Cesta

Je paradoxní a přitom správné, že právě Cesta má tolik síly ve světě Urulóky, jejíž jméno bychom jinak mohli také přeložit jako „Bezcestí“. Každý živý tvor na Urulóce má přirozenou schopnost ucítit rozdíl mezi zázrakem a výsadou Cesty a mezi matoucími tenaty Bezcestí.

Je pravdou, že ve světě bohů, kde je ze zlata uděláno vše, nemá zlato žádnou cenu. Stejně tak na Grandu nikdo doopravdy nepotkal Cestu, protože nikdy doopravdy nepotkal Bezcestí. Avšak pro obyvatele bludných světů je Cesta víc než samotný jas slunce. Její starobylá kamenná dlažba je pevná a bezpečná, hladový duch ani lupič si na ní nedovolí vkročit a pokroucené záměry Lesa a Noci na ni nemají vliv.

A především – Cesta vždy vede k cíli. Ten pocit známe snad každý v bledém odlesku: náhle se houština rozestoupí a my spatříme dávnou silnici, po níž putovaly vědomé duše již odedávna. Víme, že dávný Stavitel měl Plán a svou Cestu stavěl tak, aby vedla Někam. Jakmile jsme našli Cestu, víme, že už nejsme ztraceni. Uvidíme cestovatele, uvidíme města, uslyšíme lidské hlasy, hlahol různých řečí… již téměř vidíme radost ve tváři dávných přátel a příbuzných, s nimiž se v hostinci vítáme. Ne těch malých závistivých sousedů ze Ztracených Vsí, ale přátel na Cestě, kteří stejně jako my opustili svou pěstounskou hroudu a oděni jen v prostém rouchu se vydali hledat místo ze svých vzpomínek.

Místu konečného Shledání na konci Cesty se říká Jantarová Citadela a lze o něm hovořit jen smíchem, pláčem nebo písní. Jen jednou jedinkrát byl učiněn pokus Citadelu napsat pomocí znaků. Těmi znaky byly runy a Zápis se jmenuje Arka. Znaky však byly psány krví, neboť každý inkoust je vposledku krev – krev živého, jenž se stává mrtvým, aby na něj mohlo být pamatováno.

Nyní je však třeba říci něco hmatatelného o Cestě a její podstatě. Je to úkol obtížný, protože Cesta se tomu vzpírá, má svou vůli, je svéhlavá a podobna divokému hřebci sebou hází a nechce být popsána jazykem udidel a ostruh. Jedno je jisté – kdo pro ni nedozrál, ten ji nenajde. Pěšiny i dláždění se vyskytují i v bezcestí, ale nedávají smysl a cíl, protože samy o sobě nejsou ničím. Cestu dělá skutečný Poutník nebo jeho klíčící zárodek. Říká se, že Poutník a Vůle je totéž a proto v kom vzroste vůle, ten započal s Klíčením. Máme na mysli neochvějnou vůli po nalezení, která se nedá umluvit žádným z hlasů Starobylé Rady.

Cesta byla vybudována před mnohými věky. Dávný Stavitel prý nahlédl hvězdné dráhy a spatřil v nich dokonalé řešení. Jako každá dokonalost i ono se rozpukovalo na dvě strany: Cesta mohla vést až k branám Citadely nebo mohla být dokonalou pastí, uzavřena sama v sobě, jsouc sama sobě účelem. Dávný Stavitel byl však lidštější než hvězdy a zavěsil Cestu mezi obě řady zubů a nechal ji po tři věky sežvykovat, až byla tvrdší než adamantium a jemnější než láskyplné odvrácení. Tehdy byla prý tenká tak, že se smýkala mezi dřevěnými nehty Tří Přadlen a nemohla být proto zapletena do Tkaniva osudu. Stavitel ji nazval Vlasem Odpuštění a ukryl ji bedlivě pod těžkou a širokou vrstvu mramorových dlažebních kamenů. Tak známe Cestu dnes.

Cesta má mnoho tváří a na nich mnoho masek. Nejznámnější z nich jsou tyto:

Hedvábná stezka

Tuto stezku usnovali před dávnými věky Morušoví tkalci z hedvábného vlákna tak tenkého, že není vidět. Vine se lesy i pouštěmi a jen ti, kdo naslouchají šepotu měsíce mohou spatřit v jeho světle třpyt jinak nespatřitelného vlákna. Odtud je zřejmé, že touto stezkou lze bezpečně kráčet jen za bezmračných nocí a ve dnech kolem úplňku.

Jantarová stezka

Dlážděním této cesty je pravý a původní Jantar. Ne ten, který známe z šerých světů či ze střízlivého Grandu, ale prastarý hebký kámen, hřejivý na dotek, čirý, medové barvy, jenž matně září vnitřním světlem a při doteku tichnounce zvoní. Takovými kameny je vydlážděna Jantarová stezka, která kráčí vždycky jen nocí těsně před úsvitem. Těm, kdo jsou v područí času se tedy může zjevit jen na malou chvilku. Každý krok na ní vydá jiný tón a postupně zklidňuje srdce spěchajících, takže mnozí nakonec usednou na její teplé dláždění a naslouchají ševelu noci.

Býčí cesta

Tato cesta je nejznámnější z cest, jež nenáleží lidem. Býčí cestu vytvořila kopyta mocných stád, je hliněná a na svých bocích ústí neustále do úrodných pastvin a ševelících luk. Kráčí po ní buvoli, zubři, gazely a srny a člověku je po ní dovoleno jít jen, není-li ozbrojen. V některých částech roku, když stáda slaví své rozličné svátky, tak se také lidem nedoporučuje na cestu vkročit, protože mohou být omylem ušlapáni kopyty nadšených rohatých davů.

Cesta vojů

Poctivé kamenné dláždění této cesty nese jasný rukopis dávné Říše. Nyní je již místy zarostlá mechem a břečťanem, přesto však vede do všech koutů Urulóky od bran Věčného Města, jež nyní leží rozvrácené. Pevnost a světskost Cesty vojů ji činí nejvhodnější pro bezpečné tažení vojsk a tak po ní, tisíce let po pádu Města, stále spěchají okované boty. Moudří vědí, že jejím počátkem je Věčné Město, ale jejím koncem je Věčná bitva.

Královská cesta

Říká se, že to je cesta, kterou volí Poutníci, pokud chtějí dopřát své družině bezpečné a pohodlné putování. Cesta vede napříč pláněmi, lesy, mokřady, dnem, nocí, bouří i mlžnatým bezvětřím, nevyhýbá se létu ani zimě, žáru ani ledovému chladu. Přesto je na cestě samotné vždy mírněji, skoro jako kdyby ji chránila neviditelná klenba. Po stranách cesty jsou lucerny a ušlé míle odměřují milníky.