Arboreali

Na dalekém jihu, na samé hranici zmapovaného světa, za stepmi Tiriqani a pouští Hasqasurassu se rozkládá nesmírný tropický prales, známý na severu jen v ozvěnách a vyprávěních, jakoby byl z docela jiného světa. Srdcem pralesa je mohutná řeka, jež se vine jeho útrobami poskládaná do mnohých zákrutů jako střeva v břiše. Právě v tomto pralese žijí mnohé národy patřící do rasy bytostí, již učenci na severu říkají odborně Arboreali, ‘Arboreálové’ a v jazyce nejbližších lidských sousedů jsou známi jako Tlamakové.

Slavná cestovatelka a sběratelka ‘všech věcí divošských’, princezna Rukira z Jižních království se vypravila (s družinou kartografů, učenců a samozřejmě ozbrojeným doprovodem) až na samotnou hranici Pralesa a strávila dva roky v jedné z okrajových komunit Arboreálů, kteří byli kupodivu ochotni cizinku a její družinu hostit (výměnou za dary a slib přátelství s Jižními královstvími). Pobyt Rukiry byl ukončen ve chvíli, kdy na vesnici ‘jejích’ Arboreálů z neznámého důvodu zaútočili jejich sousedi. Princezna unikla jen o vlásek s několika věrnými druhy, zatímco většina jejího doprovodu našla svou smrt v zeleném šeru Pralesa. Její zpráva, přeložená ze saifštiny do siranijštiny, je základem následujícího popisu. Je třeba vzít v potaz, že porozumění saifů a Arboreálů nebylo příliš veliké a že Rukira pravděpodobně nepochopila fungování většiny domorodých institucí a jejich skutečnou komplexitu. Navíc navštívila pouze malou okrajovou komunitu, která už předtím lidské jedince spatřila a byla nejspíše poněkud ovlivněna kontaktem s vnějším světem. Jak vypadá situace v srdci Pralesa, zůstává tajemstvím. Jsou tací, kteří se domnívají, že se tam nachází jakási veliká říše Arboreálů, která opustila kmenovou existenci a založila početný národ.

Nuže, co se dočítáme v Rukiřině cestopise?

Arboreálové žijí v korunách stromů, protože Velká řeka prochází pravidelnými cykly záplav a vysokých stavů vody a stavět svoje příbytky na zemi je v srdci Pralesa zkrátka nerozumné. Mohutné kmeny pralesních velikánů jsou často vykotlané a dutiny v jejich nitru tak veliké, že se do nich ve dvou či třech patrech vejde celý kmen. Arboreálové se pak o stromy, které obývají, starají, aby jim jejich dům vydržel. Staví také ve větvích v několika patrech mosty, žebříky, náměstí a chýše z ratanu, které jim slouží nejen jako obydlí, ale také jako předsunuté hlídky a pozorovatelny. Ještě raději, než uřezaného materiálu, využívají živého, jež si vytvarují a přizpůsobí: větví, proutí, lián, protože mají delší trvanlivost ve vlhkém podnebí Pralesa.

Pokud jde o vzhled Arboreálů, princezna Rukira se ve svém cestopise opakovaně rozplývá nad jejich přirozenou krásou. Jsou o dvě dlaně menší postavy než lidé, jinak všeobecně lidského vzhledu, Rukira píše “mají krásné silné ruce a nohy a ladné křivky tanečníků a sportovců”. Nicméně je několik rysů, kterými se od lidí naprosto liší: zaprvé mají chápavé nohy s protistojným palcem a dlouhý chápavý ocas. Zadruhé je jejich tělo pokryto jemným kratičkým chmýřím, podobným srsti zvířecích mláďat a jejich vlasy nikdy nedorůstají větší délky než zhruba jedné stopy. Chmýří má na sobě přirozené maskovací vzory (všelijaké bílo-zeleno-žluté skvrnky a pruhy, podobné kresbě na tygrech či gepardech), které je pro každého jedince unikátní a to je způsob, jakým je Rukira zpočátku od sebe poznávala, než se naučila rozlišovat rysy jejich tváří.

