Díl VI.

XXVIII. kapitola

Nyní se v ději vraťme do chvíle, kdy byl poražen čarodějný Taulark a Valarkagantské vojsko táhlo zpět k svému městu. Palladinský kapitán Alqisaintir ukrýval ve stanu svého chráněnce Valhuna a pomocí bílé magie vyhojil jeho ruku, třebaže mu ji nevrátil.
Pod zářícími hradbami Valarkagantu se vojska rozešla do svých domovů a Alqisaintir vzal Valhuna s sebou na jih a usiloval o to, aby mladíka přijal řád Palladinů mezi své řady. Jeho žádost však nebyla vyslyšena, neboť řád nepřijímá mrzáky.
Alqisaintir tedy tajně učil Valhuna boji i magii a přijal jej jako svého skrytého učedníka. Cestovali společně, Valhun poznal Alqisaintirovu družinu v níž byli muži a ženy proslulí svými činy. Uplynul pár let a Valhun se prokázal jako statečný, věrný a na svůj věk moudrý bojovník. Pro boj měl velké nadání a magie se zmocňoval pílí a odhodláním a tak si brzy zasloužil úctu svých druhů.
Pak jej Alqisaintir tajně přivedl do sídla Palladinů v Garionu a spustil poplach, jakoby se vloupal dovnitř zloděj. Strážní rytíři byli ihned na nádvoří a jejich řady se ježily zbraněmi. Deset rytířů zaútočilo na Valhuna a pokoušelo se jej srazit k zemi. Po krátkém boji však leželi všichni na zemi odzbrojeni avšak nebyl jim zkřiven ani vlásek.
Celé klání již od počátku sledoval z balkónu velmistr palladinského řádu Ocelot, jehož tam záměrně přivolal Alqisaintir a viděl tak porážku svých rytířů. Sestoupil pak se schodů a pokynul Valhunovi aby přistoupil, pak se obrátil k bílému šamanovi.
„Tvůj chráněnec je vskutku silou i odvahou hoden palladinské zbroje několikanásobně. Přestože přišel o ruku, bojuje lépe než lidé zcela zdraví. Nebudu tedy tobě ani jemu bránit v tom, po čem toužíte, protože podle toho, co jsem se o něm doslechl, jen málokterý Palladin má tak čisté srdce, jako on. Avšak černý stín osudu nad ním visí a přijde den, kdy jej ani zbroj z bílé oceli, ani jeho statečné srdce neochrání. A vidím ti na očích, můj bratře, že jsi nad ním nevyslovil své požehnání, protože se právem obáváš, že by jeho síla nemusela stačit proti síle černého osudu. Pouto krve je u něj silné.“
Poté jej sám Ocelot přijal do Řádu ve slavném městě Garionu, Valhun se stal Palladinem a přijal jméno Iramac. V téže době, kdy tedy mladý Palladin studoval stezky Světla, pronikal jeho bratr Lundir v nitru Xalgonu do nauk Temnoty.

