Alpás

Obecnou siranijštinou alpás, spisovně alpas, gandharsky albhai, neboli elfové. (Více o elfech též zde a o elfích jazycích zde.) Prastará rasa, o níž se praví, že vznikla spolu se světem samotným. Oproti lidem jsou elfové nesmírně dlouhověcí, v povaze klidnější a mírnější. Žijí v sepjetí se silami přírody a na rozdíl od lidí jen málo mění své zvyky a svou povahu během života. Podobně jako lesní zvěř žijí v instinktivním souladu s okolím a je jim vlastní jakási moudrost, moudrost rovnováhy a nezasahování, která je lidem nepřístupná a proto ji nahrazují instrumentální racionalitou. Elfové na machinativní lidský rozum a zchytralost naopak příliš nedají a rozvíjejí vlastní pojetí, v němž se snoubí inspirace, intuice a staletá zásoba zkušeností.

Jejich dlouhý život a nashromážděné zkušenosti mají dvojí tvář: na jedné straně nemusí na rozdíl od lidí tolik tápat, rozumovat a experimentovat, protože často prostě vědí. Na druhou stranu mívají někdy až příliš jasno, nedají se obměkčit slovy a na náhlé změny reagují s odporem a bez pružnosti.

Pokud jde o vzhled, není mnoho rysů, které by byly pro elfy zcela univerzální – jen některé rody lze poznat podle špičatých uší (zvláště výrazně lesní a diví elfové), ne všechny rody jsou zcela bezvousé (šedí elfové často mají vousy, i když jemnější, podobné vlasům). Všeobecně platí, že jsou elfové jemnější a štíhlejší tělesné stavby, než lidé, mají lehce sešikmené mandlové oči, ale i z toho najdeme výjimky – temní elfové bývají často dobrými zápasníky a oči šedých elfů jsou rovnější a podobné lidským. Stejně je ale nakonec vždy snadné elfa poznat, ne kvůli tělesné stavbě, ale kvůli tomu, jak působí. Elfové mají svoje kouzlo, svou eleganci, podobnou laním nebo vlkům, svou neuspěchanost, vědomí své dlouhověkosti, zvláštní pohled v očích, jiný smích a jiný pláč. Elfové nejsou zdaleka dokonalé bytosti, i mezi elfy najdeme hlupáky, opilce, blázny a zločince, ale vždy jaksi v elfím stylu – se spoustou poezie (ať již jakkoliv kvalitní) a elegance (ať již jakkoliv pokroucené).

Elfů je mnoho rodů a skupin, které se liší prostředím v němž žijí, zvyky i povahou a vzhledem, takže vlastně vytvářejí docela samostatné “rasy”, alespoň vizuálně. Přesto však nakonec sdílejí společnou esenci elfství.

NEZROZENÍ

Praotci elfů, kteří povstali spolu se světem. Bohové, sami ze sebe vzniknuvší. Tyto bytosti, jejichž počet je vyjádřitelný jedinou číslicí, jsou počítány mezi mocnosti po bok Andalů a Archontů. Někteří z nich došli úplného ztotožnění s nějakou tváří přírody a jsou předmětem ‘elfího náboženství’. Je mezi nimi i několik takových, kteří obrátili svou tvář směrem k Propasti a stali se temnými božstvy. Tito jsou ctěni obzvláště na dalekém západě a severu, ale také ve skrytých chrámech, jež jsou rozesety po tváři Grandu.

Kult Nezrozených má jiný charakter než kult bohů uctívaných ostatními rasami. Zatímco např. bohové Pantheonu jsou závislí na uctívačích a jejich moc je rovná jejich popularitě, Nezrození z uctívání svou moc neodvozují. Jsou tu, ať je někdo uctívá, či ne. Elfové jim tedy nevystrojují nákladné ceremonie a nešíří víru mezi ostatní, ale v určitých okamžicích dne či roku se prostě upamatovávají na přítomnost a velikost Nezrozených skrze symbolické akty vzdání úcty. Jejich vztah k Nezrozeným je speciální v tom, že jsou s nimi příbuzní – Nezrození jsou prapředkové všech elfů a tak stojí na počátku rodokmenů, a současně jsou stále zde a i dnes osvětlují zemi a dávají ji život. Pokud jde o jejich jména a charaktery, pojednává o nich speciální kapitola. Pokud jde o jejich formu, má se za to, že Nezrození (až na jednu výjimku) jsou tak velicí a nesmírní, že na sebe podobu dvounohé bytosti ani vzít nemohou. Jsou zcela totožní s tím, čím jsou, ať již mluvíme například o Slunci, Měsíci či Mlze. Jejich vůli mohou vnímavější jedinci poznat jako jakýsi ‘hlas’, jenž k nim hovoří.

