Cesta do Iacany

[zapsala Johana Passerin]

zpět na seznam kapitol

„Věky se nemění, věky se přelévají.“ Hospodin

předcházející části příběhu, nazvané Útěk do Stříbrných vrchů, se Vezanec Al-Raqím, Lorinec Jarn a Ylleřan Klaes vydali na útěk z Maghonu do Iacany, do Hospody u Tří lišek, kde doufali, že najdou radu a pomoc. Nesli Elixír, který pomáhá vidět pravou podstatu Nového věku, Věku barbarství. Talantius jim daroval talisman s obrazem tří lišek a také jim dal na cestu průvodkyni – Lovkyni. Když unikli z Maghonu, který se v prachu a kouři ztratil v nebesích, hnali se s barbarskými hordami v patách k ústí do starých stříbrných dolů. Podzemí bylo spojeno s osudem Timota a Saguina, dávných učedníků Mistra Talantia. Cesta po horami byla nebezpečná, ale pokusit se uniknout před hordami lesem bylo zcela beznadějné. A tak se ponořili do hlubin.

V bludišti podzemních chodeb narazili na zavřené dveře a podivnou místnost s kabinetem plným hlasů, s židlí, na níž sedělo i nesedělo cosi s dvěma hlavami. V cestě jim stály zamčené dveře a klíč ležel v míse plné horké vody. Zkoušeli jej vytáhnout, ale bez úspěchu. Nakonec Jarn obětoval svou ruku a vytáhl klíč. Jeho ruka zčernala. Odemkli dveře a vydali se chodbami dál. Netušili, že se za nimi neslyšně plíží nekonečně dlouhá černá ruka, černá v černé tmě.

Odbočka na sever

Hrdinové objevili Saguinův náhrobek i odbočku na sever, přesně jak to popsala Lyra. Sarkofág byl prasklý a prázdný a byly na něm otisky černé ruky. Nikdo se u něj nechystal zdržet, sklíčená byla jejich srdce. Pryč odtud! Začali pociťovat bolest svých zranění a únavu. Hrubá, ve skále vyrubaná štola je tísnila. Jak dlouho nejedli, nespali? Je však třeba jít dál, ne však rovně, nýbrž na sever.

Jarn se opřel o zeď. Popálená ruka ho bolela. Položil její dlaň na levou stěnu chodby a zdálo se mu, že levým uchem slyší šepot a šumění jako v lastuře mořské, a bezeslovný hlas.

„Počkejte! Šepotem zní štola, někdo na pomoc mě volá.“

Přátelé se na sebe podívali. Jarn nejspíš blouzní.

„Kdepak hlasy! Vzpamatuj se!“ Al-Raqím ho pleskl po tváři. „Já půjdu první, jdeme!“

A tak šli, Lovkyně na konci s šípem nasazeným na tětivu. Ušli sotva padesát mečů od rozcestí, když tu na pravé straně chodby spatřili dřevěné dveře. Pod nimi ucítili tah vzduchu.

„Co se děje, Lakomče,“ zvolala Lovkyně, která nevěděla, proč zastavili.

„Jsou tady dveře,“ řekl Al-Raqím.

Klaes se sesunul na zem. „Ne že by mi vadilo, že stojíme. Jsem tak unavený!“

Al-Raqím si prohlédl dveře a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. A jestli to vůbec zkoušet.

„Odemknout paklíčem? Mohl bych je vyrazit píšťalou. ale osobně bych raději pokračoval chodbou na sever,“ řekl pochybovačně Klaes.

Mezi tím se už Al-Raqím šťoural v zámku. Svými dlouhými prsty strkal dovnitř postupně různé drátky, až se nakonec ozvalo lupnutí dveře se otevřely. Vedly do místnosti velké zhruba 4 x 4 meče. Klaes jako by tím kovovovým zvukem pookřál. Vyskočil a následoval Al-Raqíma do místnosti. Když si posvítili lucernou, ukázala se prkenná podlaha, po levé straně byly nějaké sudy a nepořádek. Po pravé straně stál stůl s rozházeným alchymistickým nádobím, jako by to tady někdo ve spěchu opustil. Al-Raqím se jal zkoumat místnost a srdce mu tlouklo nad tou nádherou. Co všechno by se tady dalo najít?

