Celestiálové / Celestiali

Mapa výskytu Celestiálů ve známém světě: magická města Sairis a Xalgon. Na Grandu se pravděpodobně nacházejí též skrytá sídla a další sídla se vyskytují v nadoblačném prostoru nebes.

Celestiálové jsou vznešená a mocná rasa, která většinou obývá jiné světy a na Grandu je najdeme jen výjimečně. Občas lze na celestiála narazit v Sairis, v Xalgonu nebo v jiném z center magie, kde se vyskytují portály do jiných dimenzí. Říká se také, že je několik skrytých základen, které celestiálové mají na Grandu, většinou v odlehlých oblastech mimo civilizační centra, a odtamtud že pozorují situaci ve světě. Celestiálové jsou technologicky i magicky velmi pokročilá rasa a s úspěchem dosáhli syntézy mechanie a animagie, takže jejich výtvory patří do kategorie artigie, kdy není rozlišitelná technologie od magie. Součástí jejich artigického vývoje je i úprava jejich vlastní tělesné a duševní vybavenosti, kterou ale celestiálové dokázali udělat s citem pro balanci a pomalé zrání, takže ze sebe nevyrobili kyborgy sešité z organických a technologických částí, ale postupně upravili svůj vlastní evoluční vývoj a opatrně integrovali do svých těl i myslí artigické prvky, které se staly součástí jejich dědičné výbavy.

Vzhledově jsou celestiálové lidem podobné bytosti, vyšší o hlavu než průměrný člověk. S poněkud vyzáblým tělem, dlouhýma rukama a nohama a úzkou lebkou.  Horní končetiny mají vždy čtyři, ať už je to čtveřice rukou, nebo dvojice rukou a křídla. Jejich kůže má tmavě tyrkysovou barvu, jejich vlasy, zuby, nehty a duhovky jsou třpytivě stříbřité. Mají-li křídla, pak ta jsou pokrytá stříbřitými pery. Jejich vlasy nemají povahu lidských vlasů, ale jsou to spíš velmi tenká, dlouhá, měkká a volně spadající stříbrná pírka. Jsou tak poddajná, že se dají snadno svázat nebo se z nich dá uplést cop.

Na kůži mají přirozenou kresbu čar a tvarů ve světle modré barvě, která odpovídá průběhu energetických meridiánů v jejich tělech. Meridiány tvoří jakýsi dynamický tkalcovský stav na okamžitou výrobu oblekového magického konstruktu, který je právě potřeba, ať již se jedná o zbroj pro boj, nebo oděv na ochranu proti kosmickému chladu či hvězdnému žáru, a poté jejich rozpuštění zpět do meridiánů. Stále ještě se mohou živit normální potravou, ale dělají to spíš jen ze zvyku jako součást starých tradic. Síla získaná z potravy by ale pro řadu jejich aktivit rozhodně nestačila. Hlavním zdrojem energie je pro ně sluneční světlo, které zachycují neviditelnými artigickými konstrukty v auře a ukládají do článků v nitru kostí, na místě, kde mají jiné rasy morek. Díky tomu mohou přejít na libovolně dlouhý půst a nemusí ani dýchat. S pomocí manových siločár dokáží vystoupat libovolně vysoko v atmosféře a i za její hranice, kde se podle všeho nachází také některá jejich sídla na Grandu.

Celestiálové se člení na bohaté množství poddruhů. Ještě spíše je však každý celestiál tak trochu originál, protože si během života upravuje své tělo podle potřeby (i když možnosti nejsou zcela libovolné, je třeba vyhovovat požadavku artigické harmonie). Ze stejného důvodu je obtížné hovořit s jistotou o počtu pohlaví, protože celestiálové již dávno rozpojili společenské role s rozmnožovacími funkcemi a většina jejich dětí se rodí všelijakými artigicko-adaptovanými způsoby. Přesto jsou však některé typické konfigurace, které u některých skupin celestiálů najdeme a na ty se nahlíží jako na svébytné ‚národy‘:

Anguiové: tito celestiálové mají navíc k charakteristikám popsaným výše stříbrnými šupinami porostlá předloktí, lýtka a horní polovinu zad a mají čtvero rukou.

Aquilové: tito celestiálové mají většinu těla porostlou stříbrnými pery, mají jen dvě ruce, zato však na zádech dvojici křídel.

Dračí princové: velmi mocní celestiálové se čtveřicí rukou a zvláštním světelným pletencem šestera křídel, která jsou tvořena výhradně telekinetickou vůlí provázanou s artigickými konstrukty. Dračí princové jsou známí svou schopností cestovat volně a nesmírně rychle mezihvězdným prostorem.