Sestra bez tváře

[zapsala Johana Passerin]

zpět na Vyprávění

předcházející části příběhu, nazvané Lišky a havrani, hrdinové dorazili do Hospody u tří lišek, kde se shledali s Hospodinem. Varovali jeho a skrze něj i obyvatele Iacany před přicházející zkázou. S Hospodinovou pomocí odeslali část Elixíru pravého vidění s posly přes lesy Alpa Tarnás směrem k Sairis. Sami se pak rozhodli vyrazit do severského města Xalgonu. Hospodin jim poskytl zásoby a dal jim na cestu jako rádkyni a průvodkyni lišku. Družina vyrazila na severozápad přes husté lesy, aby se vyhnula nebezpečí cest. Za lesy je snad čeká oddech v Arkonu, osadě uctívačů posvátného ohně. Družina opouští Iacanu, vstupuje do lesů a nakonec nocuje na křižovatce lesních cest pod posvátným stromem.

Pod rozložitými větvemi majestátního dubu stáli čtyři poutníci a hledali si místa k nočnímu odpočinku. Sundali sedla koním a rozbalovali přikrývky. Jarn se pořád nemohl usadit, vrtěl se a nepřestával se ohlížet tím směrem, kde předtím zahlédl na kopcích světla.

„Nevypravíme se přeci jen nahoru? Třeba jim chybí tanečník do páru,“ řekl nakonec.

„Kuš, jdi spát,“ napomenul ho Klaes.

Jarn si tedy vytáhl ze svého tlumoku podivnou věc, masku na oči, pochopitelně hedvábnou, a uložil se ke spánku. Snad usne, pomyslil si Al-Raqím, který měl první hlídku. Posadil u paty stromu a naslouchal šepotu, snad šumění listí, snad vzdáleným hlasům tanečníků na návrší.

Jarn se probudil. Nedokázal poznat, jak dlouho spal azda noc pokročila. Zaposlouchal do tmy. Doléhalo k němu vzdálené ha-ha-ha-ha. Hustým listovím stromů pronikalo stříbrné měsíční světlo.

Strom v nočním lese plném stínů
tam pod ním spí čtvero hrdinů,
a liška bdí nad jejich spánkem.
Hlasy se nesou nočním vánkem, pomyslel si Jarn.

Měl pocit, že slyší zapraskání větvičky – tu a pak zas tam – a že ty hlasy, zpívající ha-ha-ha zní blíž a blíž. Zachvěl se.

Velice pomalu nahmatal pletací jehlici a pevně ji sevřel. Zvuky nočního lesa ho děsily. Pootevřel oči. A pak – vedle sebe spatřil nohy, obalené v jakési hedvábné onuci. Připomínala mu sice kokon bource, ale to nijak nezmenšilo jeho úlek. Už nedokázal předstírat, že tam leží a spí, a odkulil se rychle stranou. Vytáhl jehlici a napřáhl ji před sebe.

Spatřil postavu, celou obalenou v bělavém kokonu, včetně rukou a tváře. Dřepěla a koukala se na něj, nebo možná skrze něj, a to ho znepokojovalo. Civěla na něj, klidná, tichá a nehybná. Jarn postavu chytil za obličej a pokusil se ji odstrčil, ale marně. Pocítil, že pod kokonem je tvář jen holou lebkou. Klidně a nevzrušeně mu také položila ruku na tvář.

Hedvábný dotek
kostěná ruka
myšlenky divné
Jarnovi vnuká.

Jarn měl pocit, že ho vlastně jen pohladila. Nebylo to, jak podvědomě čekal, nic strašného. Pak nechala kostnatou ruku klesnout a její oční důlky se rozzářily. Světlo ho oslepilo.

Pak se s trhnutím probudil. Viděl v měsíčním světle Al-Raqíma, jak sedí pod stromem a hlídá, viděl spící společníky, lišku schoulenou do klubíčka a tiše oddychující. Byl to sen!

Postavil se a zahleděl se k hoře. Zaposlouchal se, ale žádné ha-ha-ha neslyšel, ani nezahlédl světla.

„Co se děje?“ divil se Al-Raqím.

 „Navštívil mě anděl ve snu. Snad z toho snu nezesnu!“ odvětil Jarn.

„Opravdu? A řekl ti něco?“

„Byla to zpráva beze slov, nevím – musel bych se zeptat sov.“

„Tady nejsou žádné sovy. Řekni mi, byl to přítel, nebo nepřítel, ten tvůj anděl?“

„Netuším, a ani nevím, kam se poděl,“ řekl sklesle Jarn.

„No tak to jdi ještě spát,“ napomenul ho Al-Raqím. „Třeba bude mít tvůj sen pokračování.“

Jarn přikývl a odšoural se ke své hromádce přikrývek. Zavrtal se od nich a buď dělal, že spí, nebo opravdu usnul.

Mezitím snil Klaes jiný sen: stál nad rakví své učitelky Zeilet. Zeilet byla jeho vzor, velmi si jí vážil a horlivě se od ní učil. Ylleřané nežijí v rodinách a rodech, ale v laboratořích, které vede zpravidla patriarcha. V případě Klaesovy laboratoře byla hlavou společenství matriarcha, stará moudrá Zeilet. Profesorka. Kromě toho tady byla ještě další zvláštnost: zatímco většinově uznávanou doktrínou Ylleru byl svět jako suma poznatelných skutečností, a to nepoznatelné yllerští učenci v podstatě ignorovali, Zeilet měla o ignotium zájem. O neprozkoumatelném elementu bádala samozřejmě pouze ve volném čase.

