runami. Když se k nim Daran sklonila, poznala, že na zlatém plíšku je vytepána nejposvátnější magiopoezie Arky – Velký zpěv.

„Nepřekračujte tu zlatou čáru. To je konečná hranice Arky,“ řekla Daran a přetlumočila jim smysl nápisu.

„Tak proto se vlk držel na druhé straně chodby!“ poznamenal Klaes.

A proto nám ten strážce
 v zrcadle nabízel tu zbraň!
Abychom v líté srážce
mohli porazit krutou saň.
Teď už je pozdě honit bycha.
Radši bych odsud zmizel pěkně zticha,“ zhodnotil situaci Jarn.

Al-Raqím posvítil do chodby, kam vlk vběhl.

„Pořád tam sedí a kouká na nás!“ otřásl se.

„Pojďme dál,“ řekla Daran.

„Počkej. Pokud nepřekročíme zlatou čáru, nebudeme takhle náhodou donekonečna chodit kolem dokola Arky? My se potřebujeme dostat ven a sever je támhle,“ řekla Sunva a ukázala na druhou stranu chodby.

Daran přemýšlela, s hlavou skloněnou a očima upřenýma k nápisu na zemi.

„Máš pravdu. Asi nám nic jiného nezbývá.“

Překročili tedy zlatou linii a vstoupili do jedné z mnoha chodeb, vedoucích na sever. Zdi už ani nebyly tesané do skály, nýbrž jen kutané v hlíně a obložené dřevěným bedněním. I podlaha jim vrzala pod nohama, jako by pod ní nebyla pevná zem, ale volný prostor. Slyšeli stékání vody a drolení hlíny. Chvíli postupovali, lucerny pozdvižené, ale záhy narazili na dveře. Byly zamčené, zatlučené trojicí příčných břeven. Hřeby byly veliké a zrezlé. Klaes k nim přistoupil a zalomcoval s nimi. Držely překvapivě pevně. Pak se shýbl a snažil se nahlédnout skulinou pod nimi, aby zjistil, co je na druhé straně. Přitom zaslechl pod podlahou tahavé kradmé pohyby.

Liška začenichala a zakňučela. „Cítím to pořád silněji a silněji: jako by to bylo mrtvé a zároveň živé. Maso, hniloba, krev a rozklad! Ten vlk je někde blízko, anebo je tady něco dalšího…“

V tom se ozval úder do podlahy a vše se otřáslo.

„Utíkejme!“ zaječel Jarn a vrhl se do nejbližší postranní chodby. V místnosti se podlaha nejdřív prudce nadzvedla a pak se propadla. Al-Raqím a Klaes se propadali s ní. Z hlubin pod podlahou se do místnosti natahovaly dvě dvojice nestvůrných paží: odhalené svalstvo bez kůže se na nich prolínalo s tkáněmi složenými z hemžících se červů a hmyzu. Al-Raqím se zachytil okraje, ale jedna ruka ho chytila za nohu.

 „Pomoc, pomoc,“ volal a snažil se ruku odkopnout.

Klaes padl dolů. Při pádu upustil lucernu a ta se v podzemní prostoře rozbila. Hořící olej osvětlil dvě nestvůrné postavy, jejichž ruce se natahovaly do místnosti. Měly nafouklá těla podobná oživlým mršinám býků, ale s pažemi a nohama vzdáleně lidského tvaru. Al-Raqímovi se podařilo odkopnout slizskou páchnoucí ruku, která ho držela za kotník. Obludě zůstala v pěsti jen jeho bota. Vydrápal se nahoru, odplazil se ke zdi a s vytřeštěnýma očima lapal po dechu.

Lovkyně oběhla otvor v podlaze a hodila dolů Klaesovi lano. Liška chytila do zubů jeho konec.

„Klaesi! Chyť se!“ volala Lovkyně a zděšeně sledovala, jak se pozornost obou netvorů obrátila ke Klaesovi, který se krčil na dně jámy. Napřahovaly k němu své pařáty a chystaly se ho rozdrtit. Daran na nic nečekala. Zpevnila se znamením runy oceli a skočila na záda jednoho z obrů, který právě chňapl po Klaesovi. Zasadila mu úder. Obr Klaese pustil, ale druhý protivník se ohnal po ní. Byl silný, ale pomalý, takže se jí podařilo uskočit. Lovkyně mezitím vytáhla a znovu hodila lano. Tentokrát dopadlo vedle Klaese a on se ho chytil. Al-Raqím přiskočil k Lovkyni a společnými silami skoro bezvládného Klaese vytáhli nahoru. Teď byla ale v jámě Daran a čelila dvěma příšerným obludám – jen svýma silnýma rukama a s pomocí run.