PRVOROZENÍ

Potomci Nezrozených, zrozeni skrze probuzení latence v prostoru mezi Nezrozenými. Je jich více, než jejich zploditelů a jejich síla a charakter je zmenšenou obdobou Nezrozených. Kdysi jich bylo ještě více, ale pradávné války přivodily prořídnutí této nejstarší generace zrozenců, z nichž se mnozí rozhodli nevrátit do tělesné formy. Jsou to mocní páni mezi elfy, vládcové a vznešení princové, kteří pamatují věky a jsou to hrdinové dávných ság a legend. Na rozdíl od Nezrozených už ale znají částečnou smrtelnost – sice nemohou zemřít stářím, ale mohou sejít násilnou smrtí. Přijdou-li o tělesnou schránku, mají volbu zůstat v latenci, nebo se znovuzrodit.

Prvorození jsou hraničními bytostmi v tom smyslu, že na sebe berou tělesnou elfí podobu jako jakýsi šat či plášť určený pro život na Grandu, ale jejich podstata je stále poměrně divoká a elementální. Jejich ‘pravé podoby’ jsou tedy obvykle jakési zářící, plamenné či duchovité entity mnohokrát přesahující velikostí lidské rozměry, přesto však ne tak gigantické jako Slunce či Měsíc. Jejich mocná podstata – koneckonců jsou to synové Slunce, Mlhy, Tmy, Hvězdného prachu atd. – z nich činí bytosti velmi vznešené a sveřepé, málo podobné čemukoliv smrtelnému a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Jejich vůle je jako plamen či vodopád, těžko ji lze vzdorovat. Jejich slova nadchávají, jejich hlas ovládá, jejich tvář je krásná a děsivá. Jen bytosti pevné mysli si dokážou v jejich blízkosti uchovat vlastní hlavu a nestát se pouhými loutkami Prvorozených. Naštěstí většina těch Prvorozených, kteří příliš zneužívali svojí moci, opustila svět při pradávných válkách, a ti, kteří dnes kráčí po Grandu, zmoudřeli věky a zkrotili plamen své vůle dlouhou zkušeností.

VZNEŠENÍ ELFOVÉ

Národ obyčejným smrtelníkům neznámý. Ve všem předčí své soukmenovce z jiných rodů. Jsou krásnější než lesní elfové, nebezpečnější než diví elfové, šikovnější než šedí elfové a tajemnější než mořští elfové. Jejich vlasy jsou havraní a oči jasné jako hvězdy. Jejich čarovné paláce a zářící města se nenachází na zemi lidí, ale vznáší se v Alpasthanaře, zemi legend, do níž dokáže najít cestu jen bytost poučená, nebo poutník neobyčejně nadaný, který nalezne v hlubinách hvozdu čarovné stezičky do elfích světů.

Vznešení elfové jsou světu známi spíše skrze stopy, které zanechali. Ve Věku elfů stavěli svoje města na Grandu a jejich trosky lze doposud občas nalézt, zarostlé a skryté v hvozdech. Bláhoví dobrodruzi do nich čas od času lezou s vidinou skrytých pokladů, většinou však najdou rychlou smrt z rukou neviditelných sil a nebezpečných artefaktů. Vznešení elfové byli vždy velkými staviteli a tvůrci a kráčeli po ostří nože mezi magií a technologií (sami své nauce říkali ‘Umění’ a odmítli ji zařadit tam nebo onam) – dodnes se občas odkudsi vynoří elfí artefakt a obvykle si s ním neví rady ani mág ani technik.

LESNÍ ELFOVÉ

Lesní elfka z Mani Tarvas

Nejpočetnější z elfích rodů. Obývají hluboké hvozdy Grandu, tam, kde je přítomnost syrové přírody nejsilnější. Přejí divoké kráse podzimních lesů i jarnímu rozkvětu luk. Žiji svobodně po lesích a shromažďují se ve stromových městech hluboko v nitru lesa. Odívají se do zelené a zlaté a rozumí přírodní magii. Mívají zlaté vlasy a hnědé oči. Jsou velikými přáteli dryád.

Srdce lesních elfů je dobré a laskavé a jejich vztah s lidmi je naplněný rozpolceností a mnoha tragédiemi. Lesní elfové jsou od povahy přátelské bytosti a ze zkušenosti vědí, že mezi lidmi jsou i dobré duše a proto pokaždé znovu věří, že vztah mezi ‘polem’ a ‘lesem’ může být přátelský. Lidské generace ale mizí jedna za druhou a lidé zapomínají a tak se často stává, že co stará generace domluvila a kde se uzavřelo hluboké přátelství, to mladá generace už neví a nectí a s nenasytnou hladovostí se vrhne na kácení stromů. Lesní elfové pak s pláčem napínají tětivy a odcházejí do boje se syny a dcerami těch, jež ještě včera (z elfího pohledu) považovali za přátele.

