Díl IV.

XVIII. kapitola

Taulark se přes lesní špehy dozvěděl o pochodu vojska a konal přípravy pro poslední zoufalou obranu. Mocné město Valarkagas vypravilo na tažení dvacet tisíc bojovníků, dvojnásobně přesahovalo počet všech obyvatel Taularku včetně žen a dětí.
Král Alaron se již po tři roky zdržoval v lesích a do města se vracel jen na svátky a soudní dny. Nyní však přišel a hovořil ke svým lidem takto:
„Odložme nyní dláta a pily stavitelů a chopme se mečů. Dny budování skončily, nadešel den zkázy. Uložte co nejhlouběji ve svém srdci krásu svého nezkaženého města. Uzříte jeho pád, ale ono bude přesto žít a každý z vás k němu opět nalezne cestu, bude-li jeho touha a vůle dost velká na to, aby nesla loďku na hladině Moří Bloudění.“
Konal se velký obřad, jehož cílem bylo ochránit město proti nepříteli. Lid tančil okolo stromového chrámu, pochodně plály a zpěvy otřásaly líbeznými zdmi lesního města. Vzduchem se nesla libá vůně a všichni jakoby vstoupili do blaženého okamžiku života, který žhnul o to jasněji, že před branami již číhala smrt a zkáza.
Nakonec obřadu Alaron a jeho přátelé vyvedli lid z města a vedli jej tajemnou dlouhou a vinutou stezkou skrz hlubiny hvozdu a nebe bylo poseto hvězdami a plálo tak jasně, že každý viděl i smítko nebo vlas na tváři svého druha.
Stezka je dovedla přes lesní kraje divů na zvlněnou louku obklopenou březovým hájem. Hvězdy se usadily v korunách stromů a jako světelné mušky poblikávaly ve vřesu a trávě na zemi. Tu k nim promluvil král Alaron a pravil, že zde se před věky zrodili a že sem přijdou ti z nich, kteří jsou dětského srdce a nenaleznou cestu zpět k Taularku a zde budou procházet ve světelném stínu bříz a spát v objetí vřesu jako kdysi.
Pak zástup třikrát obkroužil rozlehlá Luka Zrození a vydal se na cestu zpět k Taularku. V čele nyní kráčela Sivarhan. Král Alaron odcházel jako poslední. A říká se, že tehdy k němu přistoupil jeho syn Lundir a zeptal se ho, proč zde nemohou zůstat, když na toto místo nemůže přijít nepřítel ani divá zvěř. Otec jej odvedl stranou a odpověď mu pošeptal do ucha. Prý ji kromě nich slyšela pouze starý buk, pod nímž oba stáli. Nikdo jej však dosud nenalezl, aby se jej zeptal.
Zástup se navrátil do města a nadešlo kalné ocelové ráno. Město jako kdyby ztratilo něco ze svého kouzla a stalo se jen přízračnými kulisami pro to, co přicházelo. Netrvalo dlouho a z lesů se vynořilo nesmírné vojsko nepřátel a přímo z pochodu zahájilo zuřivý útok. Říká se, že těžší řež nikdy Arkinové nezažili, neboť byli sami sobě protivníky. Muži a ženy se bili s odhodláním a bez zaváhání, nicméně samotní králové Alaron a Achirun stojící na opačných stranách pole prý ronili slzy, neboť viděli jak bratr vztahuje ruku na bratra a otec vraždí syna.
Boj na vnějších hradbách byl krutý a rychlý, neboť obránci nemohli dlouho vzdorovat takové přesile. Nakonec museli ustoupit k vnitřním hradbám, které v těsném kruhu obepínaly posvátný pahorek s Chrámem a dalšími stavitelskými divy a kde se ukrývaly děti a nemocní.
Dlouho předlouho zadržovaly Alaronovy čáry nepřátele od vnitřních hradeb, avšak s příchodem soumraku vedl Tiralas skupinu nejlepších bojovníků k tajnému vchodu ve zdi, jenž byl známý jen vládcům Taularku. Alaron nevěřil, že jeho přítel zneužije tajné vědomosti, na níž všichni přísahali, ale přesto hodlal tajnou cestu střežit. Protože sám však nechtěl porušit přísahu, postavil na stráž Sivarhan, která byla také ochránkyní tajemství a věděla přesně, kam vchod ústí. Byla velitelem hrstky bojovníků, kteří stáli na zdánlivě nesmyslném místě a reptali proti tomu, že nemohou bojovat na hradbách.
V hodinu soumraku však bylo jejich reptání vyslyšeno a oni náhle stáli tváří v tvář nejstrašnějším válečníkům Valarkagantu pod vedením Popálené tváře, prince Tiralase, jenž byl ještě před několika málo dny jedním z pánů města.