Považovala onda`at, jak tento nepoznatelný prvek nazývala, za hodno zájmu, za něco, s čím je potřeba počítat. Měla za to, že onda`at porušuje společnou vlastnost poznatelnosti všem ostatním prvkům. Jak poznat nepoznatelné? Zeilet se domnívala, že je možné zkoumat to rozhraní, interakci ignotia s poznatelným světem. O tom bádala, a Klaes jí dychtivě sledoval. Jenže pak nečekaně zemřela na záhadnou otravu. Klaesův odchod do světa byl v podstatě jakýmsi pokusem se vypořádat s její smrtí, aktem truchlení. Když se pak trmácel severními královstvími, často se mu o jeho učitelce zdály sny, jako třeba tenhle:

Stál pod stromem nad její rakví těsně před tím, než měl být proveden pohřeb žehem. Zeilet najednou otevřela oči a položila mu ruku na tvář. Klaes se polekal, ale na druhou stranu mu bylo milé, že svou profesorku vidí živou. Ona se usmála a pronesla: „Máš před sebou nebezpečnou cestu. Je toho hodně, co jsem ti neřekla o ignotiu. Je jako voda, jako ševel vody. Následuj zpěv vody.“

„Vody?“ zvolal Klaes nechápavě a s tím se probudil. Pocítil smutek. Byl by chtěl, aby sen pokračoval, aby se dozvěděl víc. Al-Raqím, který měl hlídku, si ho všiml a promluvil na něj, a sen byl ten tam.

„Ty jsi taky viděl anděla?“

„Ne. Viděl jsem mojí profesorku,“ odpověděl zmateně Klaes.

Hovor probudil i Lovkyni. Liška je noční tvor, a tak spala jen lehce. Teď byla také vzhůru. A tu si všimli, že Jarn šplhá do koruny stromu, a rozhlíží se.

 „Ohně nevidím. Naslouchám:
už vydali se dolů k nám!“

„Kdo?“

„Ti tanečníci z hory. Přišli nás vzít do kola.
Můžem tam jít? Nemám je zavolat?“

„Především bychom se měli vyspat! Už zase blouzníš, Jarne, slez dolů!“ přikázal mu Klaes. Jarn neochotně slezl ze stromu, a sotva byl na zemi, začal si zkoušet taneční kroky.

„La – la – la. Zatím se rozcvičím, než přijdou.“

Klaes ho chytil: „Běž si lehnout!“

Jarn se snažil vymanit a kňoural: „Za chvíli tu budou, budem tančit s hudbou.“

Sunva se otráveně vymotala z přikrývek a chytila Jarna pevně oběma rukama. „Dost, ty blázne. Nikdo tady není a nikam nepůjdeme. Musíme si odpočinout.“

Jarn se obrátil na lišku: „Liško, ty je přece cítíš!“

Liška nasála vzduch a tiše odvětila: „Cítím vodní vůně.“

„Jako močál? Ryby?“ vmísil se do hovoru Al-Raqím.

„Hlubiny?“ ptal se Jarn.

„Je to stará vodní vůně. Přišla z hlubin, z lesní tůně. A chodí tady mezi námi, sny nám vnuká, smysly mámí.“ odpověděla Liška a mrkla okem na Jarna. „Snad tomu takhle porozumíš, Jarne. Lidé nejsou noční tvorové, tak jděte ještě na kutě.“ Jarn na chvíli zmlkl.

„Myslíš, že tady mezi námi chodí nějaká vodní bytost?“ zeptal se Al-Raqím.

„Hm.“

„A je to, Liško, dobrá nebo špatná bytost?“

„Nevím. Je řeka dobrá nebo špatná?“

„Ach jo. Nemohli jsme dostat nějakou normální lišku, která cítí smrad a zdrhá?!“ zabručel zklamaně Al-Raqím.

Lovkyně se zasmála: „Řeka? Vlastně se mi taky zdálo o vodě. Koupala jsem se. Vlastně jsem nejdřív honila srnu, ale pak jsem ji přestala pronásledovat a koupala jsem se v potoce. Ale – jestli někdo z nás neměl na tomhle místě klidné spaní, pojďme se uložit o kousek dál. Mě učili, že se nemá přespávat na obětištích a hřbitovech.“

Přestěhovali tedy ležení o dvacet mečů dál od stromu. Klaes si nasadil brejličky a chvíli se rozhlížel kolem sebe, ale nic zvláštního nezaznamenal. Měl ostatně další hlídku, tak si chtěl prosto dobře zkontrolovat. Slyšel, jak si Jarn s Al-Raqímem špitají:

„Pohladil mě noční vánek. Ani pomyšlení na spánek – je to tam! Já tančit mám!“

„Jestli chceš tancovat, potřebuješ sílu. Když Klaes uvidí, že jdou, tak nás určitě vzbudí. Spi!“

„Nemohu usnout, spánek nepřichází. Myslím že jsou blízko, v mlází.“

„Nejsou. Počítej moruše.“

Jarn se pokusil být zticha, ale jeho touha a smutek ho přemáhaly. A tak vytáhl jeden ze svých hedvábných kapesníčků a při svitu hvězd vyšíval. Vyšil noční můru s tykadly, a to ho uklidnilo. Pak teprve usnul.

