Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Bytosti z hlubin

Je mnoho bytostí, které se skrývají v nejhlubších temnotách, na nichž plují světy. Je jen velikým štěstím živých bytostí, jež obývají svět, že většina obyvatel hlubin svá hrůzná sídla neopouští a nevkročí do světla dne. Přesto se však čas od času najdou šílení odvážlivci, kteří dají všanc své životy a vkročí na odlehlá místa, kde znějí ozvěnou můří písně a kde bez krve tepou černé žíly mocných potomků temnoty.

Korkontoi – „Vranohlavové“

(singulár: Korkontos)
Na ty, kdo kráčejí světy Urulóky a sestoupí do zrcadlové nádhery Nejhlubšího ze Sálů, čekají Korkontoi, dravci Temnoty. Očím smrtelníka se mohou jevit jako lidské postavy s havraní hlavou a tehdy hovoří pozoruhodně normálním lidským hlasem a řečí, jež je však protkaná krutou lží a úskokem. Vmžiku však mohou projevit svou pravou podobu, kterou je okřídlená tma s ocelovým zobákem. Ve své pravé podobě se stále přelévají – tu jako kdyby byli černě opeřeným drakem s osmerem mohutných křídel, tu zas jako kdyby byli obří pernatou chobotnicí stvořenou s čiré tmy, v jejímž středu se otevírá zrůdný ocelový zobák. Jejich zchytralost a zrádnost je pověstná a obávaná i mezi bytostmi temnoty a předstihuje ji jen jejich krkavčí Hlad. Říká se, že většina Vranohlavů slouží Hladu a jedině skrze něj je lze přelstít, ale také že jedna jejich část dokáže ovládat svou krkavčí podstatu a ti jsou nejnebezpečnější. Tyto Korkontoi najdeme ve službách některých nejmocnějších démonických pánů a taktéž u samotných Vládců.

Thonauroi – „Smrtihlavové“

(singulár: Thonauros)
Smrtihlavové jsou šelestiví bratři Vranohlavů. Jsou tišší a plíživější, ale neméně strašliví. Jejich těla jsou ještě fluidnější a měnlivější, a jsou celá složena z nočních můr. Tak jako povaha Korkontů je jaksi opeřená a dravčí, je povaha Thonaurů hmyzí a hemživá. Dokážou na sebe vzít podobu téměř kterékoliv živé bytosti, často je však zkušený pozorovatel může poznat podle určitých znaků: jejich oči jsou složenýma očima můr, jejich tvář jsou jen mimikry na hmyzích křídlech a jejich hlas má bzučivý podtón. Jejich podstata je blízká Šeru a Tmě a proto dovedou snadno těmito říšemi kráčet. Mnozí z nich též obývají zlá zákoutí Měsíčního Sálu.

Horazilim – „Princové a Princezny“

(singulár: Horazilš)
Toto se říká o původu Horazilim, nakolik je to pravdou, to vědí jen svědkové oněch událostí: Kdysi dávno, mnohá staletí před tím, než se na tuto cestu vydal padlý Zřec Fillardus, vypluli mocní a urození mágové z bájného Aurilionu na plavbu napříč světy, plavbu, v níž sestoupili napříč všemi hlubinnými Sály a jejich nástrahami, propluli bludnými zrcadly Nejhlubšího ze Sálů, přežili rozkladnou a svůdnou moc Oceánu Snů a ponořili se do kosmického malströmu v jeho hlubinách, s cílem dosáhnout Prvotního Zrcadla, protože tak zněl svatý příkaz jejich esoterické nauky. Vrátili se zcela proměněni, údajně v dokonalé a nesmrtelné bytosti a stali se z nich svrchovaní vládci celého světa. Jejich vláda byla vládou tak zvrhlou a démonskou, že nakonec proti sobě sjednotili síly do té doby roztříštěné a nakonec stáli obklíčeni živoucí vůlí všech bytostí Grandu. Dali se na útěk před tváří nebes do temných hlubin, kde zapouzdřeni svou vlastní nesmrtelnou mocí se uvedli do hluboké letargie, aby uhasly jejich aury a nebyli k nalezení. Hlubinné podloží všehomíra však podléhá pomalému posuvu a kolotání, které čas od času vynese materiál z propastných hlubin až těsně pod povrch Grandu a tak se i stalo. Horazilim se vynořili na Grandu a jeden z nich, Saurahan, povstal z letargie a pohnul dějinami světa. Pokud jde o fyzickou podobu Horazilim, jejich pravá podoba je strašná na pohled, neboť se podobají bytostem znetvořeným Inverzí, avšak v jejich případě je proces dokončený a tak jsou z nich křídlatá božstva se sedmerem očí a sedmerem prstů na každé z končetin. Podobně jako jiné bytosti z hlubin na sebe ale dokážou vzít i lidskou podobu.