Tragičnost vztahu lidí a lesních elfů má i rozměr osobních příběhů. Lesní elfové a elfky jsou pro lidské oko překrásné bytosti plné ladnosti a kouzla. Pro zvědavé elfy žijící na kraji hvozdu v časech míru jsou zas lidští mladíci a mladice, plní životního elánu a divokosti, velmi přitažliví. O romance na pokraji hvozdu proto není nouze. Jsou to však příběhy, které prakticky vždy končí tragicky. Elfí i lidská společnost to samozřejmě zapovídá, takže milenci musí jednat tajně a jejich trvalé soužití není možné ani na jedné ze stran. I v případech, kdy společnost soužití dovolí, nakonec netrvává dlouho, protože ta jinakost, která byla zprvu přitažlivá, se v každodenním životě stává obtížnou až odcizující. A pokud i tuto obtíž druh s družkou překonají, přichází nakonec tragédie stárnutí a smrti člověka – stále mladý elf či elfka nakonec podpírá vetchého stařečka či stařenku, a ti nestárnoucímu nakonec umírají v náručí.

DIVÍ ELFOVÉ

Divá elfka z Kaalu Charmat

Obývají místa zapomnění – skalnaté náhorní planiny a divé, temné části lesa. Žijí v jeskyních a uctívají duchy a své předky. Ovládají zakázaná umění, ale před elfy jiných rodů je nepoužívají, neboť dobře vědí, že se dočkají jejich zloby. Barva jejich vlasů je šedá nebo šedohnědá a jejich oči jsou temné. Žijí samotářsky či v malých kmenových skupinkách.

Umí hovořit s duchy míst a tak se někdy zdá, při jejich cestě napříč jim známou krajinou, jakoby to byla série mumlavých rozhovorů s genii loci. Z jejich vlastního pohledu tedy jejich život rozhodně samotářský není, protože neustále rozmlouvají s množstvím lidem neviditelných přátel, ale také zvířat a rostlin.

Oproti ostatním elfům i lidem se diví elfové jinak neštítí věcí, jež jsou považovány za temné a padlé. V jejich srdci jednoduše vůbec není dualistické rozlišení věcí na dobré a špatné, leda v souladu s osudem a proti němu. Hněv, šílenství a krvavá oběť má pro ně stejnou hodnotu a stejnou krásu, jako pohlazení, narození či večer příběhů.

Diví elfové jsou známí také jednou zvláštní vlastností spojenou s jejich těly. Je o nich známo, že když dlouho žijí na určitém místě, tak se jejich tělo samovolně přizpůsobí danému místu. Nejvíce je to zřetelné na barvě pleti. Ti, jež žijí v džungli, mají kůži zelenou, kdo na skalách, šedou, a kdo v jeskyních, černou. Ale změny jdou hlouběji, než jen na povrch kůže. Podle prostředí mají ostřejší zraky, nebo naopak lépe slyší. V zimě v severských krajích jim, podobně jako některým dryádám, vyroste hřejivá srst a jeskynní diví elfové vidí ve tmě.

ŠEDÍ ELFOVÉ

S tímto rodem elfů se smrtelník setkává nejčastěji. Obývají kamenná či dřevěná města po způsobu lidí, i když samozřejmě elfí architektura má svou specifickou ladnost a eleganci. Domy jsou často nějakým způsobem spojené stále ještě s dotekem lesa, ať již například tím, že středem síně se pne živý strom, nebo že altánek na zahradě je umně vytvarován z živého proutí keřů. Šedí elfové se živí obchodem, zprostředkovávají komunikaci mezi elfy, kteří se lidí štítí a lidskou civilizací. Šedí elfové totiž lidmi nepohrdají, ani se jich nebojí, nýbrž si někdy dokonce libují v lidských činnostech, jako je již zmíněný obchod, řemesla a vědy, jimž holdují nejvíce. Městečka šedých elfů se rozkládají obvykle okolo nějaké slavné školy, nebo university. Šedí elfové mívají tmavé i světlé vlasy obvykle v odstínech hnědé a někdy mají dokonce i tmavší kůži, zvláště žijí-li na jihu. Tito elfové se totiž již po generace mísí s lidským obyvatelstvem.

Míšení s lidmi za důsledek i to, že šedí elfové nemají některé cizokrajnější rysy spojované typicky s elfy, tj. lehce sešikmené oči a špičaté uši. Z dálky je tedy lze na první pohled zaměnit s lidmi, i když stále jakmile přijdete blíž a zahlédnete jemnost některých rysů a eleganci pohybů, poznáte elfa. Některým šedým elfům také rostou vousy a tak se ctihodní profesoři mohou honosit krásným šedým plnovousem. S míšením s lidmi souvisí i další záležitost: stárnutí a délka života. Šedí elfové se dožívají podstatně méně, než ostatní elfské rody, zhruba dvojnásobku (půlelfové) až desetinásobku lidského života, podle míry lidské krve v jejich žilách.