Klaes předal hlídku Lovkyni. Předtím se dohodli, že Jarna nechají odpočívat. Nad ránem Měl Al-Raqím ještě jeden sen: Spatřil veliký oltář, visící uprostřed mlh. Na oltáři se třpytí zlatý prsten a nad ním se v zápase na život a na smrt zmítají havran a sokol. Nakonec Havran zasadí sokolovi smrtelnou ránu a ten se zřítí do mlhy. Havran se zmocní prstene a odlétá pryč.

Ráno je probudily jasné sluneční paprsky, které pronikly hustým listovím starého dubu. Začínal podzim a světlo bylo sladké a vlídné. Zdálo se, že stíny a sny noci jsou zapomenuty. Ale pak si Al-Raqím vzpomněl na svůj sen o souboji havrana a sokola. Při snídani ho vyprávěl ostatním.

„Mám z toho špatný pocit,“ řekl nakonec.

„Já z toho mám dobrý pocit,“ opáčil Jarn. Ti dva se navzájem změřili pohledem, ale raději se nepouštěli do debaty. Jarn vstal, vzal kapesníček, který v noci vyšil, položil jej ke kořenům obětního stromu. V jeho blízkosti cítil vzrušený zájem a cosi jako nadšení. Také Klaes si znovu vybavil svůj sen. Byl ten sen upřímný, nebo to byl klam? Dotkl se stromu, položil ruku na jeho kůru. Jeho skeptická duše prožívala zmatek. Není to až podivná shoda okolností, že všichni tím či oním způsobem snili o vodě? Dokonce i liška mluvila o tom, že cítí vodní vůni. Co to znamená? A lze to poznat, nebo ne? Ylleřané nebyli zvyklí ptát se na význam snů. Říkalo se – co nejde poznávat, nemá smysl zkoumat. Ale zároveň mu jeho sladkobolný sen připomněl jeho milovanou Zeilet, která horlivě zkoumala ignotium, kam patřily i sny. Nechal ruku sklouznout z kmene stromu. Třeba nás strom také pozoruje a právě on způsobil, že se nám zdály ty divné věci, pomyslel si, a pak se rychle vydal za svými přáteli, kteří už byli hodný kus cesty napřed.

Po třech hodinách stoupání do kopce začalo ubývat stromů. Vstoupili do pásma suťovitých svahů, porostlých jen otužilými keři kosodřeviny. Jarn do kopce skoro běžel, jako by se nemohl dočkat toho, že se konečně setká s tanečníky.

„Viděla jsi nějaké stopy? Jdeme správně?“ zeptal se Jarn Lovkyně.

Lovkyně se zamyslela: „Vlastně je tady až příliš mnoho stop. Zmatek.“

„A ty Liško? Kde jsou moji tanečníci? Co mi o tom můžeš říci?“

„Já cítím mnoho stop lesního lidu. Z mlází a z lesa vycházejí zvířecí i elfí stopy. Lovkyně má pravdu. Spousta stop. Některé čerstvé a jiné starší.“

„Ach jo. Museli jsme se s nimi minout. Šli snad přes jiný hory kout?“

Lovkyně pokrčila rameny a dál se dívala do země.

„Nic si z toho nedělej,“ utěšoval ho Al-Raqím, kterému se v duchu ulevilo, že k setkání s tanečníky nedošlo.

Zanedlouho došli na návrší. Když se ohlédli, spatřili na jihovýchodním obzoru hradbu černých mraků. Z Iacany stoupal sloup hustého kouře. Všichni věděli, co to znamená. Nepřítel uchvátil to malebné městečko. Přidali do kroku. Tu před sebou spatřili něco, co zprvu vypadalo, jako nehybně stojící vysocí lidé, ale když se přiblížili, viděli, že to jsou kameny stojící v kruhu. Jejich sošnost nebyla výsledkem úpravy lidskou rukou, ale jen výběrem správných kamenů. Kdo ví z jakých dálek sem byly dopraveny.

Al-Raqím šťouchl do Jarna: „Nejsou to ti tvoji tanečníci?“

Jarn na sochy zůstal hledět: „Ach – oni tančí v rytmu věků.“

Uprostřed kruhu tanečníků byl kamenný oltář. Al-Raqím užasle zvolal: „Tohle jsem viděl ve snu. Sokol tam bojoval s havranem a prohrál. A tady – podívejte!“

Na oltáři leželo havraní péro a na trávě byl roztržený věneček uvitý z horského kvítí. Oltářní kámen byl pocákaný nedávno zaschlou krví.

Jarn vzdychl: „Měli jsme sem jít v noci. To bychom byli ku pomoci.“

Al-Raqím zavrtěl hlavou: „To víš, a teď bychom tady stáli jako ty kameny.“

Mezitím už Klaes zkoumal oltář. Měl čtvercovou základnu, ale jeho tvar se postupně proměňoval, horní deska měla tvar kruhu. Uprostřed byla prohlubeň a v ní leželo havraní péro. Klaes je pinzetou uchopil a prohlížel si je. Bylo velké, větší než péro obvyklých havranů, a jeho čerň se leskla a třpytila ve všech barvách duhy. Jarn sebral ze země věneček. Byl upletený hlavně z místního kvítí, měl v sobě však také studánkové a luční květiny. Snažil se ho opravit.

„Jak se ti to pozdává,“ zeptal se Al-Raqím Lovkyně. Zůstali stát venku a drželi koně.

