Díl VII.

XXXIII. kapitola

Nyní se vraťme k Valhunovu bratru Lundirovi, který po rozhovoru s bohem spěchal hnán strachem a výčitkami směrem na sever. Stanul na dohled hrůzného Xalgonu, jehož byl před lety vrchním architektem a srdce se mu zachvělo neboť věděl, že nedokáže překročit hradby bez vědomí Vládců. Viděl černá ramena otáčejícího se Horologia a tušil hlubokou komnatu v níž leží zmučený a na stroji ukřižovaný jeho bratr, který trpí pro jeho slabost a nevědomost.
Již se odhodlával k zoufalému pokusu překročení hradeb, když tu z černého lesa za jeho zády vystoupila známá postava. Byla to Nazqawn. Uprostřed žalu tak přišlo radostné shledání. Nazqawn Lundira objala a zahrnula jej slovy útěchy.
„Nemohu uvěřit tomu, že tě vidím, má paní,“ pravil Lundir, “stojím na hranici smrti a nemohu ani zpět, ani vpřed.”
„Víme o tvém odchodu z kláštera a o hrůzách spuštění Horologia,“ řekla Nazqawn, „přišli jsme, abychom ti pomohli zachránit tvého bratra, nebo zahynuli spolu s tebou při pokusu o záchranu.“
„Je tu tedy i Ivaren?“ otázal se s nadějí v oku Lundir.
„Ivaren je už ve městě a připravuje nám cestu. Nezapomeň, že je to největší zloděj všech dob, hned po samotném bohu zlodějství.“
Lundirovi se po dlouhých letech na chvíli projasnila líc a dlouho děkoval Nazqawn za jejich pomoc a obětavost.
Přenocovali venku a za úsvitu sestoupili tajnými cestami v převlečení do Města Temnoty, kde se setkali s Ivarenem. Král-lupič je seznámil se svým složitým plánem na průnik k Horologiu. Dlouho si pak od Lundira nechal popisovat přesné detaily konstrukce onoho zkázonosného nástroje a společně hledali cestu, jak se bez vědomí Archontů dostat do tajné komnaty.
„Ještě než vyrazíme na cestu ke středu města,“ řekl pak Ivaren, „musíme se setkat s jedním přítelem, který zde je již několik let na studiích a mohl by nám být velkou pomocí.”
V temném průjezdu se tedy, plni strachu z nadcházejícího podniku, setkali s mužem v černé kápi. Zpod kápě mu na hruď splýval bílý vous a i ve stínu bylo dobře vidět jeho ostře řezané rysy. Když přistoupili blíž, sňal kapuci.
Byl to Alaron, otec Lundirův a Valhunův a bratr Ivarena-Punara. Ještě než ze sebe dokázal hluboce dojatý Lundir cokoliv vypravit, ozval se tichým hlasem Alaron sám:
„Roky zde obcházím a obdivuji dílo tvého mistrovství, synu. Tvé múzy jsou silnější než moje a jejich hlasy jsou podivné a strašlivé. Můj mistr Suvarna shlédl tvé dílo též a je zde ve městě dnes ukrytý, aby odvedl pozornost Archontů během našeho činu.”
„Otče,“ hlesl Lundir, „prosím odpusť mi můj strašný čin. Nemohu snést utrpení svého bratra.“
„Nemám ti co odpouštět, synu. Tvé dílo je vedením osudu, jejž využili Archonti k tvorbě zla. Ten, kdo trpí tvými činy nejsem já, ale tvůj bratr. Toho požádej o odpuštění.“
„Svého bratra prosím o odpuštění ve svém srdci každou hodinu od té chvíle, kdy se ke mně ta strašná zpráva donesla.“
„Vím, že jsi dobrý. To však nestačí. Nyní je třeba činů.“

