I. kapitola: Hrob blesku
Tehdy lid Hwarnijů putoval děsivou bouří a hledal, kde by se zachránil. Vznešený válečný klan Vinair provázený dravými ptáky, klan lovců Kvanari se svými psy, klan Gavain s dobytkem a pozadu zůstavší klan Santra – ti všichni kráčeli temnotou. S sebou si však nesli naději, světlo Velkého Aderánu ukryté v duté holi. Když pak vstoupili na ostrov uprostřed jezera, otevřeli hůl. Tehdy z ní, posílen prvním velkým Zpěvem, vyšel Velký Aderán a z jeho žhavých par vstalo slunce, jež zahnalo měsíc a vlčí a hadí démony. A spolu s Velkým Aderánem vyšel z hole i Machuznatar, nejvyšší z bohů. Někteří z démonů, když spatřili veliké světlo, odvrhli temnotu a připojili se k Hwarnijům – ti jsou dnes zváni Darinové.
Legenda o příchodu Hwarnijů
Podzimní noc nahlížela otevřeným oknem do pokoje. Bezpočtu jiskrných očí hvězd
oplácel pohled jediný pár očí lidských. Vathila Melittar ležela na zádech a
hleděla do tmy. Snažila se nemyslet na tísnivý sen, který ji probudil. Nepamatovala
si, co přesně se jí zdálo. Ale už dávno přestala křičet a mluvit ze spaní, už
dávno se neobracela a nezmítala. Ukryla své sny v sobě, aniž ji však opustily.
Něžně objala svého manžela, který spal po
jejím boku, hlavu položenou na jejím rameni. Vathila si prohlížela Khóruinovu
tvář v měsíčním světle. Spánek zjemnil jeho tvrdé, ostré rysy a propůjčil mu
jakousi zvláštní krásu.
Vathila odvrátila své myšlenky od děsivého
chvění země, které nastalo nedlouho po setmění – po jezeře běžely neklidné vlnky
a menší věci padaly na zem… Žena se otřásla a potlačila v sobě bodnutí strachu.
Znovu se podívala z okna. Jako by v duchu
počítala hvězdy, jiskry Velkého Aderánu, který planul v chrámu uprostřed vnitřního
města a chránil před pohlcením noční temnotou plnou démonů. Vathila myslela
na radost tance mezi světluškami jisker z mnoha slavnostních ohňů. A na podivný,
neurčitý, toužebně smutný sen, který ji někdy navštěvoval, když byla sama, a
který zamlčela všem, včetně svých dvou bratří a manžela.
”Khóruine… Miluji tě. Můžeš se na mne spolehnout.
Jsem tady… pro tebe,” zašeptala. Drobnýma jemnýma rukama mu cuchala vlasy, aniž
ho probudila. Pak Vathila Melittar z Vinairů znovu zavřela oči a v duchu vyslala
modlitbu k Machuznatarovi, aby ráno vyšlo slunce – aby noc netrvala celou věčnost.
Tmou zazněl hlas zvonu. Vnitřní město Arka
ožilo. Hwarnijové se probouzeli, vstávali a chystali se do chrámu. Chystali
se vyvolat slunce.
Zatímco ve vnějším městě, v Darice, ještě
všichni hluboce spali, obyvatelé Arky proudili do chrámu. Znovu se ozval zvon.
Zvoníkem byl samozřejmě Mistr kovář – Ghar Varkias. Čistý tón zazněl potřetí.
Khóruin s Vathilou vstoupili do chrámu spolu
s ostatními. Ve středu rozlehlého amfiteátru, který se rychle zaplňoval, pod
volným nebem plál uprostřed kamenného prstence Velký Aderán. Vysoký sloup jasného
ohně, jejž živí Zpěv a věrnost, šlehal k temnému nebi. Kolem něj stáli kněží,
mágové a Hagias, vládce města. Dál stanuly hlavy klanů Vinair, Kvanari, Gavain
a Santra, za nimi hlavy jednotlivých rodin se svými potomky. Velký Zpěv započal.