V očích Tiralase doutnalo šílenství a zrada přísahy dodala osudové váhy jeho skutkům. Útok jeho mužů byl jako bouře a smetl obránce a zadupal je do země. V okamžení stála Sivarhan obklíčena ze všech stran a spolu s výkřikem začala svůj poslední boj na zemi.
Praví se, že pobila dva tucty nepřátel, než padla zasažena zezadu zrádnou rukou Tiralasovou. Tehdy se přihnal Valhun její syn, jenž zaslechl její volání skrz bitevní vřavu, a bojoval nad jejím tělem s nepřáteli.
Ve chvíli, kdy však Zrádce provedl vojáky nepřítele tajnou cestou, padla čarovná obrana města a to se zachvělo v základech. Obléhatelé bez překážek vystoupali na hradby města a obránce zachvátil chaos. Vzplanuly mnohé plameny a v ulicích se srážely meče a štíty jako vody příboje.
Valhun se bil statečně, ale byl zatlačen zpět gardou mocných bojovníků, kteří překročili hradby a v jejichž čele stál Alqisaintir, bílý šaman Palladinského řádu. Vyměnili si několik ran a Alqisaintir seznal, že proti sobě má chrabrého muže. Přikázal ostatním bojovníkům, aby okolo nich udělali kruh ze štítů a bojoval s ním muž proti muži. Valhun byl již znaven bojem, ale přesto se bil statečně a trvalo mnoho výměn, než udělal chybu. Alqisaintir mířil na srdce, ale v poslední chvíli úder odvrátil a místo života vzal Valhunovi jeho pravou ruku.
Přikázal svým mužům, aby raněného ošetřili, odvedli jej před město a zacházeli s ním jako se zajatým šlechticem.
Město zachvátil oheň a hořelo jako kdyby bylo postaveno z papíru, plameny řvaly hlasy démonů a mnozí z obránců i obléhatelů v nich našli smrt. Desítiletý Lundir Alaronion svíral v rukou mečík a jeho tváře máčely slzy. Neplakal, to se jen jeho oči bránily kouři a popelu. Střetl se s nepřáteli a dva velcí bojovníci našli z jeho rukou smrt. Jeho otec a matka se však ztratili v dýmu a ohni a on viděl všude již jen nepřátele. Ukryl se do jednoho z hořících domů, aby zaútočil ze zálohy. Plameny však strávily nosné trámy a malý bojovník byl pohřben v sutinách.
Nepřátelé volně procházeli městem a málokdo se jim stavěl na odpor, neboť mnozí zemřeli a mnozí uprchli do lesů skrz zhroucené hradby a vyvrácené brány.
Král Alaron bojoval obklopen hrstkou věrných a hledal svou ženu a děti. Svou ženu královnu Sivarhan nalezl před tajným vchodem pohřbenou pod těly nepřátel. Protože však byla ze vznešeného rodu elfů ze třetí generace od počátku Věků, neopustil dosud její duch zmučené a probodené tělo a očekával příchodu Alaronova.
Král se k ní sklonil a vyprostil ji ze sevření mrtvých těl. Jeho tvář byla jako popel a život z ní prchal, jakoby se chtěl přidat ke své ženě na cestě do zásvětí. Viděl její smrt a tušil i smrt nebo potupu synů. Naděje jej opustila.
Sivarhan otevřela bledá ústa a pravila k němu:
„Očima hledím již na druhý břeh a vidím tkanivo osudu. Byla jsem výkupným pro velký zisk. Neodvracej se od světa, aby má smrt nebyla zbytečná. Před tebou je cesta, neboť Taulark je zachráněn a naši synové žijí.“
„Tvé oči vidí naději, která není,“ odvětil nato Alaron, „nepostavím již dům ani chrám, neboť tebe nebude a tvá hudba mi byla jediným smyslem. Odejdu s tebou, ulehnu ke kořenům stromu po tvém boku podle zvyků tvého lidu, nebo s tebou vystoupím na hranici podle zvyku svých předků.“
Sivarhan se prý tehdy usmála a pravila, že jej nikdy neopustí a že bohové mají ve svém kruhu ukryty velké zázraky, které je on předurčen spatřit smrtelnýma očima a radovat se z nich.
Pak Sivarhan vydechla naposledy a její duch opustil tělo a viditelný smrtelným očím se odebral do hlubin lesa. Alaron uchopil její bezvládné tělo a vyšel z trosek města následován smutečním průvodem svých bojovníků. Říká se, že tu část pole měl ve velení Alqisaintir a že zdržel svoje muže od útoku na členy průvodu, kteří odhodili zbraně.
Alaron pak odešel neznámo kam a po dlouhé roky o něm nikdo nevěděl.