Obrázek 2. Alchymistická dílna.

Lovkyně s Jarnem zůstali venku. Jarn byl skleslý a stále se ohlížel.

„Slečinko, copak tě trápí?“ sklonila se k němu Lovkyně.

„Copak to neslyšíš? To volání, někdo potřebuje zachránit,“ odvětil Jarn.

Lovkyně odvětila rázně: „Ne, to teda neslyším. Ukaž mi tu tvou ruku.“ Jarn odhalil popálenou ruku a Lovkyně se otřásla. Ruka byla černá a necitlivá. Nic takového nikdy neviděla a nevěděla si s tím rady. Prohlédla a ošetřila alespoň ostatní jeho zranění. Bylo slyšet Al-Raqíma, nadšeně se přehrabujícího věcmi na alchymistickém stole. Klaes mu nahlížel přes rameno.

„Dej pozor! Tady ty prášky a krystaly, to je síra a tohle by mohl být arsenik, to jsou nebezpečné látky. A copak to máš?“ Al-Raqím mu neochotně ukázal svůj úlovek. Byl to malý zlatý flakonek s řetízkem připevněným k uzávěru. Na těle lahvičky byl okřídlený nápis ve staré vezanštině.

„Zajímavé, zajímavé. Takhle se ve starém Vezanu uchovávaly různé esence obětin, například z novorozenců,“ řekl Klaes. Al-Raqím mu flakonek sebral a spolu s dalšími třemi podobnými lahvičkami s neporušeným obsahem si je nacpal do vnitřní kapsy kabátu. Pak se rozhlédli kolem a všimli si dalších dveří vlevo od vchodu. Chystali se je otevřít, když tu se z chodby ozval hlas Lovkyně: „Pojďte sem! Tady Slečinka nevypadá dobře.“ Seběhli se k němu.

„Jsi v pořádku?“ oslovil ho Al-Raqím.

„Já slyším píseň podivnou, jak se ke mně line tmou. Volá mě hlas beze slov a zve mě: pojď na lov!“ zašeptal Jarn.

„A jeje,“ povzdychl Al-Raqím. Bylo mu přítele líto, ale zřejmě ještě víc ho mrzelo, že musel zanechat svého průzkumu alchymistické laboratoře. Klaes si vyndal z tlumoku své brýle a s jejich pomocí zkoumal Jarnovu ruku.

„Zvláštní. Ta ruka je více živá!“

„Proč se na mě takhle díváš!?“ odtáhl se od něj Jarn. „Moje ruka byla zraněna, ale je zas síly plna. Nic mi není!“

Lovkyně na ně hleděla s obavami. „Více živá? To se mi nelíbí. Měli bychom jít dál a dostat se z těchto temných míst.“

„Tím si nejsem až tak jist,“ opáčil tiše Jarn a zase se ohlédl dozadu. Přátelé se kolem něj seskupili a radili se. Nakonec se rozhodli jít dál kupředu cestou na sever, kterou jim poradila Lyra. Ale nedošli daleko, brzy začali klopýtat přes kameny a nakonec nemohli dál. Chodba byla zavalená kamením, nikde ani skulina.

„Musíme se vrátit, a tak si cestu zkrátit,“ řekl Jarn a těžko skrýval potěšení, že se obrátili zpátky.

„To se ještě uvidí,“ utrousil Al-Raqím.

Ocitli se zpátky v alchymistické pracovně. Stěna naproti dveřím byla dřevěná a podle zvuku za ní byla další prostora. Dveře vlevo vedly do zvláštního pokoje a z něj jiné dveře do místnosti za dřevěnou připážkou. Dřevěné stěny, strop i podlaha byly hustě pokryty nápisy ve vezanštině. Některá místa byla seškrábaná a na těch místech byly stopy zaschlé krve. Nejpodivnější byla zadní stěna. Na černém pozadí se rýsoval bílý obrys černého ptáka v letu. Byl jako živý, ale chyběly mu oči. Na jedné noze měl jen tři pařáty a na druhé čtyři.