„Daran, lano!“ zvolala Lovkyně a znovu hodila dolů volný konec provazu, na kterém předtím vytáhli Klaese. Lovkyně uskakovala před údery smrtících pracek a snažila se rány oplácet. Jednou úderu neunikla a dráp ji zasáhl do ramene. Krvácející a otřesená se prosmýkla se pod nohama obra a z posledních sil se chytila lana. Cítila, jak je tažena nahoru a jak po ní obludné ruce chňapají a sekají svými drápy. Podepřeli ji a rozběhli se do chodby, kde zahlédli světlo Jarnovy lucerny.

Když Jarn vběhl do chodby, jen koutkem oka zahlédl, jak se za ním propadá zem. Slyšel, jak jeho přátelé křičí a vzdáleně vnímal i podivné mručení a chrčení jemu neznámých nepřátel. Ale on sám po pár krocích spatřil v chodbě něco strašného: ve tmě svítily dva žlutozelené body. Několik mečů od něj stál ten vlk a záhadně se usmíval. Jarn s hrůzou sledoval, jak se jeho úsměv roztahuje do stále nepřirozenější šířky – vlčí tvář se náhle začala deformovat a kroutit a z úsměvu se stal jen nesmyslný rys bytosti, která už příliš nepřipomínala vlka.

V Jarnovi se děs proměnil v odhodlání – vytáhl z vlasů jehlici. Chvíli váhal, ale pak vyrazil a s výkřikem „Zhyň ty noční běse!  Mé koleno netřese se!“ zasadil vlkovi nečekaný úder. Vrazil mu jehlici hluboko do oka. Byl přesvědčen, že musela proniknout příšeře až do mozku. Ale vlk se kupodivu neskácel mrtev k zemi. Naopak ožil nečekaným druhem života, nepodléhajícího žádným pravidlům nebo řádu. Vlk se začal roztékat, na hnijícím mase vyrašily vředy a hnisem mokvající boule, klubaly se nové končetiny, oči se otevíraly a zavíraly na nejnepravděpodobnějších místech, vnitřní orgány vyplouvaly na povrch a opět mizely. Ze zvětšujícího se těla se ozývalo mlaskání a křupání, vrzání a bublání. Destrukce dávala vzniknout novým formám. Za okamžik vlk dokončil svou proměnu: bytost měla teď šest nohou a hleděla Jarnovi přímo do tváře mnoha žhnoucíma očima.

Vlk dokončil svou proměnu. Měl nyní šest dlouhých, vytáhlých nohou a dvě hlavy. Oči však neměl pouze v hlavě, ale všude po těle; nahoře z něj vyrůstal tvar podobný blanitým kostnatým křídlům. Stál v ústí chodby a již vůbec nebyl vlkem.

Lovkyně, s Liškou u nohy, viděla, co se stalo poté, co Jarn uštědřil vlkovi zdánlivě smrtelnou ránu jehlicí do mozku. Nezabila ho! Jakkoli se to mohlo zdát zbytečné, nasadila šíp na tětivu a klidně zamířila tam, kde by ten tvor mohl míst srdce, kdyby nějaké měl.

Ve stejném okamžiku se Daran, ještě otřesená střetem s obry pod podlahou, dala na útěk. Z otvoru v zemi bylo slyšet vzdalující se šouravé kroky obyvatel spodního patra. I ostatní členové skupiny se rozběhli severní chodbou.

Pryč! Hlavně pryč odsud!

Další místnost připomínala tu předchozí. Dřevěné obložení i podlaha, dvě lavice, na zemi rozbité nádobí. Vpravo se černalo ústí do nějaké další místnosti či chodby.

Lovkyně kryla jejich ústup. Pak vypustila šíp a ten se s mlasknutím zabořil až po letky do vlkodlačího těla. Z rány vytryskla krev.