XXIX. kapitola

Uplynulo několik let, Iramac dokončil studia, rozloučil se se svými učiteli a s Alqisaintirem a nechal se odeslat na sever, aby sloužil v některé palladinské pevnosti. Tam strávil poklidný rok a vše se zdálo být v klidu.
Jednoho dne byl vyslán coby spěšný posel do severského města Uldaru za palladinským mistrem Fiancordem. Když však dorazil do Uldaru, dozvěděl se, že Fiancord se vypravil do Valarkagantu. Iramac se vypravil po stařičké cestě do Bílého města, po níž před desetiletími putovali sem a tam jeho otcové a dědové a prožívali svá dobrodružství. Jel v hnědém odění spěšného posla a palladinskou zbroj měl pod ním ukrytou.
Druhého dne cesty za soumraku spatřil proti sobě jet trojici mužů na koních ozbrojených kopími a meči v neznámých barvách. Když se rozhlédl, spatřil další trojici, kterak jede za ním. Poznal, že jeho život je v ohrožení. Tasil meč a chystal se prorazit mezi přední skupinou. V tu chvíli se však z lesů po stranách vynořilo na dvacet ozbrojenců a zaútočilo na něj. Iramac prorazil jejich řady a vjel do lesa, kde však narazil na zbytek tlupy a jejich náčelníka – rozložitého válečníka s dlouhými šedými kníry.
O Iramakovu boji proti lupičům se dodnes pějí písně, neboť se bil nejen statečně, ale také vychytrale. Dokud mohl, tak užíval služeb svého milovaného koně, jenž se uměl lesem pohybovat stejně rychle, jako dryáda. Kůň však po čase padnul proboden šípy nepřátel. Iramac poté uhýbal nepřátelům, nutil je v pronásledování přelézat kmeny a každá rána, kterou zasadil, byla smrtelná.
Les byl nakonec poset mrtvými a temná krev třísnila kmeny stromů. Uprostřed lesa pokácených lidských životů stál krví zalitý Iramac a proti němu čistý a nezraněný náčelník tlupy.
„Kdo jsi, jednoruký cizinče, jenž se halíš do pláště prostého posla?“ pravil náčelník.
„Mám jméno, ale nikoliv pro tebe, služebníku zločinu,” odvětil vysíleným hlasem Iramac.
„Ať jsi kdo jsi, bojoval jsi statečně a chtěl jsem jen vědět, jaké jméno ti mám vytesat na hrob, neboť si tuto službu za svůj boj zasloužíš.”
„Vidím zloduchu,“ pravil Iramac, „že máš v sobě řád, třebaže pokroucený. Dobrá, sdělme si svoje jména, aby ten, kdo zvítězí, mohl poraženému připravit důstojný hrob. Mé pravé jméno je Valhun Alaronion Garairionar a pocházím ze zatraceného a prokletého rodu Solpinar Vinari.“
Jakmile však loupežník uslyšel celé jeho jméno, jeho tvář prostoupil údiv a tiše zapřísahal svého lupičského boha.
„Mohl jsem vědět, že mne dohonil můj osud!“ zahřměl pak, „Věz tedy, že já jsem Adad Hanneugion Tmarionar a byl jsem to já, kdo unesl a znásilnil tvou matku a těžce zranil tvého otce a strýce a byl bych je ubil k smrti, kdyby jim nepřišli na pomoc jejich strážní duchové. Nyní mohu dokončit svůj nesplněný úkol a otevřít žíly nepříteli mého pána!”
S těmi slovy se Adad vrhl na syna Alaronova svíraje v jedné ruce meč a v druhé válečnou sekyru. Valhunovi však hněv vlil sílu do paží, neboť touha po pomstě ovládla jeho rozum. Lítý boj otřásal lesními velikány, když do kmenů narážela těla válečníků a když se mohutná Adadova sekyra zatínala do kmenů vzrostlých stromů.
Kusy zbroje létaly vzduchem, krev zkrápěla tváře a odění bojovníků, když se proti sobě nelítostně vrhali a bez ohledu na zranění pokračovali ve strašlivém rozhovoru ocelí.
Nakonec však nastal soumrak a spolu se smrtí dne se k nohám Palladina zhroutil zcela vyčerpaný Adad. Nezemřel jedinou smrtelnou ranou, ale jeho tělo bylo mnohokrát prokláno a rozťato na nejrůznějších místech, než bolest, křeč a mdloby přemohly mohutného bojovníka.
Bledý Valhun se ztěžka opíral o strom a jeho rty se několikrát naprázdno pohnuly do šera, než z nich vypravil chraptivé:
„Matko… nyní je tvá pohana konečně pomstěna…“