XXXIV. kapitola

Dlouhá a děsivá byla jejich cesta k nitru Horologia, neboť nejprve vedla střeženým středem města a poté útrobami samotného stroje, kde jen díky přízni štěstěny, dovednostem Ivarenovým a Alaronově magii iluzí dokázali překonat nejtěžší výzvy.
Nakonec sestoupili až k tajemné komnatě ve středu otáčejícího se monstra. Tam spatřili upoutaného Valhuna, jehož rudošedá kůže byla probodána stovkami železných jehel a trubic a jehož zavřené oči byly utopeny v černých důlcích. To už však o jejich příchodu věděli Vládci.
Přímo před nimi se z čirého vzduchu zhmotnil bílý stařec Luria.
„Konečně vidím,“ pravil poklidně, „celou tu vaši nebohou rodinku. Teď, na samém konci vašich životů, budete zas na chvíli pohromadě, jak tomu chtěl osud. Jen nikdy nepochopím toho snílka Suvarnu, že si za služebníky volí tak měkký materiál.“
Alaron a Ivaren si vyměnili pohledy. Nebyl v nich strach, protože tito bojovníci byli se smrtí smířeni. Svému úkolu však nedokázali dostát. Jen Lundir hleděl prázdně před sebe a nedokázal pochopit, že toto je konec. Jeho pohled však padl na Valhuna, jenž ležel za zády bílého Archonta a povšiml si, že se bratr zvukem známých hlasů probouzí z letargie. Lundirovi svitla v oku naděje.
„Dobrá,“ řekl k Luriovi a jeho otec na něj vrhl udivený pohled, „prohráli jsme. Ale přesto jsem se chtěl otázat, zdali byste pro mne, jakožto architekta tohoto stroje, neudělali jednu maličkost. Myslím, že vhodnější by pro stroj byla moje krev, než krev mého bratra. On je již téměř strávený, zatímco já jsem plný síly. Nechte ho zemřít a umístěte do stroje mě místo něj!“
Luria na něj vrhl podezřívavý pohled, vmžiku pronikl jeho myšlenkovou obranu a přečetl jeho záměr – zdržet čas, aby se Valhun probral. Otočil se nazad a pohlédl na upoutaného hrdinu, který měl v tu chvíli již vztyčenou hlavu a zdvihal ruku, čímž se uvolňoval z hadic a jehel. Pouta zoufalství povolila, neboť spatřil své blízké naživu a nezraněné a smysl se vrátil do jeho života.
V tu chvíli vztáhl Alaron i Ivaren ruce a z každého z nich vyšel jeden démantový blesk, koruna magie arkinských králů, jimiž oba byli, a ve zlomku času sežehl Luriu na prach. Vykročili směrem k Valhunovi, když tu se z prázdna zhmotnil před jejich zraky Archón Kosomakh, temná a vysoká postava s rudě planoucíma očima a zaútočil na ně mnoha strašlivými kouzly. Nemohl však použít svou nejničivější moc, neboť se obával poškození Horologia.
Naopak králové a Nazqawn rozpoutali v komnatě hotové peklo, kdy se do běla rozpálené železné stěny roztékaly a hrozivé blesky tříštily přístroje na kusy. Lundir odletěl stranou a byl rád, že mu jeho magie stačí k zachování holého života. Náhle se mohutné stěny magických sil střetly v novém třesku a strop komnaty se zhroutil. Bojující arcimágové jakoby okolní zkázu ani nezaznamenali a pokračovali v kataklysmatu se zvyšující se silou.
Lundir byl však posledním výbuchem odhozen přes Kosomakhovu hlavu k Valhunovi. Uprostřed temnoty, záblesků a strašného ledu a žáru se doplazil až k železnému lůžku a nalezl svého bratra jak leží smeten z lůžka mezi troskami na zemi. Všechny jehly a trubice byly vyrvány z jeho žil a krev prýštila volně, na mnoha místech bylo jeho lidsky křehké tělo rozdrceno kameny ze stropu a život jej rychle opouštěl.
Lundir se k němu sklonil a ukryl je oba pod svůj čarovný štít. Tu se setkaly jeho zraky s bratrovými a ten promluvil:
„Bratříčku, jsi to ty?“
„Ano,“ odvětil Lundir, „přišli jsme pro tebe. Zachráníme tě z tohoto místa. Je tu i náš otec. Taulark nebyl zničen, byl ukryt a my se do něj vrátíme. Musím ti vyhojit rány.“
„Můj rozum tomu nemůže uvěřit, ale cítím, že říkáš pravdu. Nikdy jsem se necítil šťastnější než nyní. Vyřiď mé pozdravení otci. Půjdu za matkou.”
„Kdepak,“ zvolal Lundir a pomocí čar a kouzel mu celil rány a kosti, “nikam nepůjdeš, leda s námi.”
Valhun se na Lundira usmál a ten úsměv byl široký a krásný ač v pohublé a zničené tváři. Pak zavřel oči a skonal, neboť v jeho žilách nezůstala již ani kapka krve.