Nejprve hluboké hlasy, rezonující celou
prostorou, rozechvívající posluchače až do kostí. Hluboké, silné, mocné hlasy.
A k nim se pomalu přidávaly další, vyšší, jasnější. Melodie velké písně, která
snad po všechna pokolení kolovala v žilách Hwarnijů. Vathila otevřela ústa a
její hlas vplynul mezi ostatní. Khóruin zpíval mezi hlubšími hlasy, ale neslyšela
ho – slyšela jen jedinou píseň. Jejich zpěv prorůstal hlasy ostatních, jednotlivé
motivy písně se pevně a nerozlučně splétaly, aby vytvořily celek.
Kněží se obrátili tvářemi k východu a vztáhli
ruce. Zpěv zesílil, zazněl s neuvěřitelnou mocí a vznešeností. Na obloze se
objevil světlý pruh svítání.
A ze žhavých par Velkého Aderánu a mocného
Zpěvu Hwarnijů povstalo nové slunce.
Khóruin Melittar se ubíral za svou prací.
Poněkud ho překvapilo, když jej zastavil čaroděj Hiranya, jeho učitel magie.
Obvykle usměvavý přívětivý starý muž se nyní tvářil vážně a ustaraně.
”Buďte zdráv, mistře. Stalo se něco?”
zeptal se Khóruin.
”Svolej svoje přátele. Po obědě se všichni
zastavte u mne,” odpověděl čaroděj. Vzápětí se odvrátil a odcházel. Khóruin
se otočil na patě a vyrazil hledat staršího bratra své ženy – Taihuna. S jeho
pomocí doufal včas sehnat i ostatní. Hiranya měl pravděpodobně přetlumočit
nějaký úkol od Hagia Bělohlava. Hagias občas využíval schopností Khóruina
a jeho přátel a příbuzných, mezi nimiž byli jak bojovníci, tak čarodějové.
Khóruin potřásl hlavou a přidal do kroku.
Taihun systematicky obcházel Arku, aby
se ujistil, že záchvěvy země nepoškodily žádný dům. Khóruina pozdravil vážným
pokývnutím a upřel na něj své pozorné oči.
”Po obědě se máme všichni stavit u Hiranyi.
Zdá se, že pro nás něco bude mít,” řekl Khóruin bez úvodu.
”Mohlo by to nějak souviset s chvěním
země?” zeptal se Taihun, také velmi věcně.
”Snad. Mistr mi nic bližšího neřekl, ale
vypadal, že má starosti. Chtěl jsem tě požádat, abys sehnal Ivaina.”
”Dobře. Mám sehnat ještě někoho?”
”Myslím, že když ty seženeš Ivaina a já
všechny ostatní, budeme mít práci rozdělenou půl na půl.”
Taihun si vzal svou těžkou dřevěnou hůl
a neradostně vyrazil do Dariky. U jedné z bran spojujících vnitřní a vnější
město se zeptal strážného, jestli Ivaina neviděl.
”Myslíš tvého povedeného bratra?” usmál
se muž.
”Ano, naneštěstí myslím svého nepovedeného
bratra,” odvětil Taihun zachmuřeně.
”Viděl jsem ho,” řekl strážný. ”Po ranním
Zpěvu se tudy propotácel. Nevypadal příliš šťastně a nejistým krokem zamířil
do vnějšího města.” Taihun se zachmuřil ještě víc a vydal se přibližně naznačeným
směrem.
Doptat se po Ivainovi nebylo nijak obtížné.
Děti Darinů, které si hrály na ulicích, ho dobře znaly. S oblibou mu naslouchaly,
když za doprovodu své loutny zpíval nejrůznější odrhovačky, a ještě raději
házely kamením po slavících, kteří Ivaina v hojném počtu doprovázeli.
Ivain dospával zalezlý v seníku, který
mu ochotně nabídl jako útočiště jeden z Darinů, jenž patřil mezi nadšené obdivovatele
Ivainovy hudby.
Taihun zabušil holí na vrata.
