Díl V.

XXIV. kapitola

V tu chvíli dorazil poslíček v podobě velkého raracha a oznámil Me’awarovi, že si s ním přejí mluvit Vládci. Mladý stavitel zbledl, nicméně otočil se následoval posla. Kráčeli vinutými tunely Xalgonu, avšak rarach volil na cestě okliku, snad proto, že bylo na hlavních třídách tolik ruchu a shonu. Za několik minut však odbočili do téměř neobývaných končin a klesali stále hlouběji do spleti chodeb, které bývaly ulicemi staršího města, na němž teprve vyrostl Xalgon. Nakonec stanuli na kamenné dlažbě z bílého vápence, kterou Me’awar nikdy předtím ve Městě Temnoty neviděl, jakoby ji sem do podzemí přivála neznámá síla.
Tehdy ze stínu zapomenutého loubí vystoupila neznámá postava. Byl to vysoký muž oděný do zboje tak černé, že se až leskla modrým světlem. Jakýsi umělec mezi kováři jí dal vzhled krkavčí pernaté kůže. Muž měl též přes záda přehozený plášť ze skutečných černých per. Jeho oči měly havraní pohled, upřený a hrozivý.
„Mám králi Punarovi a jeho synovci Lundirovi vyřídit pozdravy od Ocelota, velmistra řádu Palladinů,“ pravil pak ten muž a zlehka se uklonil směrem k rarachovi a Me’awarovi.
Rarach se s tázavým výrazem podíval na Me’awara a pak si rukou setřel imaginární špínu z tváře. Všude tam, kde se jeho dlaň dotkla tváře se démonské rysy rozmazaly a pod nimi bylo znát elfí krásu. Rarach ještě chvíli pokračoval ve stírání líčidel a tu před Me’awarem stál Ladowdon-Ivaren, tak jak si ho pamatoval z jejich prvního setkání.
„Věru užitečná líčidla máš ve své sbírce, strýčku,“ podivil se té proměně Lundir.
„Vskutku, třebaže je možná teď postrádá jedna vznešená bohyně, od níž jsem si je musel bez jejího vědomí vypůjčit,“ usmál se Ivaren, „raději ji nebudu jmenovat, protože její rod slyší svá jména ať jsou vyslovena kdekoliv. Její líčidla jsou však slavná tím, že ze sebevětší zrůdy udělají krasavce. Snad se vznešená paní nehněvá, že jsem je použil přesně naopak.“
Pak se Ivaren obrátil k cizinci a přátelsky jej pozdravil.
„Toto je Ramartak,“ představil jej Lundirovi, „velký kapitán Palladinských vojsk.”
„Nyní je třeba spěchu,“ ukončil představování Ramartak, „Vládci a jejich nohsledi již nyní musí vědět, že jsi zmizel ze svého místa a začínají stahovat smyčku. Nesmí nás dostihnout v hranicích svého města.“
“Ano,” přikývl Ivaren, “přesto tě žádám ještě o malou chvíli oddechu.”
Havraní rytíř na něj vrhl ostražitý pohled a podezřívavě přikývl.
Po chvíli uslyšeli tiché kroky ve vzdáleném tunelu. Ramartak uvolnil šavli v pochvě a pohlédl úkosem na Ivarena. V tu chvíli se do zorného pole vynořila postava v černé kápi. Celá trojice se napjala očekáváním.
Tu však postava shodila kápi z hlavy a Lundir poznal ztepilou a krásnou tvář své ochránkyně Nazqawn. Xalgonská paní si vyměnila rychlý pohled s Ivarenem a ten pravil k Ramartakovi:
„Nyní již můžeme jít.“
Všichni čtyři se pak obrátili a pod vedením Palladinského rytíře spěchali po bílé cestě.