„Mám z toho neblahý pocit,“ odpověděla Sunva. „Takové oltáře jsem viděla v lesích. Ten věnec k tomu patří, ale tohle to ne.“ Ukázala prstem na havraní péro. Klaes zrovna něco vytahoval z kapsy, a než stačili něco říct, škrtl zapalovačem a péro zapálil.

„U všech bohů,“ zaklela Lovkyně. Ale to už péro hořelo a černý dým se začal plazit po zemi a ovíjet kolem kamenů. Současně se z nebe ozval ptačí výkřik. Vzhlédli a spatřili vysoko nad sebou tři malé tečky. Pak se tečky začaly zvětšovat jak střemhlav letěly dolů.

„Co to u všech všudy je?!“ vykřikl Al-Raqím a zaclonil si oči.

To, co asi dvě stě mečů daleko od nich s žuchnutím dopadlo na stezku, vstalo, a vydalo se směrem k nim.  Tři vysoké černé postavy, jakoby zahalené v pláštích. Ovíjel je stejný dým, jaký vydávalo černé pero, které Klaes stále ještě držel v ruce.

„Pryč odsud! Utíkejme!“ zvolala Lovkyně zděšeně. Klaes zahodil pero. Rozběhli se ke koním. Kvapně nasedli a rychle ujížděli po kamenité stezce pryč. Od postav je teď odděloval vrcholek kopce. Raději se neohlíželi a pobízeli koně k cvalu. Horská stezka ale nebyla pro jízdu příliš stavěná a koně se k vyšší rychlosti donutit nenechali. Teprve po chvíli se mohli rozjet a to už viděli postavy zas nedaleko za sebou.

Zdálo se jim, že jedou už nějaký čas a černé postavy se jim ztrácejí z výhledu, když tu museli zpomalit, protože je začala obklopovat mlha, která naplňovala údolí na druhé straně oltářní hory. Nakonec je terén donutil sesednout. Pomalu sestupovali po pěšině, dokud se před nimi neobjevilo rozcestí. Kam dál? Radili se.

Klaes se podíval do mapy. Tyhle pěšiny v nich sice zakresleny nebyly, ale věděl, kde přibližně jsou. „Pěšinou vlevo bych určitě nešel, to jsou snadné cesty pro Nový věk.“ Ostatní nic nenamítali, a tak se vydali cestou vpravo, stále níž a níž. Mlha začala houstnout a tuhnout. Dokonce i Lovkyně chvílemi váhala, kudy se dát.

„Možná bychom měli zapálit pochodeň,“ řekl Klaes.

„Ale pak nás ti za námi uvidí snadněji, nemáme bez ohně větší snad naději?“ namítl Jarn. Tu si všimli, že má na hlavě věneček, který sebral na hoře u oltáře.

„Mám pocit, že těm za námi se oheň moc nelíbí.“ řekl Klaes, ale neznelo to moc přesvědčivě.  Liška šťouchla čenichem do Sunvy a významně se na ni podívala.

„Možná nebudete oheň potřebovat,“ řekla Sunva.

„To je pravda, máme přece lišku.“

Vydali se tedy za liškou.

Liška čichala pachy lesa. Držet se cestičky nebylo pro ni ani v nejmenším obtížné, ale jak tak čichala mlhu, začaly se jí hlavou honit divné věci. Bylo to podobné, jako když jednou sežrala hodně houbiček. Mlha byla při zemi hustší a vnukala jí pocit, že cesta je jediné zcestí.

Lidi pořád vyšlapávají tyhle pěšiny, pomyslela si. Svýma nohama ohlazují kořeny stromů, přemísťují oblázky, zašlapávají brouky a odírají mech. Snažila se to setřást, ale něco jí našeptávalo, že ztratit cestu by znamenalo cestu nalézt. Možná by to mohlo zmást ty postavy, co nás pronásledují.

Zaťala zuby a sebrala všechno své odhodlání. Připomněla si svůj slib Hospodinovi, že na ty lidi dá pozor. A odhodlaně dál ťapala po tom, co považovala za cestu, přestože ji neustále obtěžovaly pochybnosti: co když je tvé nutkání správné, ale tvá zatvrzelost tě vede do záhuby?

A – co je to vlastně cesta? ptala se sama sebe filosofující liška. Pak pochopila, že zdroj těch podivných nápadů a dotěrných myšlenek není v její mysli, ale v mlze. Ve skutečnosti (ale to liška netušila) byl však zdrojem těch nápadů ten, kdo tu mlhu uvařil.

I lidé, jdoucí husím pochodem za liškou, začali mít divné myšlenky, například, že je někdo zpoza stromů pozoruje.

„Pojďme rychleji,“ mumlal Al-Raqím, „tam za stromy jsou tváře.“

„Dobře, dobře, přidejme do kroku,“ souhlasil Klaes.

Nějakou dobu byl slyšet jen dusot jejich nohou po mechu a kamení, odfrkávání koní a zrychlený dech. Pak najednou se les rozestoupil, a z mlhy se vynořil oblouk nízkého kamenného mostku. Zaslechli šumot ševelících vod, ale především se znovu ozval pokřik, jaký zaslechli prve. Teď ale neviděli nebe, a za sebe do mlhy dohlédli sotva deset mečů. Rozběhli se k mostku přes zpěněnou říčku. Ale na druhé straně mostu se vztyčila stínová postava. Za sebou už slyšeli dusot.

