Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Asvittara

KRAJ

Kráčí-li poutník po bílých cestách zvlněné krajiny severozápadní Siranie a má otevřené oči, může spatřit mnohé divy. Nejsou to viditelné divy v podobě strašlivých horstev, bouřících moří a velkých měst, ale těžko spatřitelné divy ze starého Živého světa. Krajina okolo Asvittary si totiž v mnohém uchovává povahu dávných časů, protože snad stojí na hraně mnohých „říší“ a nehýbe se.

Srdce prostého cestovatele se bude těšit z tichého bezpečí malebných cest, které se vinou krajinou jako potůčky z bílého kamene. Nejsou příliš široké a mezi jednotlivými dlaždicemi teplého vápence raší zelená tráva. Jsou to staré cesty, neboť je stavěli ještě dávní Birikanové, kteří zde žili po boku elfů před příchodem Siranijců. Okolo cest se rozkládají kvetoucí pastviny a sady. Mezi nimi rozevírá svou náruč les, podstatou dubový, avšak zdobený mnoha břízami.

Kdo však má oči otevřené, vidí víc než tuto prosluněnou tvář krajiny. Vidí, že jsou lesy protkány tisíci pěšinek a že na jejich paloucích dosud stojí kamenné kruhy a že na dávné kulty nebylo zapomenuto. Vidí praskliny a propasti ukryté v hlubinách lesa a zhroucené můstky, jež přes ně vedly. Pozorný poutník pak pocítí zvláštní vůni tohoto místa, jež je v mnohém smyslu poslední výspou.

Asvittara a její kraj je totiž poslední severozápadní výspou Siranijské říše a zde se naposledy zaskví slunce v polední záři Říše středu, než vstoupí do šera severu či západu. Je však také poslední výspou severních elfích lesů a stařičká kouzla listu a kořene zde dosud žijí v zemi i ve vodě. Král Asvittary je posledním z půlelfí linie a jediný na Grandu, jenž vládne rovně obojímu lidu. Z jihozápadu sem rovněž zabíhají a zde končí březové lesy Svobodné země a přinášejí tak sem svou vůli a vůni.

KRÁLOVSKÉ MĚSTO ASVITTÁRA

Asvittara patří mezi těch několik málo měst, jež nebyla nikdy dobyta nepřítelem. Více než cokoliv jiného k tomu přispívá přirozená poloha tohoto sídla. Asvittara se totiž rozkládá na kamenných ostrovech nad propastmi. Kdysi dávno zde tvář země narušily četné zlomy, které od okolí doslova oddělily celé menší kraje. Některé z nich se při kataklyzmatu propadly do hlubin a jiné se jen rozdělily menšími zlomy, ale zůstaly na úrovni okolní krajiny, či nad ní.

Asvittara je vlastně svazem těchto kamenných ostrovů, propojených mosty a můstky. Některé ostrovy jsou položeny níže, než je rovina okolní krajiny, jiné jsou výše. Hlavní ostrov, jehož rozloha je poměrně značná – sám o sobě má větší plochu než hlavní město říše Sirgon – je na úrovni okolní krajiny a nejvyšší ze všech ostrovů, na němž se nachází Královská citadela, je přímo na sever od něj. Polámané a zhroucené zbytky mostů nad některými propastmi upomínají na to, že zde bývaly další ostrovy, které však nalezly svůj osud v hlubině. Říká se však, že mocní dokážou kráčet po poškozeném mostě a přejít na druhou stranu do zaniklého ostrova.

Architektura města je ladností a krásou samou. Když městem kráčí člověk, občas má pocit, jakoby ani domy neviděl – tak hluboké je propojení mezi přírodou a dílem rukou. Domy připomínají skaliska, dubový les nebo snový obraz, ale jsou postaveny z kamene a z mlžného kovu a mnohou dovedností. Sály, náměstí a chrámy se skví ladností kamenných kmenů a stříbrozelených listů. V oknech, jejichž vitráž z dálky připomíná sehnutou větev buku jsou lehounké závěsy, které mohou vypadat jako dým nebo pára. Díky velké rozloze města je zde mnoho hájů a klidných koutů, ba přímo celých kusů lesa.

Pak jsou ale i lidnatější a rušnější místa – široké slunečné ulice s kamennými domy podobnými stavbám Siranijců, náměstí a tržiště se spoustou hlasů, prozpěvujících potulných bardů a mumlajících obchodníků.

Město není zdaleka nechráněno, ale jeho obrana je nemanifestovaná, pro netrpělivého nebo nevšímavého neviditelná.