Aniž si toho kdo všiml, Jarnova ruka se začala chvět. Jarn jako očarovaný přistoupil k obrazu a dotkl se ho.

„To já ho kreslil, to je moje dílo!

Vzpomínka jak stín. Kdypak to jen bylo?

Prsty se dotýkaly ptačího těla,

jako by jen ruka sama tomu chtěla.

Právě jsem se upamatoval,

jak jsem ten obraz maloval!“

Šeptal si pro sebe, ale přátelé ho neslyšeli, protože právě otevřeli další dveře, které vedly do malé komůrky, kterou právě oddělovala dřevěná stěna od pracovny. Ta komůrka se ukázala být ložnicí se dvěma postelemi a malým pracovním stolem. Na něm ležely rozházené listy papíru popsané lebarštinou. Klaes se jimi chvíli probíral a pak s úžasem zvolal:

„Vždyť to je Timotův deník!“

„Skutečně?“

„Co tam stojí psáno?“

„Přečtu vám z toho něco. Posviťte mi,“ řekl a začal předčítat:

:: Timotův deník ::

„Měli bychom to vzít s sebou a předat Hospodinovi, pokud ovšem odsud vyvázneme živí!“ poznamenal Klaes, když dočetli. Vzhlédl od zvetšelých stránek a tu se mu zazdálo, že za Jarnem ve tmě stojí postava s bílými vlasy. Jen na okamžik, pak to zmizelo.

„Podzemí je plné přeludů,“ zachvěl se a přejel si rukou přes oči. „Měl jsem pocit, že támhle vzadu vidím Saguina.“

Mezi tím Jarnova levá ruka ohmatávala předměty v pokoji, hladila je, dotýkala se jich. Jarn se zavřenýma očima bloumal po pokoji a jen napůl ucha poslouchal, co si ostatní povídají, jak předčítají z Timotova deníku.

„Samozřejmě! Je to tak obyčejné, a přitom známé, a ruka vede moje rámě,“ zamumlal si pro sebe. Pak se vrátil do místnosti a znovu stanul před malbou ptáka. Bylo mu najednou dobře. Jako by to vše znal a to ho uklidňovalo.

„Je to jako vánek,

cizí a přesto známé.

Jako by stačilo jen něco málo

a všechno by dokončit se dalo.

Dokončit dílo!“

Jarn pozvedl ruku ke svým očím a rozmazal si oční stíny. Tím prstem, co obkreslil jeho vlastní oko, namaloval oko ptačí.

Tak – a tohle stačí, pomyslel si Jarn a se zasněným úsměvem poodstoupil od obrazu.

Tíživé ticho tunelů prořízl ptačí pokřik.

Všichni se vrhli zpět a spatřili,

že ve zdi, na níž byl pták bílý,

tam co byla silueta ptačí,

jenž oko v hlavě černé neměla

je otvor zvící ptačího těla,

a za ním se chodba stáčí.

V ní seděl pták a zíral na ně jediným okem. Pták velký jako poník nebo tele. Jarn k němu vykročil a nabídl mu svou černou ruku, jako by ho zval, aby si na ni vyskočil, ale pták se ohnal a zakrákoral.

Co to je? Kde se tady vzal? Oči všech se dívaly na Jarna, který tam stál s rozmazanými očními stíny a šmouhami ve tváři. Ruku měl stále napřaženou k ptákovi.

Lovkyně zavětřila. „Z chodby vane čerstvý vánek. Možná je na druhé straně cesta.“

„Ale pták nám brání projít,“ konstatoval Klaes.

„Jestli jediná cesta vede přes ptáka, jdeme na něj,“ pravila Lovkyně a napjala luk.

Jarn se jim postavil do cesty. „Nechte ho! Možná bychom mu měli jídlo dát a utišit tak jeho hlad!“ Znovu se obrátil k ptákovi a pokusil se ho pohladit po hlavě. Pták zakřičel a ohnal se po něm zobákem.