„Krvácí! Takže může zemřít!“ zvolal Jarn. Vlk se ale nehodlal vzdát. Ohnal se svou předlouhou tlapou a zasáhl právě loriňana, stojícího nejblíž. Lovkyně střelhbitě vystřelila další šíp a zásah zřejmě přerazil netvorovi tlapu, protože uslyšela prasknutí. Krev vystříkla a potřísnila Lišku. Ta se polekala, stáhla ocas a utíkala pryč. Zastavila se u Al Raqíma, který se snažil prozkoumat ústupové možnosti, ale neměl světlo.

Tu se ozvala ohlušující rána. To Klaes vystřelil ze své píšťaly a kule utrhla obludě jeden masitý výrůstek, možná jednu z hlav, to nebylo poznat, protože krev a tkáň se rozprskla všude kolem. Jarna, zraněného zásahem obludné pracky, jal spravedlivý hněv. Popadl lucernu, naplněnou arkinským olejem, který svítí bleději, než bledost, a praštil s ní obludu. Dal do toho všechnu svou vůli a sílu. Lucerna se s hlasitým praskotem rozpadla, olej se vylil na běsa a vznítil se. Planul zlatým plamenem a k údivu všech to, co se zdálo být slizkým a vlhkým tělem hořelo, dokud neshořelo. Běs se zmítal ve smrtelných křečích a ječel mnoha hlasy, hořící kusy masa odletovaly na všechny strany. Jarn oněměle hleděl na tu zkázu, ohnivé násilí, a cítil v srdci podivnou slast i bolest. Pohlédl na svou pravou ruku, které to provedla. Tremendum fascinans. Jekot hlasů, vycházejících ze zmírajícího běsa, přecházel chvílemi z kvílení do zpěvu. Pak se jako omámený potácel zpátky za svými druhy. Z hořícího těla se linul černý dým a jako stínové řeky se plazil po stropě za ním.

Jarn zapěl oslavnou píseň na běsovu porážku:

Vlk, co nemá chování
ohni se neubrání
Dokonce se na něj těší dočista!
V hlasu ohně si je jist
plamenný list
že čeká ho náramně
zevrubná očista!

Za jeho zády se od vlka vznítila podlaha a kus stěny. Posvátný oheň, utržený ze řetězu.

Daran zavolala na Lovkyni. „Pojď tudy!“ Ocitli se v místnosti, kde byly honosné dveře, zatlučené překříženými trámy. Pod vrstvami prachu na zemi byly divné tvary připomínající knihy, nebo snad blanitá křídla. Raději to moc nezkoumali. Al-Raqím přistoupil ke dveřím a prohlížel si je. Šlo by to otevřít? přemítal. Nic jiného nám stejně nezbývá. Vytáhl své paklíče a chvíli se šťoural v zarezlém zámku, který nakonec povolil. Ale ještě zbývaly trámy. Lovkyně uložila luk a vytáhla dvě pochodně.  Zapálila je. Daran se rozběhla ke dveřím a zkusila je otevřít pomocí ocelové runy a s rozběhem rozrazit dveře. Ty zapraštěly, ale neotevřely se, protože se otevíraly dovnitř.

„Má někdo nějakou tyč? Abychom to vypáčili?“ ozval se Al-Raqím.

Tu se pod Daran otřásla zem. Klaes se znepokojeně ohlédl. Už zase? Dobil si raději svou píšťalu. Jarn vytáhl z batohu láhev s arkinským olejem na svícení.

Druhý úder. Lovkyně zavolala na Klaese a hodila mu jednu z pochodní. Pak podala Daran svůj tesák. „Zkus na ty dveře tohle.“

Daran zpevnila tesák runou oceli a zastrčila ho pod trám. Al-Raqím páčil s ní. Podařilo se jim jeden trám vypáčit. Klaes si stoupl ke dveřím a hlídal podlahu. Jarn se plížil podél stěny, s jehlicí v zubech, s lahví oleje v jedné ruce a s lucernou v druhé.

Celá chodba za nimi byla v plamenech. Hořela jasným ohněm, který se rychle šířil.

Ozval se další úder do podlahy.

Daran a Al-Raqímovi se podařilo s pomocí Lovkyně vypáčit i druhé břevno.