XXX. kapitola

Poté, co díky posvátným naukám Palladinů bojovník Iramac zhojil svoje rány, vykopal hrob pro svého nepřítele a vytesal mu na kámen jméno. Dříve, než však vykonal tuto službu nepříteli, pohřbil svého věrného přítele – Danida, jenž ho nesl na svém hřbetě přes půli světa.
Přenocoval u hrobů a za úsvitu druhého dne se chystal k pěší cestě dál. Střetl se ale na cestě ze skupinou valarkagantských obchodníků, kteří putovali stejným směrem, jako on. Viděli jeho zkrvavené šaty, jeho zbroj i pobitou spoustu zbojníků a i bez jeho slov si domysleli Iramakovo hrdinství o to více, že nepřátele pobil jednou rukou. Vzali jej k sobě na vůz a zacházeli s ním s velikou úctou.
U brány byl jako posel a Palladin vřele uvítán a předveden před mistra Fiancorda, jemuž kromě zprávy předal i prsten zabitého náčelníka lupičů a vylíčil mu boj – nepromluvil však o svém posledním rozhovoru s Adadem. Palladinský Mistr pochválil jeho chrabrost, zatímco ve městě šířili jeho slávu nadšení obchodníci, jejichž vděk byl o to vyšší, že i je zbavil lupičského ohrožení.
Jeho pověst se šířila takovou rychlostí, že se o ní brzy doslechl i král Achirun a pozval si hrdinného Palladina do svého paláce na hostinu. Iramac k večeru dorazil i se svým nadřízeným Fiancordem. Společnost u krále byla vybraná. Mezi vznešenými muži po králově boku však seděl i muž s popálenou tváří, jenž mohl být kdysi i krásný. Byl to Tiralas a Iramac jej poznal okamžitě a krev se mu v žilách zpěnila jen z pouhého pohledu na toho zrádce a vraha. Tiralas jej však nepoznal, neboť Iramac měl vousy a jeho tvář byla pošramocená z posledního boje.
Služebníci předkládali rozličné chody a velmoži hovořili o vybraných tématech. Netrvalo dlouho a král se obrátil na Iramaka a laskavě jej vybídl, aby povyprávěl o svém hrdinství. Palladinský bojovník vyprávěl totéž, co prve Fiancordovi. Jeho činy byly odměněny potleskem a všichni jej chválili za činy hodné hrdinů z dávných dob. Bohatci si pochvalovali, že cesta do Uldaru bude zas bezpečná a král byl rád, že na jeho cestách zas zavládl pořádek.
Tu se však ozval Tiralas a pravil:
„Je vskutku jen dobře, že byl poražen tento nedostižný lupič o jehož zločinech není pochyby. Kromě mnoha zločinů však víme i o jednom jeho dobrém skutku, který, třebaže nebyl dotažen do konce, by si také zasloužil potlesk. Před mnoha lety totiž usiloval o život hanebným služebníkům temnot, kteří chystali zkázu našeho města – Alaronovi a Sivarhan – budiž jména těchto zrádců prokleta.“
Společnost utichla, neboť tato krutá slova do pokojného veselí nezapadala.
Náhle se však do ticha ozval Iramakův hlas plný hněvu:
„Jaké šílenství nutí proradného zrádce a podlého vraha, jakým jsi ty, ohavný Tiralasi, zneucťovat jména lidí, kteří narozdíl od tebe oplývali statečností, spravedlností a dobrotou? Jaká slepota žene tebe, který za svou zradu a podlost zasluhuješ několikanásobnou smrt, abys jmenoval ty, jimž nesaháš ani po patu? Nejen statečný Alaron, jehož sen jsi zničil, a moudrá a laskavá Sivarhan, jíž jsi ze zálohy vrazil meč do hrudi tě, červe, převyšují, ale i vyvrhel Adad měl v srdci víc spravedlnosti než ty, neboť neusiloval o můj život po způsobu hadů ze zálohy, ale bojoval se mnou přímo, jako muž s mužem. Budiž proklet, pse! Nechť tě spolkne chřtán temnot, jemuž pod rouškou řádu sloužíš!“
Společnost hodovníků strnula v děsu, neboť slova takové velikosti, urážky takového stupně a prokletí takové síly nebyla doposud v síních krále pronesena.
Tiralase slova zasáhly největší silou. Neovládl svou zlobu, tasil meč a jedinou ranou přeťal mohutný hodovní stůl na dvě poloviny, aby si uvolnil cestu ke svému jednorukému soku. Třeskot rozbíjených džbánů a podnosů se mísil s křikem prchajících hostí. Světla pohasla a vprostřed místnosti proti sobě stáli dva sokové – jeden jednoruký a druhý bez tváře – s tasenými meči.
Než však dokázal jeden nebo druhý zaútočit, v sále se zablesklo a zahřmělo tak, jakoby z nebe udeřil blesk velikosti hory. To povstal ze svého roztříštěného trůnu král Achirun a ve tváři měl hněv.
„Jak se opovažujete plít na důstojnost velekrále Bílého města, otce všech Ark? Ze své neúcty a nerozvážnosti se zodpovíte zítra za úsvitu. Čas noci vám budiž na rozmyšlenou.”
Nato vztáhl ruce a čirou vůlí jim vyrval zbraně z rukou, ze znehybněných těl strhl oblečení a spoutané čarami je uvrhl na zem. Klidným krokem nato opustil místnost a poslal služebníky, řka:
„Odkliďte ten nepořádek.“