„Vidíš! Sotva nás pustí dál po dobrém!“ zvolal Klaes a nečekaně zaútočil na ptáka svou píšťalou. Ale dravec byl rychlejší a klovnul Klaese do ruky. Lovkyně vystřelila. Bíle opeřený šíp zasáhl ptáka do černé hrudi. V tom Jarn, ne pták, zařval bolestí, která mu sevřela jeho černou ruku. Pták se odrazil, tloukl kolem sebe křídly a pokusil se zaútočit na Lovkyni, ale ta už vyslala z tětivy další šíp. Jarn znovu vykřikl, jako by bolest ptáka byla jeho vlastní. Pták se z posledních sil vrhl na lovkyni. Zaťal jí zobák do ramene jako dva zahnuté nože. Al-Raqím po něm mrštil nožem a uštědřil mu smrtelnou ránu. Oblak černého peří se vznesl a zavířil do všech stran. Kdy se vír usadil, spatřili černá pírka jako namalovaná na zdech i podlaze. Cesta byla volná. Pták zmizel a dva šípy a nůž ležely na podlaze chodby.

Jarnovi se po tvářích řinuly slzy smutku a bolesti.

Ruka ho nesnesitelně bolela, a ještě větší byla jeho duševní muka. „Já jsem ho vytvořil. Já jsem ho vytvořil,“ opakoval šeptem.

Ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Bylo potřeba ošetřit krvácející rány, a Jarnova bolest byla neviditelná. Pak prozkoumali prostor za zejícím otvorem ve tvaru ptáka. Štola zanedlouho kolmo ústila do jakési vznešené chodby. Ta byla široká, pečlivě opracovaná, zdobená opakujícími se motivy, připomínajícími hady a úponky, mezi nimiž bylo možné rozeznat i smějící se tváře.

„Tahle chodba vede taky na sever!“ zajásal Klaes.

„Ale my jsme unavení, musíme načerpat sil, najíst se a odpočinout si, jinak nikam nedojdeme,“ řekla Lovkyně. Ostatní jí dali za pravdu. Byli vyčerpaní a rány je bolely. Šli zpátky do Timotovy ložnice a rozdělili se o zásoby. Zraněné uložili do postelí, pro ostatní na zemi z přikrývek vytvořili aspoň trochu pohodlná lože. Lehli si a za chvíli se jim nad hlavami rozprostřely sny.

Klaes ve snu naslouchal dunění a supění, syčení a bušení. Měl pocit, že je doma v Ylleru a řítí se tunelem v nějaké machinaci, stroji poháněném párou a yllerským umem, něčím podobným vlaku pod Telpanským pohořím. Ať už to bylo spánkem jako takovým, nebo snem o strojích, bylo mu každopádně daleko lépe.

Al-Raqím spal přerušovaným neklidným spánkem. Také jemu se zdálo, že v krásných a honosných tunelech slyší šepot hlasů. Byl tam život a bohatství, které toužil prozkoumat.

Jarn usínal a probouzel se jako v horečce. Zdálo se mu, že je Saguin, kterému se zdá, že je Jarn. Ve snu se ocitl v hlubinném chrámu, v čase věku Hrdinů. Sestupoval stále hlouběji, stále blíže věkům a místům, kde se skrývají odpovědi na všechny otázky, ke kterým se toužil dostat.

„Já také,“ řekl Saguin, jenž byl ve snu Jarnem.

A pak sestupoval dolů do chrámu, a prodléval v místě, kde na márách ležel Timot, zakonzervovaný v neměnnosti.

Jarn – Saguin ve snu opravoval jakýsi pozemní stroj, obrovský vůz, na který jednoho dne naloží máry s Timotem a odjede na sever.

„Tam na nás už čekají.“

Pak se Jarn probudil.

„Znám cestu do podzemního chrámu,“ řekl do tmy.

„Do jakýho chrámu?“ odpověděl Al-Raqím, který se zřejmě také právě probudil.

„Podzemní chrám je tam, co stavíme ten kovový vůz, vlekoucí další vozy, vlek, čili vlak!“ odpověděl Jarn.