”Polez ven, ochlasto!” zavolal nepříliš
vlídně. Žádná odpověď. Taihun vešel dovnitř a několikrát nešetrně prošťouchl
seno koncem hole.
”Hledáš někoho, bratříčku?” ozval se nad
ním sladký Ivainův hlásek. Bard seděl v relativním bezpečí na patře seníku
a shlížel na svého staršího bratra. ”Copak tě přivedlo do dolního města? Vždyť
sem skoro nechodíš…”
”Dotáhla mě sem tvoje zhýralost,” zavrčel
Taihun.
”Zhýralost? Co je to zhýralost? To neznám…”
zatvářil se Ivain nevinně a kdyby ho Taihun už osmnáct let neznal, snad by
mu to i uvěřil. Jenomže za daných okolností Taihun nevinné pohledy nepřijímal.
”Koukej přijít domů na oběd. Po jídle
se máme všichni sejít u Hiranyi. A ty tam budeš taky!” křikl nahoru a vyrazil
zpátky do Arky.
Alphia Karian, oblečená v loveckých kalhotách
a haleně s roztrženým rukávem, stála na břehu jezera a házela kamením po rybách.
Tento způsob rybolovu rozhodně neměl žádný výrazný účinek, ale lovkyně ostatně
ani nic takového nezamýšlela.
Askra seděla vedle ní, měděnohnědé vlasy
jí volně padaly na ramena. Čarodějka z rodiny Atharvan jen občas dlaní udeřila
do hladiny, čímž většinou pouze postříkala Alphiu.
”Před třemi dny se prý zaběhl oblíbený
pes vrchního lovčího. Ještě se nevrátil?” ptala se zrovna Askra. Alphia smutně
zavrtěla hlavou:
”Ne. Mistr Tilukas za něj už vykonal pohřební
obřady. Velmi svého psa postrádá…”
”Podívej! Někdo sem jde!” upozornila mladá
čarodějka. Alphia si dlaní zastínila zrak proti jasu podzimního slunce. Přimhouřila
své nadobyčej bystré oči:
”To je Khóruin. Co se asi zase děje…”
Obě dívky počkaly, až k nim mladík dojde.
Přátelským objetím se uvítal s Askrou
i se svou nevlastní sestrou Alphiou. Rád ji zase viděl – obzvláště proto,
že od chvíle, kdy se díky sňatku s Vathilou odstěhoval k rodině Melittar,
nevídal už své sourozence tak často jako dřív.
”Byl za mnou Hiranya, vypadal ustaraně,”
začal Khóruin. Askra povytáhla obočí a nespokojeně zamlaskala. Stejně jako
Khóruin a jeho bratr Riva, i ona byla Hiranyovou učednicí. Vážný výraz vskutku
nebyl na jeho tváři příliš často k vidění. Khóruin dal kývnutím najevo souhlas
s Askřiným znepokojením:
”Po obědě se máme všichni objevit u něj.
Dej vědět i Saimúnovi.” Dívka se usmála:
”Vyřídím. Pozdravuj ode mne Vathilu.”
Khóruin mířil ke kovárně. Cestou ho zaujal
shluk lidí na jedné z ulic Arky. Riva zjevně vyprovokoval cvičný souboj s
Chardanem, jedním ze svých bratranců. A Riva teď dostával pořádně zabrat,
protože Chardan byl velice dobrý šermíř.
Khóruin klidně počkal, až souboj skončí.
Pak pomohl Rivovi vstát.
Riva, jehož tvář byla i přes pot a prach
stále jemná a půvabná, se usmál na svého staršího bratříčka.
”Proč si nevybereš rovného soupeře, můžeš
mi říct?” zeptal se Khóruin naoko přísně. ”Od něj by ses alespoň mohl něco
naučit a zlepšovat se postupně.”
”Každý máme jiný způsob,” odvětil bezstarostně
Riva a oprašoval se.
”Po obědě přijď k Hiranyovi, něco se děje,”
řekl starší z bratří tiše. Kývl na rozloučenou a pokračoval v cestě. Sotva
udělal pár kroků pryč, Riva už zase živě poskakoval a pokřikoval na Chardana:
”Tak si dáme odvetu, ne?!”