Otázka ‘čistoty krve’ se opakovaně vrací jako určité téma v některých společnostech šedých elfů. Zatímco v elfích čtvrtích v Sirgonu a v ‘kosmopolitní’ diaspoře po Siranii se tím nikdo příliš netrápí, v Asvittáře existuje velmi ostře strukturovaná kastovní společnost, kde míra ‘kontaminace’ lidskou krví určuje to, jak vysoko se člověk může dostat a jaká povolání může zastávat. V některých městech, například v Gindonu, je situace kdesi napůl cesty, což způsobuje neustálé podprahové společenské napětí.

MOŘŠTÍ ELFOVÉ

Nepříliš známý národ obývající jak ledová moře severu, tak překrásně barevná moře jihu. Umí rozmlouvat s rybami a delfíny, přátelí se s najádami a tritony a rozumí mořským proudům. Dokáží se proměnit v delfíny, medúzy, ale i vodní víry a zrádné proudy. Málokdo s nimi hovořil a jejich řeč zůstává tajnou. Jejich kůže je zbarvená tak, aby nebyli ve vlnách příliš vidět a tak mají záda modrozelená a na přední straně těla jsou siví. Jejich vlasy jsou zelené či modré, ale někdy též bílé jako pěna na vršcích vln. Většinu času tráví zcela neoděni, ale při příležitosti slavností a hostin se ozdobí perlami, lasturami a korály.

Mořští elfové jižních moří jsou jedním z mála národů, jenž je v přátelském kontaktu z Protinožci, bájnými obyvateli dálného Jihu, jež byli kdysi pozváni na Sever vznešenými elfy a jejichž příchod byl jednou z příčin rasových válek na konci Věku elfů. Málo se ví také o tom, že mořští elfové po věky vedou tichý boj s mořskou říší Falasků a jejich temnými potomky. Falaskové, podobně jako Vezanci, propadli kultu Zilathů a bezejmenných bytostí z Hlubiny a říká se, že si podnes staví svá podvodní města kde vzývají chapadlaté modly a rybí božstva.

TEMNÍ ELFOVÉ

Jsou vzhledem velmi blízcí člověku. Tváře i postavy jsou oproti jiným elfům energické, živelné, bytelné. Vlasy mají hnědé, rusé či černé, oči tmavé, obvykle nikoliv modré ani zelené (jak je časté u lesních a šedých). Výraz v tváři spíše umíněný, neklidný, zaujatý, šibalský, rozhněvaný. Barva jejich pleti variuje od světlé po tmavě rudohnědou. Povahu mají prchlivou, ctižádostivou, nelítostnou. Někdy se zovou ‘krutí elfové’. Jsou válečnickým národem, který příliš nedá na obvyklou elfí mírnost a naslouchání hlasu přírody. Přidržují se spíše praktických věcí. Platí u nich, že silnější vítězí a osobní souboje jsou jejich oblíbenou kratochvílí. Třebaže jsou podobně dlouhověcí jako čistokrevní lesní elfové, jen málokdy se vysokého věku dožívají, ježto umírají v boji – čím déle žijí, tím vyšší je pravděpodobnost, že nakonec při některém ze soubojů nebude stát válečné štěstí na jejich straně.

Muži i ženy temných elfů jsou sveřepí a bojovní, i jejich denní oděv v čase míru bývá variantou odlehčené kožené zbroje a za pasem nosí vždy zbraň. Tetování i líčení válečnými barvami je u nich rozšířené: tetování slouží jako jakási osobní kronika hrdinských či válečných skutků, zatímco válečné malování ve tváři slouží k jasnému odlišení soupeřících kmenů při ozbrojeném konfliktu.

Asi největším samostatným státem temných elfů je souostroví Argolin na dalekém západě, kde temní elfové dosáhli velkého mistrovství ve stavbě lodí a své válečné tendence obrátili spíše navenek k objevitelským plavbám a pobřežnímu pirátství, takže uvnitř souostroví vládne v principu mír. Druhý velký stát temných elfů je knížecí svaz Tenidath (který lze nalézt na mapě Vezanu).

Každý z velkých elfích národů zde zmíněných se samozřejmě dělí ještě na mnoho kmenů a rodů, jejichž rozdílnost je někdy stejně velká, jako rozdílnost jednotlivých velkých národů od sebe. Naším účelem je ale pouze popsat hlavní skupiny tak, aby nebyl čtenář zahlcen detaily.