To zase probudilo Klaese, který zvolal: „Vlek? Myslíš tu machinaci?“

„Ano! Musíme to opravit, abychom mohli jet na sever!“

Do toho se ozvala Lovkyně: „Hej! Probudili jste se? Tak se probuďte!“ Zvětšila plamen lampy, a posvítila jim do tváří. „Blouzníte!“

„Blouzníme? Možná to byl sen, ale odkud ví o vlecích on – Lorinec?!“ Ukázala prstem na Jarna.

„To je jedno. Musíme vyrazit. Nechci tu poslouchat vaše blouznění a sama z toho přijít o rozum. Tohle místo je plné přízraků a chci už být pryč,“ řekla rozhodně Lovkyně, zvedla se a začala si balit věci. O čem se zdálo jí, nikomu nepověděla.

Pak vyrazili. Dali se, samozřejmě, cestou na sever. Chodba byla bohatě zdobená překrásnými ornamenty. Motiv byl pravidelný, ale přesto se nenápadně proměňoval. V pravidelných intervalech se vyskytovaly odbočky. Lovkyně si všimla zvláštní ozvěny, chvílemi se jí zdálo, jako by slyšela kráčet víc než čtyři páry nohou. Tu a tam také zahlédla odlesky, ale připisovala to odrazům světla lucerny na nadmíru naleštěném kameni. Nebo?

Lovkyně vykřikla.

Co se děje? – Co se děje? 

„Už i na mne to doléhá!“ hlesla Lovkyně, „viděla jsem přelud, bledou postavu muže s bílými vlasy, támhle. Ale už tam není.“

Družina se semkla a kráčeli rychle, drželi se na dosah ruky jeden od druhého. Nemluvili. Lovkyně, se šípem nasazeným na tětivu, šla jako obvykle poslední a často se ohlížela. Po chvíli narazili na chodbu odbočující vlevo. To, jak byla odbočka proražena do stěny chodby, připomínalo štolu, kterou se do této honosné chodby dostali z Timotovy alchymistické laboratoře.

„Tudy, tohle je správná cesta!“ ukázala Lovkyně do chodby.

Jarn však zasneně udělal pár kroků rovně a zaposlouchal se do ticha hlubin.

„Tohle je cesta Chrámu. A tam dole je Timot.“

Klaes ho chytil za rameno. „Stůj! To je mámení!“

„Timot spí tam hlubinách, proč pak z toho máte strach?“ zamumlal Jarn.

„Proč? Protože blouzníš! Pokud neodejdeme, brzy budeš v hlubinách spát i ty. Snad za to může tvoje zraněná ruka.“

Jarn pohlédl na svou ruku. „S mou rukou nic v nepořádku není, takovou ji mám od narození.“

Klaes obrátil oči v sloup. Pak ho něco napadlo. Vytáhl Elixír pravého vidění, který mu byl svěřen do opatrování, a jednu kapku vetřel Jarnovi pod oči.

„Podívej se teď na svou ruku! To se ti stalo, když jsi vytáhl klíč z horké vody, pamatuješ? Jen díky tobě jsme se dostali z pasti, a tvá ruka je kvůli tomu…“ Klaes nedopověděl, co chtěl říct. Zíral na Jarnovu ruku. Pod černou kůží jako by se něco hemžilo a hýbalo. Jarn to spatřil také, vyjekl a rychle couval do chodby, kde už netrpělivě čekala Lovkyně. Ostatní se hnali za ním. Tu všichni spatřili chodbou Chrámu přicházet bílou postavu.  Saguina. Bílé vlasy mu vlály jako závoj a oči mu červeně zářily.

Navzdory vyčerpání a bolesti se dali do běhu. Děs a hrůza v nich probudily sílu běžet.

Na nebi zářily hvězdy. Měsíc ještě nevyšel. Chvíli leželi na zemi a sípali, sténali a kašlali, ale čerstvý studený vzduch je vrátil k sobě. Byli v lese. Čichali vůni stromů, mechu, listí, jehličí a hub. „Je to vůně starého věku, věku hrdinů!“ řekl kdosi. Nasáli znovu noční vzduch do chřípí a pokývali hlavami. Byl to opravdu vzduch starého věku. Mají ještě naději, že dorazí do Iacany včas.