V kovárně rytmicky zvonila kladiva. Kolem
kovadliny stál Ghar starší – mistr kovář – a jeho učedníci: hromotluk Muhur
a Ghar Karian z Kvanariů.
Khóruin zůstal stát u dveří a trpělivě
čekal. Trvalo velmi dlouho, než zvuk kladiv ustal, ačkoliv Ghar starší nemohl
Khóruina přehlédnout.
Konečně se mistr, vysoký, rozložitý muž
s šedým vousem spleteným do copánků, obrátil ke Khóruinovi:
”Potřebuješ něco?”
”Buďte zdráv, mistře. Chtěl bych mluvit
s Gharem mladším,” odvětil mladík zdvořile.
Ghar Karian přišel blíž, ve tváři svůj
obvyklý, zvláštně zamyšlený výraz. Khóruin si však nedělal iluze, že by se
v Gharově hlavě něco výrazného dělo. Ačkoliv kovářův učeň patřil mezi nejsilnější
muže v Arce, rozumu příliš nepobral a občas mu něco vysvětlovat bylo učiněné
utrpení.
”Ghare, po obědě máme přijít k čaroději
Hiranyovi. Musíš tam být taky, ano?” řekl Khóruin. Nebyl si zcela jistý, co
se právě za očima jeho bratra děje – někdy to Gharovi myslelo poměrně rychle,
jindy z něj člověk nedostal ani odpověď na pozdrav.
Silák zvolna klidně přikývl.
”Řeknu o tom mistrovi a přijdu,” odpověděl
pomalu.
Taihun byl připraven první. Na sobě měl
řetízkové brnění a u pasu meč, na zádech batoh s nejnutnějšími věcmi a v ruce
oštěp. Na rameni se mu s temným zakrákáním usadil havran. Chardan už také
čekal na místě, oděný do šupinové zbroje zdobené zlatem a černého pláště s
kápí prošívaného zlatými nitěmi – obřadního oděvu ohňonošů. V pravici držel
zapálenou pochodeň ovinutou zlatými proužky, jež byla zažehnuta ve Velkém
Aderánu.
Vzápětí se objevil Khóruin v kožené zbroji,
rovněž s mečem a s mačetou, dlouhé tmavě hnědé vlasy pečlivě svázané řemínkem.
Po boku mu vážně kráčela Vathila oblečená v kalhotách, haleně a pevných botách,
za pasem dýku a prak, přes rameno si nesla vak s potravinami a léčivými bylinami.
Na paži jí seděla poštolka.
Askra, také náležitě ustrojená, si s veselým
úsměvem přerovnávala různé drobné polodrahokamy a záhadné předměty, jakých
užívají čarodějové.
”Saimún s námi nemůže jít. Šel spolu s
dalšími drúvidy někam do lesa meditovat. Nechala jsem mu vzkaz,” prohodila
jen tak mimochodem. Její tón prozrazoval, že drúvidské meditace odmítá brát
nějak zvlášť vážně.
”To je škoda. Ale co se dá dělat. Buď
se vrátí dřív a pak se k nám připojí, nebo se musíme obejít bez něj,” odpověděla
Vathila.
Alphia přišla jako obvykle v loveckém,
přes rameno luk a u pasu nůž, její dlouhý cop jasně zrzavých vlasů měl na
slunci barvu živoucího ohně. Obrátila se na Khóruina:
”Byla jsem se omluvit u mistra Tilukase,
že budu dnes a přes noc pryč. Nebyl ale doma. Když jsem ho viděla předtím,
byl velice smutný pro svého psa. Říkal, že se pomstí těm, kdo to způsobili
– těm, kteří nemají jméno. Jeho pes zmizel někde ve východní části lesa. Možná
to nějak souvisí s místem, kam jdeme…” Khóruin přikývl. Alphiina slova nikdy
nebral na lehkou váhu.
