Grand
Siranie
Siranie
sever-thumb
Sever
Argolin
Argolin
arkagas-thumb
Arkagas

Arhaikás

Obývají náhorní planinu v jádru Siranijského masivu a přilehlé oblasti. Jsou záhadným národem a své záhady si přísně střeží. Přesto se neštítí návštěvníků a chovají se k nim uctivě. Následující zprávu sepsal známý říšský cestovatel a badatel, profesor Sirgonské university Carduin Striand, který u Archaiků strávil několik let a studoval jejich kulturu. Dlužno podotknout, že nakonec byl jejich kulturou natolik uchvácen, že se nevrátil do civilizace, ale zůstal v Archinaře (zemi Archaiků) až do své smrti a žil podle jejich zvyklostí.

„..Postavy mají vysoké a dobře stavěné, v průměru o hlavu vyšší, než obyčejný člověk (proto bývají nazýváni „obři“). Jsou nesmírně otužilí, neboť chodí zcela neoděni. Tělesnému cvičení věnují vůbec mnoho času, věnují se každému svalu a každému nervu svého těla, dokud se ho nenaučí dokonale ovládat. Muži i ženy jsou nesmírně silní, vytrvalí a obratní. V čem ženy někdy zaostávají za muži v síle svalů, tam je předstihují rychlostí, mrštností a ohebností. Někdy konají hony na zvěř, ale je to pro ně jen cvičení orientace v terénu a rychlosti, jelikož masa nejedí. Zvíře, jež chytají výhradně holýma rukama a pěšmo, pak zas pouští na svobodu. Spí pod širým nebem, jedinými kamny jsou jim jejich těla, jež přivykla tomuto životu.

Živí se výhradně ovocem, někdy bylinami a listy některých stromů. Zabití zvířete hodnotí podobně jako zabití člověka. Smrt stromu je podle nich rovnocenná smrti člověka. Stromů si váží ze všech přírodnin snad nejvíce. Jimi vyšlechtěné stromy jim dávají ovoce a přístřeší, prý též s nimi hovoří.

Nemají domy, ošacení, nástroje, kromě těch, jež si příležitostně srobí a zas odhodí. Kromě pěstění stromů a vlastních schopností věnují mnoho času studiu. Nemajíce knihy ani svitky ani nic, čemu my říkáme kultura, učí se přírodě, lidskému nitru a silám světa i zásvětí. Je mezi nimi skupina mudrců, jenž zpaměti znají jejich posvátné učení i další přínosné vědomosti a velmi dbají o to, aby tato tradice neupadla v zapomnění, nýbrž aby se mezi nadanými žáky ještě více šířila a rozrůstala. Vrcholem jejich mystického učení je osvícení, jehož se adeptům dostává. Osvíceného ostatní mudrci-osvícení vždy neomylně poznají a takovým se u nich dostává veliké úcty.

Citových projevů se nestraní, ba naopak, nedusí je v sobě. Známý je jejich usedavý pláč nad podťatými stromy nebo jejich nakažlivý smích, jenž se mezi nimi velmi lehce šíří. Ve volném čase, mimo pěstění těla a mysli se věnují hojně sborovému zpěvu, jenž pro ně znamená více, než pro ostatní lidi. Stmeluje společenství, uvolňuje myšlenky a duchovně je sjednocuje. Jejich zpěv je tím nejcitlivějším a nejniternějším z těch, co známe. Instrumentů hudebních (krom toho, co dokážou vyloudit ústy a prsty) nepoužívají zásadně.

Vztahy mezi nimi jsou velice úzké. Neznají soukromý život a opuštěnost. Jsou sloučeni do velkých rodin a rodiny do rodů. Velmi dbají na svazky příbuzenské a rodové, neboť velkou roli u nich hraje dědičnost lidských vloh a vlastností. Mudrcové jejich určují kdo s kým může zplodit dítě a kdo s kým nikoliv. Jejich život je velmi společenský, neboť kromě sebe samotných nemají, čím by se zabývali a co by bralo jejich čas. Vyprávění příběhů je u nich velmi rošířené a oblíbené, také jich vymýšlení. Znají mnoho myšlenkových her, o nichž se nám ani nesnilo a mnoho hádanek a hlavolamů.