Klaes vstal a opatrně si prohlížel okolí. Hvězdy byly jasné, ale les temný. Přesto zanedlouho objevil kamennou cestu. Vzpomněl si, že jim o ní Lyra říkala. Palladinská silnice. Vrátil se pro zbytek družiny.

„Měli bychom hned vyrazit.“

„Předběhli jsme potopu, snad nepřijde nám na stopu,“ zanotoval Jarn. Noční vzduch mu udělal dobře. Snad mu to chvíli vydrží a nezačne zas blouznit, pomyslel si Klaes, který po očku pozoroval jeho černou ruku. 

 Vydali se na cestu. Stezka byla rozbitá, ale čím déle šli, tím udržovanější byla. Když pak vyšel měsíc, viděli kolem sebe v jeho stříbrosvitu udržovanou venkovskou krajinu. Nakonec se přiblížili k nějaké osadě. Dřív, nežli uviděli první domy, ucítili je psi, a rozštěkali se. Okna se začala rozsvěcet a z přivřených dveří vykukovaly rozespalé tváře.

Jarn, aniž ostatní předem upozornil, zařval jak na lesy – až se v lesích kolem dokola probudila ozvěna: „Dobří lidé vstávejte, srdce svá opevněte!“ Ozvěna opakovala: „Vněte, něte, sněte!“

„Co děláš?!“ šťouchl do něj Al-Raqím.

„Musíme je přeci varovat!“

„Má pravdu,“ řekl Klaes. „Musíme je varovat.“

„Snad nás díky tomu nezapíchnou vidlemi,“ utrousila Lovkyně.

Tu přicházeli dva muži s pochodněmi a se zbraněmi (jaképak vidle!), noční košile narychlo nacpané do kalhot, tváře pomačkané spánkem, vlasy rozcuchané. Velmi nedůvěřivě si příchozí cizince prohlíželi: Lovkyně, no dobrá, ale ti další? Všichni otrhaní, zakrvácení, potlučení. Jeden vypadá jako ženská, druhý nese na zádech jakousi rouru a ten třetí bude určitě chmaták, má chtivost vepsanou ve tváři.

Klaes udělal pár kroků dopředu, pozdravil a pokusil se jim vysvětlit, co se stalo v Maghonu. Vesničané se na sebe nedůvěřivě dívali, a mračili se na cizince.

„Co říká? Rozumíš mu?“

„Jako že je zase válka?“

„Nó.“

„Hm.“

Klaes to zkusil znovu: „Něco horšího než válka. Běží za námi hordy nemrtvých vojáků. Prchejte odsud, nečekejte do rána!“

„Ale vždyť nás chrání Palladinové,“ namítl jeden z vesničanů.

„Palladinové to nezvládli. Něco jim tam prasklo! Bum!“ Klaes si jako správný Ylleřan představil prasklé parní potrubí a pěknou explozi, a rozhodil u toho rukama, což vesničany trochu poplašilo a napřáhli před sebe své dlouhé nože.

„Tak vám to řeknu jinak,“ pravil Al-Raqím, „je to jako fakt velká bouřka, krupobití a vichr a záplavy a kulový blesk dohromady. Utíkejte všichni do Iacany!“

„Bouřka?“

„Jo, velká veliká bouřka. Velikej vítr, co láme všechno, nač přijde. Utíkejte co nejrychleji můžete.“

Muži pokývali hlavami a odešli vzbudit stařešinu. Stařešina si znovu vyslechl Klaesovo varování a pak se vrátil do osady, kde zanedlouho nastal zmatek. Lidé se snažili ze svého majetku pobrat to nejnutnější a naložit to na vozy. Kozy mečely, děti brečely, slepice kdákaly.

„Vypadá to, že nám moc nevěřili,“ utrousil Al-Raqím, když se vydali na další cestu.

„To bylo as nad jejich síly, myslí, že jsme se zmýlili“ odtušil Jarn. Klaes a Lovkyně nic neříkali. Přidali do kroku. V zádech cítili vítr změn. Na východě se nebe začalo barvit úsvitem.