XXV. kapitola

Bílé dláždění stále klesalo do hloubky pod zem a trvalo mnoho hodin, než se vynořili z jakési jeskyně uprostřed neznámé země. Hvězdy zde pokrývaly fialovou oblohu jako pěna na rozbouřeném moři. Byly velké jako menší měsíce a obklopovala je bílá mlha měňavých barev. K prapodivnému nebi se ze země vzpínaly stvoly vřesu větší než vzrostlé smrky. Po zemi se chmýřitou travou honily větrné proudy a zmítaly travním polem jako by to byla hladina jezera.
Lundir nebyl mocen slova, jen s otevřenými ústy hleděl do tváře neznáma. Jeho tři druhové však spěchali dál.
Jen málo se ví a vypráví o jejich další cestě, snad jen to, že se cesta vinula ještě stovky mil a oni viděli zázraky, na které nestačí slova našeho jazyka. Dlouhé dny, které nebylo lze měřit, uběhly, než stanuli opět na tváři domovské země. Ivaren i Lundir byli cestou téměř stráveni, zranění z bojů s podivnými démony jim brala sílu, Nazqawn byla ve tváři zešedlá, avšak Ramartak stál stejně pevně a klidně, jako prvního dne, kdy jej střetli.
„Nyní je třeba se rozžehnat, mí stateční druzi,“ pravil k nim Palladin, „za těmito kopci naleznete svou spásu, jíž je Chrámová hora, útočiště pro ty, jimž je v patách celý svět. Má cesta vede jinam, avšak věřím, že se ještě uvidíme.“
Všichni tři cestovatelé se uklonili černému rytíři a z posledních sil spěchali ke kamenné bráně ovinuté mlhou, která je skryje před Vládci a jejich špehy.
Brána slavného kláštera se před nimi pootevřela a vpustila je dovnitř. Jejich šaty byly spáleny a jejich popel vržen do bystré řeky. Jejich zbraně zakopány v lese pod Horou a jejich vlasy ostříhány a oholeny. Prošli očistnou lázní a dostali šedobílé roucho obyvatel ústraní.
Třetího dne svého pobytu, po vykonání všech náležitých očist a po přijetí řádového slibu, byli předvedeni před opata, Ctihodného Sumitru. Opat byl nevysoký muž s vlasy a vousy bílými jako ovčí rouno a s hlubokýma modrofialovýma očima, jaké mívají čistí potomci z rodu Azharianů. Hovořili s moudrým starcem dlouho a jejich mysli se mu otevřely, takže mu nezůstalo nic ztajeno.
Na závěr jim pravil toto:
„Nitky vašich činů a šlépěje vašich poutí vyhasnou až za nějaký čas. Vaši protivníci vás zachytí, vykročíte-li ze zdí tohoto útočiště před určenou lhůtou. Pro tebe, Ivarene, je tato lhůta zdéli tří let, neboť oni neznají tvou pravou totožnost. Doufej, že během té doby se bez tebe tvé království obejde. Pro tebe, Nazqawn, je ta lhůta také tři roky, protože jsi z národů Temnoty a to, že tě znají ti paradoxně umožňuje uniknout. Pro tebe, Lundire, je však lhůta dlouhá deset let, neboť Vládci pronikli až do samého nitra tvého nechráněného srdce a vědí o tobě vše, co si přáli vědět a ty o nich nevíš, než to, co si přáli, aby sis myslel.“