Život milostný je u nich velice pestrý. Jistý milostný kontakt je zvykem udržovat i mezi ženami, jež jsou si blízké, i mezi muži, avšak samotného aktu milostného konají výhradně jen opačná pohlaví. Jakékoliv násilí, zlo a jiné úchylky, jež v životě milostném činívají se ve městech, považovány jsou od nich samotných za projev degenerace, čili úpadku – což obecně je výraz jejich pro něco co se příčí jejich kultuře a mravům. Jejich světový názor je totiž takový, že oni jsou prapůvodci všeho lidstva a všech národů, jež se z nich vyvinuly degenerací, čili úpadkem, totiž ztrátou lidství. Ve slabých chvilkách nadávají ostatním do „mrchožroutů“, „slepců“, „slabochů“ a vůbec jsou na sebe nesmírně pyšní, ačkoliv oni sami to nepovažují za pýchu, nýbrž objektivní zhodnocení situace.

Své mrtvé (stejně jako Gandhařani a Siranijci) nepohřbívají, ale spalují. Hořící hranici posílají po vodě na prámu. Pokud se narodí dítě počkozené, pomocí speciální byliny je uspí a to se již neprobudí. Lidé kteří dorostou a dospějou, ale přesto jeví známky tělsné či duševní neuměřenosti, jež nebyla v dětství patrná, nezabíjejí, nýbrž je zapojí do své společnosti. Těmto lidem je pouze zakázáno spojovat se (ženám s muži a mužům se ženami) pokud je účelem spojení zplození dítěte.

Soudy u nich se stávají ze stařešinů rodů, mudrců. Zákonů nemají. Každý případ je jedinečný. Obvyklým trestem za prostý prohřešek je veřejná zpověď přede všemi z obce, rozebrání případu v přátelském tónu, provazené komentářem moudrých a vůbec rozhovorem a osvětlení příčin a následků. Pokud je prohřešek skutečně velký, soud se usnese o nějakém trestu, jenž zpravidla jasně vychází z povahy případu. Těžším trestem je vyhnání z obce na týden, měsíc, rok. Člověk pozná samotu, má čas přemýšlet o všem, co udělal.

Pokud se někomu nelíbí státní zřízení anebo nesouhlasí s tradičními ustanoveními a zvyky, může jednoduše odejít. To však nikdo rozumný neudělá, neboť všichni považují svou společnost Archaiků za dokonalou a ostatní za upadlé potomky té jejich.

Pokud chce někdo dobrovolně odejít, není mu to rozmlouváno. Je pozván ke stařešinům, kteří ho vybaví vědomostmi o vnějším světě a zapřísahají ho, aby nic nevyzradil ze skrytých nauk. Pak se rozloučí s rodinou a rodem a odchází. Pokud si své rozhodnutí rozmyslí, může se do roka vrátit. Jakmile ale uplyne více než rok, není pro něj návratu. Mnoho z nich se vrací zpět dříve než za půl roku.

Vyhnání – odchod – z obce je zároveň nejvyšším trestem jejich práva. Vyhnanec nemá „právo jednoho roku“ a již se nesmí vrátit. Rozloučení s odsouzeným se koná v dobrém, leč truchlivém duchu. Odchod za hranice země se rovná v jejich očích smrti.

Pro cizince není v jejich společnosti místo. Cestovatele a poutníky přijímají vlídně, ale nikoho nenechají se na trvalo usadit a nikoho nepřijmou do své společnosti, protože příslušnost k nim je dána příbuzenstvím rodovým.

Vně hranic těchto Starých Archaiků pobývají další menší národy, které jsou s nimi blízce příbuzné. Vyznávají většinu z tradic Starých, ale mívají své vyjímky: Digambové nejsou zcela nazí, ale nosí bederní roušku, Svetambové na poloostrově Akis nosí dokonce bílou splývavou togu, Melambové mají knihy a svitky, Atnirové používají kovové zbraně, Nigantarové mají majetek (i když málo), Svarganti pod horou Svargas bydlí v domech a t. d. Tyto kmeny se mezi sebou domlouvají jazykem Starých (Sthavirů), ale nečiní jim potíže se ho učit, neboť jejich vlastní jazyky jsou tomu velmi příbuzné.“

Domníváme se, že závěr Striandova pojednání, jenž zde přetiskujeme, je dostatečně ilustrativní a nepotřebuje již komentáře. Nám zbývá jen dodat, že ve vnějším světě – v civilizované části Siranijské říše – jsou Archaikové nazýváni buď Obři, Primitivové, Divoši nebo Barbaři.