Neúnavně pokračovali v cestě. Vyšlo slunce a všechny stíny zalezly pod kameny a do děr v zemi. Na chvíli se jim zdálo, že to všechno byl jen zlý sen. Povolání na cestu, Maghon, útěk před berserky, podzemí, černá ruka…

Černá ruka! Jarn si ji omotal pruhem hedvábí, který připomínal rukavici, a snažil se ji  skrývat pod pláštěm, již notně potrhaným. Ale všichni ji viděli. Ani v jasném slunci nevybledla a naopak, to hemžení pod kůží bylo vidět jasněji. Pohled na Jarna, ukrývajícího zraněnou paži v plášti, jim připomínala, že to nebyl sen.

Po několika hodinách chůze se dostali na krásnou, širokou, pískem vysypanou Palladinskou cestu, vedoucí mezi ještě útěšnějšími políčky a zahradami, pastvinami s tučným dobytkem a rybníky plnými ryb. Krása. Každého, koho potkali, se snažili varovat, ale nakonec toho nechali. Bylo to marné počínání, lid je měl za blázny. Teď už ani tma nehalila jejich zubožené zevnějšky, a tak jim nikdo nevěřil.

Kolem třetí hodiny po poledni konečně dorazili do Iacany, jemného městečka obývaného jak lidmi, tak elfy. Domy byly převážně hrázděné, jednopatrové, s velkými zahradami. Uprostřed městečka stál třípatrový hostinec. Když přišli blíž, uviděli na velkém vývěsním štítě namalované tři lišky: jedna držela brk, druhá klíč a třetí korbel. Vypadaly přesně jako na pivním podtácku, který dostali od Mistra Talantia. Ke dveřím, z nichž se linul smích a hlahol, vedly tři široké schody. Vešli dovnitř. Centrální síň měla kruhový tvar a ve výšce prvního, druhého i třetího patra byl ochoz se zábradlíčkem.

„Tak kde je ten hospodin, co tady čepuje to pivo?!“ utrousil Al-Raqím. Tu se vedle nich objevila osoba, kde se vzala, tu se vzala, ani stará, ani mladá, ani velká, ani malá. Na první pohled nebylo vlastně ani jasné, zda ta čistá jasná tvář patří muži nebo ženě, ale co bylo jasné okamžitě, byla přirozená autorita a nevídaná důstojnost. Stál tam vedle nich a vyzařovala z něj pradávná a samozřejmá moc, kterou vůbec nepotřeboval, a právě proto ji měl.

Jarn, aniž vy si pořádně uvědomil, co dělá, vytáhl pivní podtácek.

„Už jsem si říkal, kde jste,“ pousmál se ten, kdo nade vší pochybnost byl Hospodin. „Posílá vás Talantius, že?“

„Tak jest,“ řekl Klaes.

„A neseme zlou zvěst,“ dodal Jarn.

Hospodin pokýval hlavou, jako by vše již dávno věděl, a pak si prohlédl zbytek výpravy.

„Á – lovkyně! Vítej Sunvo!“ Usmáli se na sebe.

„Tak dobře, a teď pivo. Určitě máte po té cestě žízeň.“ Mrknutím oka měli všichni své pivo, i Hospodin si přinesl korbílek. Připili si na šťastný návrat. Návrat? Samozřejmě, že při příchodu do Hospody U tří lišek je potřeba připít si na návrat, i když jsme jen ve Svobodné zemi. Kdo má amulet s obrazem tří lišek, se nakonec do Hospody navrátí. A ten, kdo má u sebe podtácek při putování Urulókou, dorazí do Hospody U tří lišek každý večer[1].

Al-Raqím, jen co vyprázdnil první sklenici, začal být zvědavý.