XXXI. kapitola

Druhého dne byli před královský trůn pod širým nebem předvedeni oba protivníci, tentokrát již oblečeni do kajícných halen a s prostými železnými pouty. Král pak vyzval jednoho po druhém, aby podali plné vysvětlení svého chování.
Tiralas prohlásil Palladinovo osočení za nejtěžší urážku cti pod sluncem a hluboce se omluvil králi za svou ztrátu sebeovládání, kterou způsobil onen nečekaný a hrubý útok. Pravil, že se zcela pořizuje králově vůli a že je připraven přijmout jakýkoliv trest za své chování. Nato se odmlčel.
Iramac se králi uklonil a promluvil k němu dlouhou a slavnou řeč, která začínala slovy:
„Jsem Valhun, syn Alarona syna Garairova, potomek rodu Solpinar Vinari z Valarkagantu a narodil jsem se v požehnaných časech míru ve svitu Aderánu k životu, v němž jsem měl na vlastní oči spatřit zkázu svého města, pád otce a bratra a smrt své matky rukou zrádce…“
Jeho řeč byla dlouhá a král s dvorem si ji vyslechl v naprostém mlčení. Valhun vyprávěl o laskavé kráse Taularku a o úsilí a dobrotě svých rodičů a v jeho slovech byla nepoznaná síla – jakoby jeho jazyk hovořil slova osudu z úst někoho, kdo se loučí se světem a zpívá svou poslední labutí píseň. Pak se jeho vyprávění dostalo ke zradě a pádu. Popisoval přátele a milé umírající ve strašlivých okamžicích. Spočíval dlouho na činech zrady, uskutečněných Tiralasem. Nato jen načrtl své další osudy a nakonec vyprávěl souboj s Adadem ještě jednou včetně slov, která si vyměnili.
Nyní slyšeli mnozí poprvé historii z druhé strany, než z jaké ji znali a nemohli nepřiznat Valhunovi jeho hrdinství a odhodlání. Všechny tváře se obrátily ke králi.
„Vidím mnoho cest, avšak jen některé neuškodí naší zemi. Valhun je statečný a dobrý, avšak jeho rod a tedy i jeho osud je temný a já jen potvrzuji jejich vypovězení z Valarkagantu, protože by jej přivedli do zkázy. Tiralas sice svým zrádným činem prospěl naší zemi, ale proto to nepřestává být čin zrádný a tento muž si také zasluhuje vypovězení. Je-li v jádru dobrý, bude konat dobro jinde, je-li špatný, jeho osud jej za bílými hradbami dostihne. Ačkoliv tedy tuto svobodnou cestu odchodu dávám oběma obviněným, z města odejde jen jeden.”
Šepot a otázky se nesly mezi lidem.
„Jen jeden odejde proto, že včerejšího večera vypověděli jeden druhému válku a to, pokud jsou po svých minulých činech ještě muži čestnými, válku čestnou. Nenechám ani jednoho z vás padnout v přesile nebo ze zálohy a proto svůj souboj svedete zde, na soudním místě.”
Král sice hovořil jakoby ve prospěch obou mužů, avšak mnohý posluchač si domyslel, že Valhun by se nikdy k útoku ze zálohy nebo s přesilou neuchýlil a tedy že královo nařízení je v jeho prospěch.
Oběma mužům byly dány meče a lidé odstoupili, aby jim udělali prostor. Bojovníci okolo sebe chvíli kroužili a pak Tiralas zaútočil. Ťal po Valhunovi několik rychlých seků, ale on se všem vyhnul bez dotyků čepelí. Tiralas vykřikl a zaútočil zas. Valhun se zas všem útokům vyhnul a na samém konci jeho zuřivého postupu bodl svého protivníka přímo do srdce. Tiralas padl na kolena a z úst se mu řinula krev. Valhun však nevytrhl zbraň z jeho hrudi, stál nad ním a čekal, až skoná. Teprve po chvíli zbraň pustil a nechal mrtvého zrádce padnout nazad i s mečem v hrudi.
Pak se poklonil králi, pozdravil palladinského mistra a sestupoval ze schodů arkského posvátného okrsku. Všichni stáli v mlčení a pohledem provázeli odcházejícího vyhnance.