XXXV. kapitola

Boj se mezitím stále stupňoval. Brzy na bojiště dorazil Archón Luria, neboť mu chvíli trvalo, než si obstaral novou tělesnou schránku. Jakmile byli králové obklopeni z více stran, nedokázali nepříteli již déle čelit. Seslali svá nejstrašnější kouzla, jež sloužila k vypálení celých měst a potopení flotil a dali se v nastalém zmatku hroutícího se Horologia na útěk. Lundir svíraje tělo svého mrtvého bratra se pod ochranou vší své vůle a magie propadal bouří živlů do podzemních sklepení Xalgonu. Celé město se otřásalo v základech, neboť jakmile Archonti pochopili, že Horologium je ztraceno, uchýlili se k méně vybíravým čarám. Sloupy zelených plamenů stoupaly až ke hvězdám a strašlivé paprsky vysávaly život ze všeho, čeho se dotkly.
Nikdo neví, jak se podařilo Alaronovi, Ivarenovi a Nazqawn vyváznout z Xalgonu živí. Snad to byla pomoc ukrytého Suvarny, vůle osudu nebo přízeň bohů. Ve svých městech se objevili až měsíce poté a ještě dlouhé roky nesly jejich tváře stopy naprostého vyčerpání a hlubokých nevyléčitelných ran v nitru.
Lundir se však ocitl zasypaný troskami v hlubokém podzemí Temného města a bloudil temnotou s bratrským tělem v náručí. S každým krokem se víc a více obával toho, že si jej Vládci najdou. Byl proto stále připraven kdykoliv si vzít život raději, než aby jim padl do rukou.
Nakonec však jeho kroky nalezly hladkou bělostnou dlažbu, tak prapodivnou v těchto místech. Zde se kdysi setkali s černým Palladinem Ramartakem, který znal umění Pouti a zavedl je ke klášteru. Nyní však chodba zela prázdnotou a Lundir klesl v tichém vyčerpání.
Z jedné strany zaslechl poznenáhlu tiché kroky. Zdvihl hlavu, připravený zemřít.
Do malého světla čarovné Lundirovy louče vstoupila postava oděná v bílém. Její vlasy byly jak stříbro a stejně tak i vousy.
„Konečně tě poznávám,“ pousmál se stříbrovlasý stařec, „naposledy jsem tě viděl, když jsi byl ještě malé dítě. Nyní jsi ale dospěl. Tvé činy změnily svět.”
„Suvarna?“ otázal se udiveně Lundir.
„Ano, tak mi říkají.”
„Chránil jsi nás, pane, když jsme bojovali. Alespoň tak to říkal otec. Jsou otec a mí přátelé v pořádku?”
„Netrap se jejich osudem, přežijí ten útěk.“
“Musím pohřbít svého bratra,“ řekl tiše Lundir, „chtěl jsem jej uložit ke spánku v Taularku, avšak to je dlouhá cesta a mé ruce už nemají sílu.“
„Myslíš na mrtvého a přitom jsi sám v největším ohrožení,“ usmál se Suvarna, „vím o jedné cestě, jíž je Valhun jistě hoden. Pojď za mnou.”
Vyrazili po bílé cestě a dlouho kráčeli tmou. Lundir nesl tělo svého bratra stále v náručí. Nakonec vyšli z jeskyně do chladné noci. Všude se rozpínala mlha a jinovatka pokrývala ztuhlé listy travin. Před nimi tekla přes cestu bystrá říčka a její hlas zpíval čarovně a smutně.
„Kde to jsme?“ zeptal se Lundir.
„Jsme hodně hluboko,“ mrkl Suvarna, „tahle voda vytéká z nehlubších podzemních řek Grandu a vlévá se do Oceánu Snů. Za ní je však nová země a nové nebe, další svět a další cesta. Tam se vydá tvůj bratr.“
Suvarna se na břehu zastavil a tiše písknul ptačí trylek, který se nesl přes vodu. Zanedlouho se z mlhy vynořila loďka a přistála u jejich břehu. Pak Suvarna pohladil Valhuna po rameni a tiše řekl:
„Vstávej…“
Tu Valhun otevřel oči, uklonil se Suvarnovi a nastoupil do loďky. Jeho tělo již nebylo poničené a mrtvé, ale podivně neurčité, vlající a mlžnaté. Jeho duše však zářila zevnitř jasně a čistě.
Loďka odplouvala do mlhy a brzy zmizela.
Suvarna uchopil Lundira za ruku a vedl jej neznámými pěšinami, tajemnými kraji pod podivnými oblohami až k domovskému lesu. Brzy začal Lundir poznávat břízy a buky z časů svého mládí a nakonec již věděl, kde je. Došli na rozcestí lesních pěšin, kde Lundir i Suvarna usedli na mechem porostlé kmeny a rozprávěli.
Nachýlil se soumrak, přišla noc a rozzářily se hvězdy. Oba poutníci však seděli dál a myšlenky mezi nimi poletovaly. Spolu s úsvitem Lundir zjistil, že zde Suvarna již není a že již nejaký čas hovoří jen s jeho hlasem. Rozloučil se s ním a vyrazil po pěšině k východu.
Neušel ani míli, když tu vstoupil na veliký palouk uprostřed nějž stálo lesní město Taulark postavené z písně jeho matky Sivarhan rukou jeho otce Alarona. Elfí stráže na hradbách jej vítaly zpěvem a ve městě bylo mnohé veselí. Když Lundir smyl prach z cest a smířil se v duši se svými výčitkami, setkal se se mnou, Fintanem Audonionem a vyprávěl mi celý příběh svého života a života svých předků. Přál si, aby tato saga byla věnována jeho bratru Valhunovi.

Zde končí Saga o Lundirovi vyprávějící o pádu slavného rodu Solpinar Vinari, o osamělém hrdinství, o světle severských lesů a temnotě hrůzného Xalgonu. Nechť je potěchou pro lid dobré vůle.