„Do vody! Utíkejte do vody!“ zvolal Jarn a i se svým koněm vběhl do peřejí. Voda ho okamžitě objala a nesla. Uvědomil si, že vlny mají ruce a nesou ho. Voda nebyla tak ledová, jak očekával. Pak spatřil, že to, co ho drží, je najáda. Měla chladnou náruč a vilné oči a sladký úsměv s mnoha malými ostrými zoubky.

„Pojďte za mnou!“ volal a viděl, jak se most rychle vzdaluje.

Klaes běžel po břehu. „Musíme ho vylovit!“ křičel a připravoval si lano. Jeden jeho konec si uvázal kolem pasu, druhého se chopil Al-Raqím. Než skočil do vody, uviděl, že v řece se k němu vzpíná spousta dychtivých rukou, spousta najádích těl se tam vlní. Jen co byl ve vodě, chopily se ho hned dvě a se zvrhlou dychtivostí se k němu tiskly. Lovkyně vystřelila několik zmatených šípů proti postavám, které se vynořily z mlhy za nimi. Pak se také vrhla do vln. Klaes cítil, jak ho najády táhnou do vody, ale ani v nejmenším se mu tam nechtělo. Klopýtal po břehu, otloukal se o kameny a padlé stromy. Jedna najáda ho chytila za nohu, ale vyprostil se. Nakonec mu lano vyklouzlo z ruky. Viděl, jak se jeho přátelé houpavě vzdalují po vlnách. Klaes se je však zdráhal následovat. A tak se prodíral dál houštím a liška běžela s ním po břehu zrádné bystřiny. Jí nebylo zatěžko přeskakovat překážky a prodírat se houštím.

Zaslechl ržání koní a vzdalující se dusot. Sotva za sebou ucítili černé postavy, jejich koně se jim vytrhli a rozprchli se. Jen Jarn toho svého udržel.

Al-Raqím, Sunva a Jarn zbyli zatím unášeni proudem a najádami. Objetí jejich studených paží si zatím víceméně užívali. Pokud se nesnažili bránit, byla cesta v náruči vln celkem příjemná. Jen, když pohlédli najádám do tváří, ulekli se: najády totiž měly černé oči, bledé tváře a ostré štičí zuby. Jejich doteky byly více než důvěrné. Bylo to něco mezi erotickým snem a noční můrou. Po nějaké době přes šumění a ševel vln zaslechli silnější hukot. Vodopád! Vody potoka padaly se sedmimečové výšky do klidného, zeleného horského jezírka. Najády se postaraly o to, aby se lidem při pádu do vody nic nestalo. Když vyplavali na hladinu, spatřili tajuplné místo: na zeleném mechovém břehu stál menhir, zdobený čarami a runami. Na trávě vedle něj seděla ženská postava. V něčem připomínala najády. Měla olivovou, jako by nazelenalou kůži, dlouhé údy, ale tvář jí halily černočerné vlasy. I její roucho bylo temně černé.

Jarn vyšel z vody. Chtěl dát postavě na hlavu věneček. Dokud ji pozoroval z jezírka, cítil úžas. Ale v její těsné blízkosti ho zachvátila čirá hrůza. Sklonil se a položil jí ho k nohám. Ona, jako by pochopila jeho záměr, se sklonila a dala si ho na hlavu. Přepásala si s ním své černočerné vlasy a pak promluvila hlubokým, ne-lidským hlasem: „Jsme dvě, co vládnou těmto lesům. Já – ta bez tváře, a moje sestra, ta s tváří.“

Jarn se nezmohl na slovo, a tak se jen obřadně uklonil.

„Povolala jsem vás k sobě, i když tím dávám všanc váš život. Moje sestra totiž není jako já. Hledaly jsme, tápaly jsme do nových věcí, a byly jsme zraněny. Přichází nový věk, to ale víte, vždyť jste jeho zvěstovatelé. Nových věků tento svět zažil již mnoho. Tento ale přichází trhlinou mezi světy a v jeho patách přicházejí ještě jiné síly. Skrytý náklad. Neohlášení hosté. My jsme starší než lidská sídla, která se vy pokoušíte zachránit. Nás, starší kousky světa, nový věk neohrozí, ale síly, kteří přicházejí za ním, bytosti mezisvětí, které v našem světe nemají jméno, ty mohou vyvrátit i nejstarší kořeny. Zlámat páteře dávných souladů. My jsme se střetly s havranem, on je tváří jedné z těchto sil. On přináší nekonečný hlad a prokletou píseň. Vypije studánky, nechá zahynout místa zasvěcení. Sestra bez tváře toto sděluje skrze vás světu venku. Dávné úmluvy padnou. Řád lesa, luk a města se zhroutí. Varujte luka a města, protože lesy již o hrozbě vědí.“

Jarn se znovu uklonil. „Ano, řekneme,“ hlesl Al-Raqím, který rozhovor poslouchal napůl leže ve vodě, v objetí najád, a s horní polovinou těla na břehu.

„Moc se neukláněj,“ řekla mrazivě ta bez tváře. „Jak jsem řekla, moje sestra je hladová. Jejím stádům chutná lidské maso. Já ji držím na jejím místě, ale jak dlouho? Neprodlévejte v tomto lese!“

„Můžete nám prozradit, kudy se máme dát dál?“ ozval se Al-Raqím z tůně.

„Po proudu,“ pokynula Ta bez tváře tenkou rukou k místu, kde potok mezi dvěma kameny z jezírka vytékal a valil se dál kamenitým korytem.