XXXII. kapitola

Valhun odešel do severských lesů a žil jako poustevník. Jeho tvář byla chmurná a strnulá, neboť jeho život pro něj ztratil cenu. Celou svou rodinu považoval za vyvražděnou a svůj rod za prokletý. Levou ruku, která mu ještě sloužila, měl potřísněnou krví pomsty, jejíž sladkost se rozplynula a zbyla jen hořkost. Svému učiteli a příteli Alqisaintirovi se neodvážil na oči, neboť zneuctil neutralitu palladinského roucha vyřizováním osobní vendety. Neměl přítele, jemuž by se mohl svěřit, neměl otce, o jehož rámě by se mohl opřít a jehož moudrou radou by se mohl řídit a neměl matku, jejíž bezeslovné útěchy by nyní potřeboval, aby jeho mysl neovládla touha po smrti.
Toulal se bez cíle a beze smyslu, jedl málo nebo nic a postupně se z něj stával šedý stín mezi životem a smrtí. Nevěděl, kam jej spletitými údolími lesní říše nohy nesou a tak směřoval veden strašnou rukou osudu stále směrem na západ, ke Xalgonu.
Jednoho dne ulehl do vývratu a jeho mysl halila předsmrtná mlha. S otevřenýma očima očekával příchod smrti. Uplynuly hodiny a les se tiše pohnul, neboť se blížila vesmírná mocnost.
Zpoza stromu vystoupil bíle oděný stařec s podivným smutným výrazem ve tváři a sklonil se nad umírajícím. Valhun upřel pohled svých kalných zraků do starcových očí a spatřil v nich smrt. Neměl však již sílu se pohnout. Stařec jej pohladil jemně po vlasech a vzal ho zlehka do náručí, jako kdyby nebyl lehčí než malé dítě.
Kmet nesl bojovníka lesem a tiše mu zpíval neznámé písně. Netrvalo dlouho a vstoupil skrze jeskyni do temného sálu. Položil Valhuna na mramorové lůžko a jediným dotykem ruky mu navrátil životní sílu a zdraví, neboť tím starcem nebyl nikdo jiný než Archón Luria. Tu ze tmy vystoupila další postava. V černém hávu tam stál Archón Kosomakh.
„Nalezl jsem jej ležet ve vývratu, zpola zasypaného hlínou,“ pravil Luria, „dejme mu jméno Me’atham, tedy ‚ze-země‘.“
„Dobrá, jeho staré jméno nechť je pohřbeno v té hlíně, do níž ulehl a s novým ať povstane z hlíny a z kamene, tak jako první lidé,“ řekl Kosomakh.
„Osud je moudřejší než plány mocností,“ pravil pak ke svému druhu Luria, „teprve teď, skrze nevinnou bratrskou krev, bude stroj dokonale dokončen a nebude nic bránit posunu času do okamžiku Zatmění a návratu našeho Praotce.“
Pak jej Archonti uspali a vložili do stroje. Krev čistého člověka kolovala jádrem Horologia a jeho strašlivá ramena se rozběhla, aby udala směr Grandu. Silou, která však Valhuna držela v poutech, bylo zoufalství a beznaděj. Mocný nástroj Vládců.