Do vlasů si do nich zaplétají všelijaké květiny a třpytivé krovky uhynulých brouků jako ozdobu. Jinak chodí zcela nazí. Zatřetí rysy jejich tváří jsou zřetelně odlišné od lidí – mají velké oči, celkově kulatější, než lidské, malý plochý nosík a linie vlasů na tváři není ostrou hranicí, jako u lidí, ale plynulým přechodem postupně se prodlužujícího chmýří. Rukira se ve svých raných poznámkách obdivuje jejich kráse a hovoří o “nejkrásnějších dětech hvozdu s něžnýma očima” a “bytostech z pohádek”. Později se však stává svědkem jejich ohromné síly a některých zvyků, které ji naženou hrůzu. Arboreálové mají skutečně v těle nesmírnou sílu, takže jsou schopni člověku nebo zvířeti utrhnout končetinu holýma rukama či nohama.

Jedním z největších oříšků pro cizince je řeč Arboreálů. Jejich komunikace má totiž dvě zcela odlišné roviny a rejstříky: intimní a veřejný. Veřejná komunikace probíhá pomocí hlasu a rytmických nástrojů a není zcela jazykem v našem slova smyslu. Existuje bohatá paleta signálních prostředků, různé typy volání a bubnování, které mají jasný obsah, ale v tomto jazyce nelze tvořit rozvinuté věty. Je to spíše jazyk hesel, sloganů, hymnů, varovných signálů, které mají silný emocionální a aktivizující obsah a sdílí je celý kmen. Podle Rukiry ‘veřejný život’ a ‘politická shromáždění’ probíhají nikoliv jako racionální diskuze, ale jako jakýsi koncert různých písniček a hymnů a společného tance, kdy se celý kmen naladí na společnou vlnu a prožije se jako propojená jednota. Pokud je potřeba aby se kmen k něčemu usnesl kolektivně, probíhá to také formou jakéhosi soutěžního skandování hesel, písniček a tanců. Úspěsnější kandidát na náčelníka umí roztančit a rozezpívat kmen lépe, což je známkou toho, že mu lépe rozumí a měl by ho vést. Slovní zásoba tohoto veřejného jazyka je relativně omezená také proto, že je jenom určitá skupina věcí, která zajímá všechny členy kmene dohromady.

Vedle veřejné řeči hlasu a rytmu mají ještě intimní řeč gest, při nichž se hlas nezapojuje. Posunková řeč je již řečí v našem slova smyslu, lze v ní formulovat libovolně dlouhé a složité věty na libovolná témata. Oproti lidské řeči je ale poněkud divočejší a plná metafor. Arboreálové to vnímají tak, že hlas je hlasitý a tedy určený pro volání, svolávání a varování, ale je na něm cosi uřvaného a neintimního. Zatímco ruce a nohy jsou šikovné, schopné nuance, výroby drobných předmětů a zrovna tak jsou právě ruce a nohy schopné diskutovat věci do detailu a s jemností. Protože není gestikulace vidět za roh a je ji účasten jen ten, kdo ji přímo vidí, je vnímána jako soukromá a intimní záležitost. Gesty se bavíme ‘mezi dvěma tvářemi’ nebo v malém kroužku přátel. Arboreálové mají jasně vyvinutý smysl pro vnímání rozdílu mezi veřejným a intimním místem a situací. Na rozdíl od lidí mohou ve své znakové řeči používat současně rukou i nohou, což jim dává ještě širší paletu možností, rychlejší a nuancovanější možnost vyjádření.

Arboreálové si vysloužili své označení nejen podle toho, že na stromech žijí, ale také jsou se stromy spojeni v dalších aspektech svého života. Speciální stromy a místa na stromech slouží k porodům, k iniciačním obřadům mladíků a mladic a k pohřbům. Z Rukiřiných poznámek není zcela zřejmé, jestli taková místa slouží čistě jako rituální prostor, nebo zda v nich stromy hrají nějakou jinou přirozenou či magickou roli.

Naše vlastní rozlišení mezi věcmi přirozenými a magickými nicméně pro Arboreály nemá žádný význam. Pro ně je růst stromu či přeměna dřeva na nástroj, zrození člověka či společný kmenový tanec stejnou magií jako všelijaká požehnání a kletby, kterými je jejich kultura doslova přeplněna. Celý Prales se skládá z bohaté sítě ‘dobrých’ a ‘špatných’ míst a při tom pravděpodobně nehraje roli to, zda je místo ‘špatné’ kvůli magickému vlivu, kvůli tomu, že tam žijí jedovatí hadi, nebo kvůli tomu, že se při kolektivním tanci kmen usnesl, že je místo tabu.

World

Races

Sirania

North

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon

Qurand

Rasy

Siranie

Sever

Lebara

Vezan

Havdaur

Argolin

Arkagas
Sairis
Vaktar
Garion
Xalgon