Sunva, když to uslyšela, zasténala: „Já už to ve vodě dlouho nevydržím. Je mi strašná zima. Potřebuju aspoň na chvíli na břeh.“

Ale najády, jako by rozuměly tomu, co řekla paní bez tváře, je už unášely dál. Za zády se jim ozvalo hrdelní zavrčení. Al-Raqím se ohlédl a jen koutkem oka spatřil, jak si ta bytost trhnutím hlavy odhazuje vlasy dozadu.

Zanedlouho potom, co trojice přátel pokračovala ve svém putování vodní pěšinou, dorazil k vodopádu Klaes s liškou. Ylleřan chtěl nakouknout přes okraj skály, ale liška ho chňapla za nohavici a zadržela ho.

„Cítím nebezpečí,“ zamumlala. Také najády v bystřině, které je celou dobu sledovaly, vrtěly hlavami a ukazovaly za okraj vodopádu.

„Jaké nebezpečí? Kde je?“

Liška zavětřila a pak čenichem ukázala vlevo. „Tam na břehu.“

Klaes se opatrně rozhlédl, ale nic neviděl. Najády na něj vzrušeně gestikulovaly a některé vztahovaly ruce z vody a šmátraly po jeho nohou. Všiml si, že mají mezi prsty tenké plovací blány. Jejich nehty připomínaly kapří šupiny. S odporem se otřásl.

„Přesně tohle jsem nechtěl, ale nakonec musíme přece jen do vody,“ zašeptal. Liška se zatvářila znechuceně a ucouvla. Klaes ji však nesmlouvavě popadl a sevřel v náručí. Sotva udělal první krok do vody, nohy mu podjely, ale místo, aby následoval pád a šplouchnutí, desítky slizkých rukou a nohou ho jemně podepřely a obejmuly. Měkce a hebce ho pronesly vodopádem. Dokonce měl pocit, že mu ploutevnaté ruce přidržely nos a uši, a jakási sumčí ústa ho pod hladinou políbila. Pak se vynořil, stále s liškou v náručí, a opatrně se rozhlédl. Vodopád šuměl a hučel. Po pravé straně uviděl kámen, ozdobený čarami, runami a jakýmisi rudými znaky. Klaes zaznamenal pohyb na svahu nad menhirem. K jezírku něco sebíhalo – klátivé pohyby dávaly tušit, že to není člověk ani zvíře, ale spíše cosi ze zlého snu. Cítil nebezpečí, ale pohledem pátral po přátelích, nebo alespoň nějaké stopě nebo znamení. Vyskočil na břeh, ale to cosi, na co se neodvážil pohlédnout, se rychle blížilo.

Skočil do jezírka a přeplaval i s liškou k protějšímu břehu, od toho Čehosi jej teď odděloval bystrý peřejnatý proud, který odtékal z jezírka. Bytost se zastavila na protějším břehu a chvíli klátivě přecházela. Klaes se na ní nedokázal podívat přímo, koukal vždy jen koutkem oka. Něco mu říkalo, že přímý pohled do tváře by byl jeho smrt.

Najednou bytost skočila, vznesla se do vzduchu, a dopadla na Klaesově straně. Klaes měl srdce až v krku. Bez rozmyšlení se zas vrhl do jezírka a plaval od břehu.

Liška v jeho náručí prskala a kýchala. Šlapal vodu, i když nemusel. „Eeeeh,“ zmohl se nejdříve jen na neartikulovaný zvuk. Nakonec popadl dech, „co mám dělat!“

Liška vyplivla vodu a vyštěkla. „Najády.“

Klaes se obrátil k vodním stvořením, které je obklopovala. Pomůžete nám?

Jedna z nich ukázala: ponoříme se pod vodou. Nadechni se. Klaes a liška se nadechli, co nejvíc dokázali. Pak byli uchopeni a vtlačeni pod hladinu. Cesta pod vodou a možná i pod břehem trvala celou věčnost. Klaes měl pocit, že mu vybuchnou plíce. To je konec, pomyslel si. Nakonec ale pocítil, že opustili jezírko a unáší je rychlý proud říčky. Konečně se vynořili. Klaes se se zajíknutím nadechl. Otevřel oči. A v tom pohledem zavadil o tvář bytosti, která stála na břehu a v posledním hrozivém gestu po něm natáhla své hnáty. Ta tvář nebyla z tohoto světa, nebyla to vlastně ani tvář, byla neustále se proměňujícím výjevem, který pozorovateli předváděl scény z nočních můr. Byla věčně trvajícím okamžikem prvního úleku, při němž se zastaví srdce, který ale nepolevoval. Upadl do mdlob. Liška ucítila, jak ji najednou jeho ruce pustily, jeho hlava klesla do vln. Nechápala, co se stalo, ale podpírala ho čenichem a nechala se spolu s ním unášet najádami.

Sunva, Al-Raqím a Jarn, stále ještě vlekoucí za sebou jednoho z koní, notně potlučeného a vyděšeného, plavali dál s proudem. Byla jim už nesnesitelná zima, a tak hledali, kde by se mohli dostat na břeh. V jednom zákrutu říčky se jim podařilo zachytit se kořenů. Najády je jen neochotně pustily ze svého sevření. Když byli na břehu, chvíli jen leželi a chvěli se zimou. Sunva se nejdřív nemohla skoro ani pohnout, ani promluvit; rty měla promodralé a ruce a nohy beznadějně ztuhlé chladem. Pak se odplazili kousek dál od břehu, sundali ubohému koni sedlo a rozhlédli se kolem sebe.