Jejich rozhovor přerušil příchod Rivy
a Ghara. Když teď Riva stanul vedle Khóruina, ještě víc vynikl rozdíl mezi
oběma bratry. Khóruinova ostře řezaná tvář jako by byla náčrtkem, který kdosi
dokreslil až u Rivy – mladší z bratrů měl obličej jemný a krásný, bylo v něm
cosi dívčího. Na rozdíl od pozorného a soustředěného výrazu Khóruinova, Riva
se zdál jaksi neustále mimo, roztržitý, s úvahami, které se ubírají prapodivnými
cestami. Vathila ale měla často pocit, že Riva s sebou nese cosi tragického,
tušenou předzvěst… Jeho stín se jí zdál mnohem temnější než číkoliv jiný.
U Rivových nohou se usadil ohař Vása,
kolem Ghara pobíhal jeho pes Anila. Ghar s sebou nesl sekeru a mačetu a z
jeho batohu vyčnívalo cosi tenkého a dlouhého, pečlivě zabaleného v látce.
Silák se tvářil poněkud přihlouple tajemně, občas si bezmyšlenkovitě prohrábl
krátké zrzavé vlasy, jejichž barvu měl společnou s Alphiou.
Riva měl s sebou kromě svého meče i jednoduchou
lyru.
Poslední se nedbale přiloudal Ivain, na
sobě vycpávanou kazajku a přes rameno svou nepostradatelnou loutnu. Okolí
se rázem rozeznělo nadšeným zpěvem slavíků a Vathilina poštolka neklidně přešlápla
na paži své paní.
Družina se mohla vydat na cestu.
Slunce zapadlo. Skupina seděla kolem ohně,
připravena probdít noc. Ivain ladil loutnu a Riva lyru. Posvátné plameny,
zažehnuté od Chardanovy pochodně, přívětivě tančily v ohništi vytvořeném náležitým
rituálem, jejž jako jediný z družiny dokázal provést Khóruin.
Nad vrcholky stromů se ukázal měsíc. Jeho
světlo postříbřilo les a propůjčilo mu podivný, nezemský vzhled. Svět mimo
dosah světla ohně ztratil barvy. Všechno, na co dopadal měsíční svit, zářilo
jasnou sněžnou bělostí. Ale tam, kam měsíc nedosvítil, panovala naprostá temnota
nepřirozeně hlubokých stínů, jaké za dne Hwarnijové nikdy neviděli. Noc ubíhala.
”Sestřenici našeho otce se brzy narodí
dítě – už za několik týdnů,” vyprávěla Alphia novinky z klanu Kvanari.
”Úplně jsem zapomněla počítat čas do té
radostné události,” přiznala Vathila a usmála se. Úsměv jí ale ztuhl na rtech.
V podrostu kolem se něco pohybovalo, slyšela to.
Léčitelka stiskla paži Alphie, která seděla
vedle ní:
”Poslouchej! Může to být zvíře nebo noční
pták?” Hwarnijové rázem ztichli.
A znovu to tichounké zapraskání větviček…
”To není zvíře ani pták,” šeptla lovkyně.
Neřekla ale ”člověk”, protože ten, kdo se potuloval temnotou na takovémto
místě bez ochrany ohně, jistě člověk nebyl. Napjala zrak a snažila se proniknout
pohledem skrz noční temnotu. Ale neviděla nic.
”Zkus tohle, sestřičko,” řekl Ghar. Z
pruhu látky vybalil štíhlý kovový šíp, jehož špice byla vykována do tvaru
symbolického plamínku. Lovkyně tázavě povytáhla obočí. Kovář jen mlčky ukázal
nahoru.
Jeho sestra pochopila. Bleskurychle napjala
luk a vystřelila šíp k obloze. Střela vylétla k temnému nebi. Stoupala výš
a výš a šířila kolem sebe jasnou ohnivou záři.
Světlo ohně a luny se míchalo a tlouklo
jako v zápase o nadvládu. Stíny se divoce roztančily, smíšený přísvit bodal
do očí. Ať Alphia namáhala zrak jak chtěla, nehybně stojící postavu v šíleném
zmatku světla a tmy zahlédnout nedokázala.