Uluath – „Potomci Vládců“

(singulár: Uluth)
Říká se, že každé vítězství Vládců se slaví jakožto grandiózní svatba poraženého s Temnotou. Potomkem této svatby je zhmotnělá smrt a beznaděj zhašených životů, bytost nemrtvá i neživá, Uluuth, zpodstatnělý výkřik zoufalství. Tak, jako v říších lidí je zvykem, že vítězné vojsko postaví na bitevním poli tropaion, „trofej“, vítězné znamení, totem, zkrze nějž je lidem i bohům dáno na vědomí podrobení si jistého území a je učiněná trvalá památka na určitou bitvu, tak je i zvykem Vládců udělat svou vlastní obdobu tohoto obyčeje, kdy však oživlé tropaion není sestaveno ze štítů a zbrojí poražených nepřátel, ale z jejich nekromantizovaných duší. Osudy bytostí řádu Uluath jsou mnohé. Nejčastějším případem je to, že Vládci svého protivníka nejen porazí, ale taktéž zcela vyhladí a jeho zemi zničí a ponechají opuštěnou. Tehdy je Uluuth oživlou smrtí onoho národa, skrývající se navěky v temných končinách zkázy a jsoucí stálou hrozbou komukoliv, kdo by do oněch míst omylem zabloudil. Jsou však také případy, kdy Vládci svého protivníka jen srazí na kolena a podrobí si jej. Tehdy je Uluuth často učiněn skrytým či otevřeným vládcem poraženého národa coby stálé ztělesnění jeho porážky a bolesti.

Pokud jde o vzezření Uluath, jejich základní forma je čirá hrůza a zmar zkoncentrovaná do jednoho místa. Síla prezence těchto principielně nemateriálních věcí je tak velká, že se v blízkosti Uluath hroutí hranice mezi jednotlivými smysly a hrůza a zmar nabývá určitých fyzických forem, které jsou však velmi často spoluutvářeny psychickými dispozicemi těch, s nimiž se daný Uluuth střetává. Uluath díky své principielně netělesné podobě nemohou zpravidla přímo působit na hmotné předměty, tudíž obvykle používají živé prostředníky, neboť naopak nemají žádnou potíž v tom si téměř jakoukoliv živou bytost podrobit vůlí, či pomocí děsu, beznaděje nebo jiných podobných duševních stavů. V případech osamělých Uluath, kteří se skrývají ve vylidněných zemích propadlých zkáze, patří mezi oblíbené nástroje tzv. „živoucí meče“, což jsou tajuplné oživlé zbraně, které na rozdíl od obyčejných zbraní umožňují přímou kontrolu Uluath.

Qiwirtu-igigaloth – „Vezanští družinníci“

(singulár: Qiwirtu-igigalum)
V časech starého Vezanu, říše, jež se rozkládala od dnešní Siranie až po Havdaur na západě, od Kaalu Charmat na severu, až po jezero Sgallen na jihu, existovala bájná „paví falanga“, jejíž muži kráčeli stezkou svrchované Vůle. Jejich vůdcem byl dávný kníže, jehož pravou totožnost paví bratrstvo úspěšně tajilo po celou dobu svého trvání a jehož jmenovali vždy jen Učitel. Říká se, že svou Vůli vložili do přísahy, jíž se navěky zasvětili službě svému vůdci. Bohové v těch časech dosud ještě plně bděli nad mocí přísah a ručili za ně svýma božskýma rukama. Nadto Vůle těchto bojovníků byla taková, že se slovy své přísahy doslova zavázali na věčnost. Nebyli poraženi ani když byl rozvrácen Vezan, stali se posledními bojovníky starého Vezanu, kteří se stále bili za tuto říši, která již neexistovala a přepadali ze zálohy vítězné voje Qasalgonu. Nakonec, když Qasalgon padl do rukou Zilathů, byli prvními oběťmi jeho černomagického útoku. Celá falanga padla do posledního muže v hrdinném posledním boji.

Někteří praví, že jejich porážka nastala díky temné zradě. Jiní říkají, že jejich zkázou byla sama jejich neporazitelná Vůle. Dohady moudrých hovoří o tom, že jejich duše po smrti nekráčely cestami ostatních zemřelých lidí, ale propadaly se po celá staletí v pomalém klesání napříč Sály až se nakonec ponořily do Oceánu Snů, šumícího dna vší skutečnosti, v němž se každá forma rozpustí na tisíce snových krůpějí. Jejich strašlivá přísaha jim však nedala se rozpustit a namísto toho byli ohlazeni jako valouny ve vlnách a zbylo z nich jen démantové jádro jejich neúprosné Vůle čekající na to, až je jejich vůdce opět povolá do služby.

Na Grandu i v přilehlých světech je jejich podoba zhola neviditelná očím smrtelníka, neb jsou čirou Vůlí. Pozorovatelům s Vnitřním zrakem se mohou jevit jako klidné tváře utopenců obklopené alabastrovou pavučinou Vůle. Jejich moc je přirovnávána k moci Maghavanů, ale nikdo netuší, zda je ten příměr věrný. Nikdo taktéž neví, zda jsou nástrojem své přísahy či nástrojem osudu samotného. Jejich vůle je břitká a nezná lítosti.