„Musíme se ohřát a usušit, pojďme rozdělat oheň,“ řekla Sunva a začala klepajícíma se rukama shromažďovat chrastí, klacíky, suchou trávu a mech. Hledala po kapsách křesací kámen a ocílku a když je našla, pracně je sušila pomocí mechu. Naštěstí se jí poštěstilo najít troudnatou houbu a s její pomocí rozdělala oheň. Svlékli si mokré šaty a rozvěsili je kolem ohně. Tiskli se k sobě a k ohni, téměř nazí. Sunva zvědavě koukala po tom, jak vypadá Lorinec bez korzetu a podvazků. Pak uviděla víc, než bylo cudné a trochu zčervenala. První zahřátí tedy proběhlo na Sunvině líci.

„Já jsem vás volal, abyste šli do vody
ale vy báli jste se nehody.
Teď nemáme Klaese a lišku!
s kým dostali se as do křížku?“
veršoval Jarn, a třel přitom Lovkyni záda. Al-Raqím ho odstrčil. „Uhni, to je práce pro muže.“

Jarn se naštvaně postavil nad nimi a opřel si ruce v bok.

„Slyšíš co říkám? Máš vodu v uších?
Kdepak je Klaes, někdo z vás tuší?!
Co budeme dělat? Půjdeme je hledat?“

Sunva vzhlédla (a hned zase uhnula pohledem): „Samozřejmě, jen co se dáme trochu do kupy, půjdeme je hledat. Zachránili jsme sotva holý život.“

„A možná liška ucítí náš oheň a najde nás sama,“ řekl Al-Raqím.

„Možná nejen liška. Vzpomeň si, co říkala Ta bez tváře – že má sestru a ta žere lidské maso. A její stáda…“ řekl Jarn. Při pouhé vzpomínce na Tu bez tváře se roztřásl.

„Hm. Ale bez ohně zahyneme zimou,“ namítla Sunva. „Potřebujeme ho aspoň na chvíli.“

„Možná – mohl bys poprosit ty vodní stvoření, aby nám je pomohli hledat,“ navrhl Al-Raqím. Jarn se ohlédl. Najády. Zkušenost s nimi byla nadmíru příjemná, jenže jejich doteky vysávaly z těla lidské teplo. Sešel kousek ke břehu a jeho pohled se setkal s jejich černýma očima. Netvářily se zrovna vlídně. Vrátil se k přátelům.

„Najády se mračí na oheň. Měli bychom ho uhasit,“ oznámil svým druhům, když se vrátil od říčky.

„Blázníš? Ještě jsme se nezahřáli.“

„Když ho neuhasíme, nepomohou příteli
a Klaese v nouzi nechat bychom nechtěli!
A taky možná přilákáme sestru černovlasé paní,
já nevím jak vy, ale já nejsem zvědav na ni!“
řekl rozhodně Jarn, a už nesl v klobouku vodu a chystal se ji chrstnout na oheň. Al-Raqím se po něm ohnal a vodu mu vylil.

„Ty to máš úplně popletený. Tak se s nimi běž domluvit, popros je, ať nám pomůžou, ale nás nech na pokoji. Podívej se, Sunva je ještě celá modrá zimou!“

Jarn do Al-Raquíma strčil.

„Co děláš!?“

„Ty ses zase pomát na rozumu!“

„Najády nám pomohou,
když oheň uhasíme vodou!“

„To sis jen vzal do hlavy – máš utkvělé představy!“ obořil se Al-Raqím na Jarna.

Strkanice skončila tím, že Jarn spadl do ohně. Oheň se tím částečně uhasil a Jarn si třel popálený zadek. Běžel si ho ochladit do řeky.⁠ Dřepěl nahý v zátočině, a přitom vysvětloval překvapeným najádám, že ztratili své přátele. Muž s holí a liška, ti, co zůstali za námi na břehu. Potřebujeme je najít! Nakonec dvě najády přitakaly a odplavaly proti proudu.

Lovkyně mezi tím dala ohniště do pořádku a pokračovala v sušení věcí.

Klaes a liška byli unášeni vlnami a najádami po proudu. Liška se snažila se všech sil udržet Klaesovu hlavu nad hladinou a šeptala mu do ucha povzbudivá slova. Netušila, co se stalo, jestli se zranil o něco ve vodě, nebo na něj zapůsobila nějaká zlá lesní magie. Cítila z něj veliký strach. Když Klaes na okamžik přišel k sobě, zaradovala se, ale on jenom vytřeštil oči, vykřikl a opět ztratil vědomí. Vzpomněl na zrůdnou tvář.

Lovkyně zaslechla zvuk, který do lesa nepatřil. Postavila se a popadla svůj luk a toulec. Tak, jak byla, běžela k řece. „Slyšela jsem něco, co znělo jako Klaesův hlas. Bylo v něm volání hrůzy,“ zašeptala a nasadila šíp na tětivu. Číhala. Po chvíli se v proudu objevil chumel těl. Ve spleti končetin bylo možné jasně rozeznat liščí ocas. Sunva, ač nerada, se vrhla do proudu a zachytila Klaese za kštici. Liška se naštěstí na břeh vyškrábala sama. Oklepala se.

„Vidíte, ještě že jsme oheň uhasili
a tak přátele zahránili!“ prozpěvoval si Jarn.