„Jak vznikl hostinec? A co to jméno – U tří lišek?“

„Jednoduše. Založily ho tři lišky! Svobodná země má takovou tradici, že tady dávají lišky dobrou noc. Tak proč by nemohly také čepovat pivo? A já jsem tady správcem, mně to tady vlastně nepatří.[2]

Klaes, když vypil dvě piva, se naklonil k Hospodinovi a podrobně mu vylíčil vše o událostech v Maghonu, o Elixíru a o tom, že je Mistr Talantius poslal na sever, a že se mají vydat buď do Sairis, nebo do Xalgonu. „Vy nám snad doporučíte, kterým směrem se vydat. Barbaři se blíží rychle a náš úkol je donést Elixír někam, kde budou umět vyrobit další,“ zakončil Klaes své vyprávění.

„Takže končí věk. Mně se ta síť stejně nelíbila. Jak už to bývá, výsledkem snahy je často pravý opak. Hm. Věk barbarství a chaosu. Hm. Abych byl upřímný, hospoda není v ohrožení. Ale bylo by mi líto obyvatel Iacany. Hm, hm. Takže je svolám dovnitř, ukryjí se tady. A vy mi budete ještě muset dopodrobna vypovědět, co se stalo cestou.“ Hospodin mrkl na Jarna.

Tomu nezbylo než ujmout se slova. Vyprávěl všechno pravdivě a bez příkras, leč ve verších. Hospodin naslouchal a pokyvoval hlavou. Když dospěli ve vyprávění k ptáku namalovanému na stěně, Jarn omotal ze své ruky pruh hedvábí, ve kterém ji skrýval. Hospodinovi se poprvé za celou dobu, co spolu seděli (mezitím se venku setmělo), přelil přes tvář stín obav.

„Mohu se na ni podívat zblízka?“

Jarn přikývl a Hospodin jeho ruku chvíli podrobně zkoumal.

„To je dávná technika,“ řekl pak. „Dvě duše v jednom těle.“

„Saguin!“ vyrazil ze sebe Jarn. „Zdálo se mi o něm, že se mu zdá, že je já. Sestoupili jsme do hlubin Chrámu. Timot tam leží na marách, jako by jen spal.“

„Našli jsme Timotův deník, tady je,“ poklepal Klaes na náprsní kapsu svého kabátu. „A Chrám tam skutečně je.“

„Ano, ano, pod Stříbrnými horami je dávný Chrám. Dokonce ani Hospoda u tří lišek nestojí tak dlouho jako vezanské chrámy.“

„To znamená, že se mnou chodí vezanský duch?“ řekl Jarn, který se teprve teď vzpamatoval z toho, co si uvědomil. „Je se mnou spjatý? Šlape mi na paty? Jde to léčit?“

„Vezanci, to nemusí znamenat rovnou zlo. Jen mají trochu depresivní estetiku. A co se týče uzdravení, jistě by se něco dalo podniknout. Ale abych pravdu řekl, já tomuto druhu magie příliš neholduji.“ Hospodin vstal. „A nyní mě omluvte. Musím jít varovat obyvatele Iacany. Schovám je tady.“

„Jak se sem vejdou?“ podivil se Al-Raqím.

„Řekněme, že lišky nás obdařily takovým množstvím pokojů, kolik je hostů,“ Pousmál se Hospodin. „A já jsem Hospodin, protože mám smysl pro míru. Kdyby hranice byly porušeny, lišky by se rozhněvaly. Dáte si ještě pivo?“

 Dalším mrknutím oka byly před poutníky postaveny plné korbílky a Hospodin se vzdálil. Lovkyně se také někam vytratila. Klaes, Jarn a Al-Raqím upíjeli a s hlavami u sebe potichu probírali, kam by se měli vydat. Do Sairis je blíž. Cesta do Xalgonu je delší, a umí tam léčit taková zranění, jaké utrpěl Jarn. Možná.


[1] „Kdo nese v rukou podtácek při putování Urulókou, dorazí každého soumraku k Hospodě u Tří Lišek, ať už jej jeho cesta vedla kudykoliv. Hospoda totiž v Urulóce nemá pevně dané místo, ale zjevuje se za soumraku pozvaným.“

[2] „Vlastnické vztahy jsou nejasné.“ – je nutné ověřit, komu ten hostinec vlastně patří. Je-li to podstatné. Možná vlastnictví není v čase neměnné, kdo ví. Nebo tady Hospodin trochu mlží.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon-X-thumb
Xalgon