Měsíční sál
Vathila Melittar Vinair
Obličej měsíce popsaný runami,
i nebesa nechtěná zůstanou nad námi.
V chrámu tvé hrudi přestává oheň plát,
samotná musím do Sálu pospíchat.
Vládkyně úplňku! Vládkyně novu!
Zraněná poštolka změní se v sovu,
když z jakési příčiny nechceš mě znát,
pak nemám důvod, proč ještě zůstávat.
Bubny už dozněly, zpěv ztichl v dáli,
co dříve hřálo mě, teď náhle pálí.
Pohlédnu zpět, smířeně, bez lítosti,
ve tváři stříbro mám a stopy podivnosti.
Hadi se svíjejí, Medúza tančící,
jen kapka rtuti na rtech se chvějící.
Odcházím, ztrácí se stopy mé za mostem,
vstříc jiným rozkoším a jiným radostem.
|