„Blbost,“ utrousil Al-Raqím. Odnesli Klaese k ohni, svlékli ho a třeli mechem a trávou. Liška pobíhala kolem. Pomalu začínala tušit, proč je Klaes bez sebe. Cítila to z něj, ten prastarý děs. Znovu se oklepala.

„Co se klepeš liško, vadí ti mokré bříško?
Proč jste neplavali s námi hned
a nezůstali na dohled?
Kdybys viděla, koho jsme potkali!
Málem jsme se z toho – – – pomátli.“

Liška si odfrkla: „Každý z nás poslechl svůj vnitřní hlas, Jarne. Jinak se věci ani nemohly stát.“

Jarn si odsedl a mlčel. Slovní spojení „vnitřní hlas“ ho zvláštně zasáhlo a přimělo ho přemýšelet nad tím, co se to s ním vlastně děje. Podíval se na svou levou ruku, nyní bez oblečení viděl jak zvláštně přechází jeho světlá pleť v černou. Nebyl to plynulý přechod, hranice mezi černou a světlou kůží byla plná spirál a větvících se linií, téměř jakoby černá barva na ruce byla tetováním nějakého vzácného umělce.

Po chvíli se Klaes pohnul a vytřeštil oči do ohně. Pořád měl před sebou obraz zrůdného tvora s proměnlivou tváří.

Liška ho starostlivě očichávala. „Možná spatřil nějaký lesní přízrak. Něco tam za námi bylo, něco tak dávného, že ani já to neznám. Fuj. Vím, že máte s sebou lék proti šalbě a klamu. Jestli to, co viděl, bylo povahy Nového věku, mohl by mu ten lék pomoci. Ale jistá si tím nejsem.“

„Zkusíme to,“ pokrčila rameny Sunva. Našli v Klaesových šatech lahvičku s Elixírem a jednou kapkou mu potřeli oči. Klaes zasténal, a s bolestným výkřikem opět ztratil vědomí.

„Ach běda!“ zavyla liška. „Tak to nebyl přízrak nového věku! Proti tomu, co viděl, bude potřeba pravého opaku, než je váš lék! Nemáte něco, co přináší zapomnění a popření?“

Zavrtěli hlavou. Jarn sice našel mezi svými věcmi broskový parfém, ale ten se nedal vypít. Liška tedy olízala Klaesovi celý obličej a zvláště pečlivě oči. Pak se s kňučením stočila do klubíčka a zastrčila si čenich pod svůj hustý ocas.

„Musí se z toho vyspat. Oba,“ řekla Lovkyně. Jarn přistoupil ke Klaesovi a přikryl mu tvář hedvábným kapesníčkem pro klidný spánek. Pak jen mlčky seděli u ohně, přikládali a probírali se rozmočenými věcmi. Vskutku zachránili jen holý život. Přišli téměř o všechny zásoby a vybavení. Jediný kůň, který jim zůstal, byl dost zubožený. Všichni byli prokřehlí do morku kostí a nedařilo se jim zahřát. Vařili si na ohni čaj a něco málo pojedli. Asi po hodině Klaes se probral. Už nevykřikl a otupěle zíral do ohně. Zatím nebyl schopen promluvit. Ale aspoň se napil teplého čaje. Liška se také probudila a přišla si Klaese očichat.

Kolem šesté hodiny mlhu vystřídalo šero. Zlaté listí nad jejich hlavami zhaslo. Tu zaslechli divné táhlé vytí, vzdálený ryk Sestřina dobytka. Tuhla jim z toho krev v žilách.

„Musíme vyrazit,“ řekla Sunva.

„Jestli toho budeme schopni,“ poznamenal Al-Raqím.

„Pryč, pryč!“ zamumlal bledý Klaes.

Uhasili tedy oheň a rozsvítili lucernu. Obklopila je tma, jaká se rozhostívává v okolí osad, které obsahují Aderán. Byla tak hlubočistá, že z lesa kolem skoro nic nezbylo. Ale naštěstí měli lišku a lucernu. Liška šla první a vyčenichávala cestu, za ní Jarn, pak Klaes na koni, zabalený do všech dostupných svršků, a na konci Al-Raqím nesoucí lucernu a Sunva s lukem a šípem připraveným.

Prchali nocí. Poháněl je děs a hrůza z dobytka Sestry s tváří, jehož supění a skřeky slyšeli za sebou. I stromy jako by se proměnily. To, co bylo přes den větvemi, se na ně sápalo jako drápaté pařáty. Skřípění dřeva se stalo nářkem a sténáním; kořeny jim podrážely nohy. Jedna taková zlovolná větev srazila Klaese z koně, takže si pohmoždil ruku o kamení.

Kolem půlnoci vyšli z lesa, prosáklého mlhou a tmou, do Arkonských polí a sadů. Před sebou měli město, v jehož pevných zdech planul Aderán. Tušili, že až do úsvitu nebudou do města vpuštěni, protože arkonští jsou bdělí a střeží v noci brány zavřené. Ale byli venku ze zlověstného lesa, a měli naději, že až ke hradbám města se běsi neodváží.

Sunva se zastavila na dohled od brány a povdechla si:

„Tuto noc spí Arkon ještě bezstarostně. Ale zítra se všechno změní. Za námi je zmar a zkáza. Kamkoli přijdeme, přineseme zlé zprávy a v patách nám jde Chaos nového věku.“