XXVI. kapitola

A tak spolu tito tři strávili tři podzimy v tichých zdech kláštera. Vstávali před úsvitem, pracovali a meditovali spolu s ostatními mnichy, účastnili se učených rozprav a disputací a věnovali se spolu s ostatními výcviku v boji holí, který vedl sám opat. Ctihodný Sumitra je považován za největšího bojovníka s holí po bohu Ahanovi, o němž mýty praví, že hůl vynašel a jako první objevil její účely a tak byl prvním a nejstarším mistrem.
Ivaren, Nazqawn a Lundir spolu během volných chvil hovořili a Lundir se tak dozvěděl, co se děje ve světě, jak se má jeho otec a jaká je skutečná minulost jeho rodiny. Nazqawn pozorně naslouchala vyprávěním o životě lidí Světla a často byl její údiv velmi veliký. Chvíle přátelství a klidu však byly jen krátkými ostrůvky v tichém utrpení, které Lundir zažíval ve svém nitru. Viděl před očima stále strašlivý stroj, který sám postavil a nedokázal žít se svou vinou.
Po třech letech sňali Ivaren a Nazqawn řádové roucho a opustili mlhou ovíjené zdi kláštera, aby po klikatých pěšinkách Grandu dobloudili zpět k Ivarenovu království a praví se, že jejich cesta nebyla jednoduchá ani přímá a že se zapletli do dalších příběhů a nejméně další tři roky trvalo, než zahlédli pozlacené střechy arkagantského Chrámu.
Plynuly roky, Lundir mezitím ztichl a usilovně pracoval. Často však tichou umíněností a neúnavností vzbudil otázky v očích svých druhů, neboť viděli že se stále trápí, třebaže by měl dosáhnout v klášteře klidu. Jednoho dne kráčel prosluněnými chodbami kláštera a uviděl, jak proti němu jde sám opat. Uctivě se uklonil a chtěl pokračovat dál, avšak opat jej oslovil:
„Vidím tvé soužení a mé srdce se ptá, co tě trápí, můj synu?”
Lundir mu tehdy otevřel své srdce a sdělil mu, před čím vlastně prchl do klášterního útočiště. Vyprávěl celý příběh o zničení Taularku, o životě v Xalgonu a o stavbě strašlivého Horologia. Pravil, že sice při útěku setřásl tělesné pronásledovatele, ale myšlenkám a výčitkám se mu uniknout nepodařilo.
„Nenalézám klidu ani při práci ani při rozjímání. Cítím obavy z budoucnosti. Můj podíl na zlu je příliš veliký na to, abych mohl nečinně sedět a čekat hrůzy, které přijdou.”
Opat jen mlčenlivě přikývl.
„Tvou cestou skutečně musí být činy. V tak velké věci, před níž stojíš, potřebuješ radu od někoho moudřejšího, než jsem já, neboť vadná rada by tě brzy přivedla v zatracení.“
„Kdo je ten, čí radu bych měl vyhledat, můj pane?“ otázal se Lundir.
„Tím moudrým není nikdo jiný, než samotný bůh, tisícioký Otec Hvězd. Nejbližší věštírna je však až v Sairis a ty bez jistoty v srdci nesmíš opustit tyto zdi. Užiješ proto svého architektského umu a postavíš mu svatostánek zde v klášteře.“
„Jak pravíš, tak učiním,“ odvětil Lundir.
A tak Lundir opět seděl nad výkresy a dával formu své intuici. Mnoho dnů a nocí trávil opatrnou prací a na každý svůj krok se ptal hvězd. Pak zahájil stavbu. Chrám to měl být malý, okrouhlý, v podobě věže s plošinou na střeše určenou k nerušenému ponoru do noční oblohy.
Uplynul rok a díky píli mnichů svatostánek stál. Lundir sám nejen vedl práci, ale sám se na ní podílel vlastníma rukama s nevídanou pílí. Po nocích bloumal po staveništi a nenacházel klidu pro spánek. Jeho oči byly v noci černé stejně jako strašlivé obrazy zkázy, jež mu před nimi probíhaly.

XXVII. kapitola

Téhož večera, co byla stavba dokončena, hovořil opět Lundir s opatem. Sumitra měl ve tváři stopy smutku a v jeho očích byl soucit. Lundir byl udiven tím obrazem citu, jenž měnil obvykle dokonale klidnou tvář starého muže.
„Dorazily ke mně zprávy z vnějšího světa, můj milý,” pravil opat, „stalo se to, čeho se tvé nitro obávalo, neboť ten hrozivý stroj, jenž je dílem tvé ruky, se nedávno rozběhl. V jeho středu je umístěna čistá a nevinná duše a její krev koluje jádrem stroje. Trůny bohů se zachvěly v den, kdy se rozběhl a moudří města Sairis se oděli do černých hábitů smutku.“
Lundir zbledl a jeho tvář byla tváří mrtvého. Vzdal smutný hold opatu a vystoupal na vrchol nové věže. Nikdo neví, co za oné jasné noci Lundir ve věštírně spatřil a jak k němu hovořil bůh, neboť ta věc nemá jiné svědky než jednoho muže a jednoho boha. Nad ránem však syn Alaronův z věže sestoupil a v jeho tvář bylo strašné pohledět. Vstoupil k opatovi a pravil:
„Tím, kdo byl uvězněn do nitra Horologia, byl můj bratr.“