Šíp pohasl a v okolí znovu zavládla temnota
a měsíční světlo.
Khóruin pečlivě přiložil do ohně, družina
se sesedla blíž k ohništi, ruce válečníků zůstaly na zbraních.
Praskání se už neozývalo. Začínala se
zvedat mlha. Řídké bělavé jazýčky se plazily od mýtiny, na níž se nacházel
hrob blesku. Pečlivě se vyhýbaly kruhu ohnivého světla.
Khóruin vstal. Taihun vložil špici svého
kopí do ohniště a zvedl se také. Oba si od Chardanovy pochodně zažehli své
vlastní improvizované louče. Přistoupili k hranici světla.
Khóruin máchl pochodní do mlhy. Mlha se
od ohně rychle stahovala, jako by byla živoucí bytostí, která se obává zranění.
Vzápětí ale zhoustla a sunula se blíž.
”Při Machuznatarovi!” zasyčela Askra a
ukázala na mýtinu.
V bílých kotoučích mlhy a stříbrném světle
se rýsovala mužská silueta. Nebylo možné poznat, zda je tak vysoká a stojí
dál, nebo je obvyklé velikosti a stojí blíž. Mlha houstla.
Tiché zapraskání v křovinách družinu ujistilo,
že možná budou muset čelit útoku nejen z jednoho směru… Ten, kdo je po soumraku
sledoval, se dosud pohyboval kolem…
Ghar vzal do jedné ruky pochodeň, do druhé
sekeru, jejíž ostří koval v plameni, který byl potomkem Velkého Aderánu. Mohutný
kovářský učedník se přesunul na opačnou stranu, než kde stáli Khóruin a Taihun.
”Teď by se nám hodil ještě jeden ohnivý
šíp,” zamumlala Alphia. Ale Ghar jen bezmocně pokrčil rameny – druhý Aderánový
šíp už neměl.
”Alphio… ohnivý šíp…” řekla tiše Vathila
a ukázala lovkyni šíp, jehož hrot právě omotávala látkou napuštěnou kdo ví
čím – zápalný šíp. Jakmile první dokončila, vzala do ruky další.
Zdálo se, že se kruh světla zmenšuje.
Anila, Vása a Phia se krčili u ohniště. Ptáci kdesi vysoko ve větvích o sobě
raději nedávali vědět. Měsíc zapadl.
Chardan se oháněl svou posvátnou pochodní.
Riva se pohyboval po obvodu tábořiště a usilovně tloukl do mlhy svým mečem.
Účinek se velmi podobal tomu, co dokázaly louče. Riva si svůj meč totiž vykoval
sám v dílně Ghara staršího. Cenil si svou zbraň a nikdy ji neodkládal.
Mlha se valila dál. Moc ohně slábla, bělostná
stěna už téměř neuhýbala. A stále houstla… Začínala místy nabírat tvar nestvůrných
rozostřených tváří, rukou i těl…
Taihun spěšně přistoupil k ohništi a vytáhl
z něj oštěp. Khóruin rychle udeřil pochodní do mlhy a uskočil Taihunovi z
cesty. Vathilin bratr mrštil oštěpem do mlhy, přímo po nezřetelné postavě.
Alphia zahlédla, jak mlžný opar před hrotem
zbraně ucukává a v letu se mu vyhýbá… Ozvalo se zasyčení, jako by něco rozžhaveného
dopadlo do vody. Oštěp zmizel.
Taihun a Khóruin jednohlasně zakleli.
Hrozivá silueta na mýtině se pomalu pohnula kupředu.
Uhaste ten oheň… Pevný, rozkazující
hlas. Uhaste ten oheň! Příkaz, který se Hwarnijům nedostal do hlavy
ušima.
”Ne!” zaječela Vathila a spustila závoru
vůle na bráně své mysli. Měla pocit, že údery psychického útoku se jí rozléhají
v hlavě. Uhaste! Hned! Uhas ten oheň, ženo! Otevři mi!