Na jedné straně, tedy straně fyzické síly, jsou zde dovedně maskované vížky a obranná stanoviště podél celých hranic všech obydlených ostrovů a především pak u můstků nebo tam, kde jsou k sobě obě hrany propasti blíže. Dál je tu vnitřní město obehnané ladnou nicméně vysoce funkční hradbou a nakonec Královská citadela, zářící bílá elfí pevnost nad městem, která ani zkušeného vojáka nenechá na pochybách ohledně její nedobytelnosti. Kdo navíc zná víc o obyvatelích města, ten ví, že pěstovaným uměním každého z nich je lukostřelba a to jak žen, tak mužů, jak dětí, tak bílých starců.

Na druhé straně, na straně pro obyvatele Asvittary důležitější, na straně neviditelných sil, je však město chráněno samotnou svou povahou. O Asvittaře se totiž říká, že má z určité části vlastnosti Ukrytých míst, elfích sídel, které jsou přístupné jen někdy, jen někomu a jen odněkud a které „se vyskytují“ v určité oblasti, ale jakoby všude i nikde. Propasti okolo Asvittary jsou spletité a nikdy je nikdo docela nezmapoval a staré cesty z dob Birikanů umí být zvlášť v noci zrádné a zapletené. A tak se mnohému nepříteli stane, že na obzoru jakoby stále viděl občas mezi stromy vzdáleně prosvitnout Královskou citadelu, ale ač už je mnohý den na cestě, tak se k ní přes všechny obtíže nepřiblíží ani o krok. A říká se rovněž, že nad touto mocí města má patronát sám král a že je to jeho vůle, která povolává nebo odmítá návštěvníky. Ti, kteří pronikli hlouběji do tajů čar a kouzel mohou královu vůli při cestě do města cítit. Obvykle ale v dobách míru jsou brány města široce otevřené, přes můstky a po cestách drkotají vozy obchodníků a nikdo si ničeho nepovšimne.

KRÁL A LID

Národem Asvittary jsou elfové a lidé. Oba národy spolu žijí v harmonii a navzájem se doplňují a ovlivňují, takže místní elfové jsou podobnější lidem a lidé zas elfům. Přesto zde existuje jakési napětí mezi oběma rody, ne však zlé, ale tiché a tragické, vybíjené vzájemným ostychem a láskou. Podobné napětí a podobná rozdělenost v jednotě, jaká je známa u samotných Siranijců, ale i u Lesních Adamanťanů a dalších.

Elfové v tomto městě jsou z rodu Šedých. V mnoha směrech jsou lidští – mají větší potřebu tvořit a měnit, jejich veselí je pozemštější a jejich zvídavost lidsky vášnivá. Univerzita Nauk v Asvittaře je nejvyhlášenější školou pro studium jazyků, písem, historií, národů a kultur, duše a umění. Studium zde je dlouhé a hluboké a ti, kteří odcházejí, jsou především moudřejší. 
Lidé jsou zde elfštější – vliv jejich elfích druhů i občasné míšení krví zjemnilo jejich tváře i mravy, prohloubilo jejich city a prodloužilo jim život. Zde se totiž naučili elfímu způsobu života a jejich „dietě“, která je v tak hluboké harmonii s přírodou, že působí jako elixír mládí. Lidé a Asvittary se oblékají jako elfové, hovoří čistou elfštinou a žijí po jejich způsobu. Náhodný poutník proto nedokáže rozeznat člověka od elfa a naopak.

Jediný rozdíl mezi obojím lidem pak zůstává to, že zatímco lidé umírají, elfové jsou nesmrtelní. Jejich soužití však tuto tragédii jen posiluje. Lidé, kteří již dosáhnou „elfství“ a jsou k nerozeznání od svých elfích přátel a bratří, náhle jednoho dne zjistí, že po nich natáhlo ruku stáří a že zatímco jejich věčně mladí elfí druhové vesele hodují a cestují a studují, tak oni se již jen belhají a pomalu se blíží k smrti. Na druhé straně elfové, kteří se ve společnosti lidí nakazili částí jejich duše, jejich životem a spěchem, těžko přetěžko nesou tíhu věčného trvání tohoto napůl lidského života. Neboť žít věčně je přirozené pro elfí duší, ale tito elfové jsou již spíše zčásti lidskými dušemi, které však musí nést břímě věčnosti, na níž nejsou připravené.

Král města, postava z dávných dějin, bývá nazýván nejjižnějším z elfích králů a nejvýchodnějším z lidských králů, neboť jeho rodové linie se táhnou oběma zmíněnými směry a dříve než spojil Asvittaru se Siranijskou říší, v dobách, kdy bylo město zcela samostatným královstvím, byl v dějinách spíše spojen se severem a západem, než z východem, kde beztak vždy jen věčně stálo Sairis.