Klaes okamžik počkal a pak otevřel dveře. Před nimi byla chodba vedoucí přímo na sever. Měla stěny i podlahu z kamene. Byla tam patrná práce arkinských řemeslníků. Vešli dovnitř a Lovkyně za nimi zavřela ozdobné dveře. Daran však klopítla a teprve pak si uvědomila, že je zraněná. Stejně tak i Jarn krvácel, a proto jim lovkyně a Klaes největší rány rychle ošetřili.

Opět se ozvalo zapraskání prken v podlaze, tentokrát silněji. Pozvedli proto opět světla a vykročili rychle chodbou dál. Ušli sotva dvacet sáhů a narazili na další dveře.

Runové dveře z kovu.

Zůstali na ně hledět s posvátnou úctou. Ale jen Daran dobře znala ty výjevy, zobrazené ve čtyřech kvadrantech dveří: Machuznatar, vítěz nad démony, nese v duté holi posvátný oheň; bytosti lesa, stavba první Arky, první velký zpěv a naslouchání Auránu. Zdobily je runové nápisy. Nikde nebyla vidět žádná klika, zámek ani klíčová dírka. Byly to dveře, které se otevírají s pomocí run.

Daran se sklonila k nápisům a chvíli se její rty neslyšně pohybovaly. Pak řekla: „Kouř nám je v patách. Abychom otevřeli tyto dveře, musíme zpívat a zpěvem vystihnout každý sám sebe. Pomohu vám, ale neznám vás dobře, musíte mi pomoci. Je potřeba upřímnosti a sebeodhalení. Máme 108 run, pilířů světa. Například hvězda, kámen, číšě, štít a luk. Všechny jsou spojeny s posvátným ohněm.“

Daran kývla na Lovkyni a zkusily spolu zpívat. V tom zpěvu šuměl les, ale runa dřeva ve zpěvu neladila. Daran se proto do melodie zaposlouchala hlouběji a teprve po chvíli postřehla, že hlavním zpěvem lovkyně je runa hojení.

Jarn zanotoval:

„Já jsem Jarn z Morušnice
a tato černá levice.
Povolání mé je příze,
a toužím odsud zmizet!“

Daran se zamyslela. „Je tam runa tkaní, to bude ta správná!“

Liška tiše řekla: „Já jsem jedna ze tří sester a nesu klíč.“ Tohle bylo pro Daran snadné – pro Lišku zvolila runu cesty.

„Já jsem jako straka, zajímá mě všechno třpytivé a lesklé, to si vyzobávám, to je pro mě něco magického. Jsem něco mezi hadem a strakou. Vlastně nevím, kdo jsem, doufám, že na cestě najdu, co jsem.“

Daran se zaposlouchala do jeho písně. „Had a straka… možná runa Salamandra?“

„Ano! To je blízko mé duši,“ zaradoval se AL-Raqím.

Klaes se chvíli ošíval a zpívat se mu nechtělo. „Ech, tyhle pověry!“ Ale protože se po stropě již plazily stíny dýmu, nadechl se zpíval: „Mou podstatou je poznání. Skrze hvězdy se dívám na tkanivo světa.“

„To by mohla být runa vzduchu, nebo vidění. Nebo hvězda.“ „Rozhodně vidění! Vidění jako vědění!“ řekl.

Daran poté každému přednesla úryvek písně s runou, kterou mu přisoudila, a pokynula ostatním aby se přidali k jejímu zpěvu.


[1] Arkinové a zvířata

Arkinové mají blízký vztah k domestikovaným zvířatům, a naopak divoká zvířata jsou podle nich nečistá. Vlci jsou podle Arkinců to zdivočelí psi, tedy odrodilí a pokleslí potomci původního druhu – psa. Vlk je podle Arkinů vělmi nečisté zvíře, stejně jako ostatní noční divocí dravci. Z divokých zvířat jsou jako méně nečistá vnímána zvířata žijící ve vzduchu a ve větvích stromů. Čím níže k zemi (a blíže k temnotě), tím podřadnější jsou. Jednotlivé rody Arkinců mají svá klanová zvířata, s nimiž se ztotožňují: Orlovi, Psi, Býci. Jeden z rodů se identifikuje se Stromy. K tomuto klanu patří také Daran.