Ivain pevně stiskl v rukou loutnu. Vzápětí
začal hrát a nádherně zpívat. Zpíval píseň, kterou všichni tak dobře znali,
píseň, jež vyvolává slunce…
A v tu chvíli obloha zbledla pruhem svítání.
Vathila přidala svůj hlas k Ivainovi, aby přehlušila ozvěny ve své hlavě.
Riva s Askrou usedli v soustředění k ohni.
Příkazy přicházející z temnoty se tříštily o ocelové skořápky vůle Hiranyových
učedníků. Plameny vyšlehly do výšky. Uprostřed ohniště se svíjela a plála
Rivova runa Žáru. Kouzelnice pozvedla tvář napjatou soustředěním.
Alphia vložila do ohně tři zápalné šípy,
které pro ni připravila Vathila. Lovkyně tušila, co se Askra chystá udělat,
na to ji znala dost dlouho…
”Teď!” vzkřikla čarodějka a prudce vztáhla
ruce. Khóruin a Taihun sehraně uskočili z cesty, každý na jinou stranu. Směrem
od Askry vyrazil vzdušný vír vyvolaný Aderánovými runami, které dívka ovládala.
Mlha se rozlétla, rozmetána do všech stran.
A přesně v tom okamžiku Alphia vystřelila.
První šíp přímo, průchodem v mlze. Druhý vrchem, aby padal obloukem. Dřív
než předchozí dva dopadly, vystřelila ještě třetí – opět přímo.
Ozval se děsivý výkřik, který všechny
strhl na zem.
A v tu chvíli vyšlo slunce.
”Můj oštěp prostě zmizel,” prohlásil Taihun
poté, co marně prohledal celou mýtinu i okolní divoký porost. ”Tušíte někdo,
co to mohlo způsobit?” zeptal se, hledě přímo na Askru.
”Netušíme,” odpověděla čarodějka s pokrčením
ramen a zastínila si půvabnou tvář před nenechavým sluncem, které už se přesunulo
na své pouti přes poledne.
Zapraskání větviček provázelo vracející
se Alphiu.
”Našla jsi něco?” zeptal se Khóruin své
nevlastní sestry.
”Ten, kdo se v noci plížil kolem našeho
tábořiště za sebou zanechal, na rozdíl od té nestvůry z hrobu blesku, stopy.
Zřejmě to byl muž střední výšky. Žádné zvláštnosti v chůzi. Přišel sem od
cesty, která spojuje Arku s Lernou a odtud se vydal k Lerně – ale ztratila
jsem stopu a ani Phia ji už nedokázala najít,” odvětila Alphia.
”To není dobré,” řekla tiše Vathila, která
unaveně seděla na svém plášti.
”Kde vůbec vězí Riva a Ghar? Už tu měli
být nazpátek – i s Hagiem,” poznamenal Khóruin. Jako v odpověď na jeho slova
se ozvalo mohutné praštění drcených větví, jako by se sem částečně prosekanou
cestou prodíral přinejmenším medvěd, kterému je vysekaný prostor úzký. Vzápětí
se ze spleti rostlinstva vynořil Ghar Karian s širokým úsměvem.
Družina si viditelně oddechla. Za kovářským
učedníkem se na mýtinu protáhl útlý Riva. A za ním se objevil Hagias Bělohlav.
Hwarnijové se zvedli a pozdravili svého
krále.
”Riva už mi pověděl, co se tady přihodilo,”
řekl Hagias a několika kulhavými kroky popošel k puklému kameni. Černá kapuce
mu sklouzla z hlavy a odhalila krátce ostříhané bílé vlasy a zlatou hwarnijskou
korunu.
”Pane, Alphia zjistila, že ten, kdo se
během celého souboje pohyboval kolem, přišel od stejné cesty jako my. A mířil
směrem na Lernu,” řekla Vathila zdvořile. Král se ani neobrátil:
”Dobrá. Teď běžte všichni zpátky na Arku.
Přijdu za vámi.”