XIX. kapitola

Tak skončila bitva o Taulark. Město se rozpadlo v popel a prach a jeho stromový Chrám, jenž byl počítán mezi stavitelské divy, se zhroutil do sebe a zanikl. Stovky jeho obyvatel zahynuly a stovky jich prchly do lesů. Král ani jeho synové nebyli nikdy nalezeni, neboť ač Alqisaintir mnoho tušil, nechal Valhuna převést k sobě do stanu jako svého osobního zajatce a Tiralas se o něm nedozveděl.
Vojsko Valarkagantu chtělo plenit město, ale když se druhý den procházeli po jeho ruinách, nenalezli nic cenného. Město jakoby ani nebylo postaveno z kamenů – vše bylo spáleno a mezi horami popela ležely černé kmeny stromů, jako kdyby hořel jen les.
Král Achirun prohlásil toto místo za prokleté a za shromaždiště čar a iluzí. Královští runoví mistři místo zapečetili tak, aby zde nemohlo být město obnoveno a vojsko se navrátilo domů.
Tři dny uběhly od bitvy a k ruinám Taularku se přišli podívat zvědové z Xalgonu pod vedením Nazqawn. Přemostili runové zábrany a vstoupili na spálený pahorek. Strávili na místě noc a pod jejím příkrovem zkoumali půdu. Za úsvitu však spatřili podivné zjevení. Z popela se zdvihlo jedno z těl, které dosud považovali za mrtvé a zaútočilo na Nazqawn.
Útok však nebyl dost rychlý a tělo bylo zbaveno zbraně a sraženo zpět na zem. Tím úderem se teprve zbavilo nánosu bílého popela a ukázalo se, že je to sotva desítiletý chlapec s nepřirozeně šedými vlasy, podobnými barvě popela.
Nazqawn jej nechala svázat a kázala svým lidem opustit ruiny. Zvědové se vydali na zpáteční cestu a vedli s sebou chlapce. Nazvali jej Me’awar, což je v jejich řeči totéž co „z-popela“.
Uběhly dny a oni vstoupili do temného stínu Kaalu-Charmat a spatřili hrůzný Xalgon, sídlo Archontů. Nazqawn byla ve městě vznešeným občanem a tak odvedla Me’awara do svého rodového sídla, neboť si během cesty, ač mlčenlivý, získal její srdce a říká se, že to bylo vedení osudu.
Konala se Velká rada vládnoucích rodů v Xalgonu a před ni byl předveden Me’awar, aby se stal Xalgoncem tělem i duší, nebo aby zemřel. Me’awar tu překvapil všechny mocné pány, neboť znělou a bezchybnou xalgonštinou před zraky všech prohlásil pevným hlasem:
„Město mého otce sežehl krutý plamen Valarkagantu, má rodina zahynula před mýma očima rukou svých příbuzných a přátel. Stojím zde a zde zůstanu, jako protivník Valarkagantu, jak tomu chce Osud, neboť Osud ze mne učinil následníka vaší cesty.“
Tajemné xalgonské papyry však vypráví ještě o jiném setkání, k němuž došlo v předvečer Velké rady u Archonta Kosomakha v temnotě jeho osobních komnat. Nazqawn přivedla chlapce za svým patronem a prosila za jeho ušetření především kvůli své náklonnosti k němu a osudovému pnutí. Kosomakh si prohlédl chlapce a spatřil jeho velkou úlohu v Dějinách Návratu k čemuž dodal tajemná slova:
„Tvá vášeň, milovaná Nazqawn, vidí dál, než tvé vlastní oči a proto ji následuj jako hlasu osudu. Tento chlapec nám byl seslán, abychom skrze něj hru zas obrátili ve svůj prospěch. Zařídím proto, aby zítřejší rada přijala bez výjimky tvou žádost.“
Nazqawn bylo přikázáno, aby dítě nechala přijmout Xalgonský způsob života a ta tedy požádala starého a mocného démona Elchtola, který působil v minulosti i jako její vychovatel, aby se ujal Me’awarova vzdělání.
Tak se tedy stalo, že Me’awar vyrostl v muže ve zdech Xalgonu.

XX. kapitola

Brzy projevil Me’awar velké nadání pro čtení pohybů hvězd a skryté zákony světa a jeho ruce kreslily na archy papíru vznosné paláce z obsidiánu a fialové žuly. Jeho učitel Elchtol byl potěšen jeho pokroky, neboť mladík s ním již brzy hovořil plynně xalgonsky a brzy se naučil i třem dialektům řeči démonů, takže mohl dodržovat ukázkovou etiketu při jednání s bohatými a mocnými démonskými mecenáši a ochránci.
Velmi často pobýval též s Nazqawn, jejíž náklonnosti, třebaže skrývané, se naučil dovedně využívat, takže spatřil mnoho z tajů Xalgonu, avšak nic bez vědomí Archonta Kosomakha. Tohoto Vládce již Me’awar od svého prvního dne ve městě nikdy nespatřil a přesto věděl, že je pod pozorným dohledem jeho všudypřítomných zraků.
Pak nastaly dlouhé roky studií a práce, během níž se Me’awar stal slavným architektem ve městě Xalgonu.

XXI. kapitola

Žil muž známý jako Ladowron, byl ctěným občanem Xalgonu. Pohyboval se ve vysokých kruzích šlechticů Xalgonu, nicméně čas od času opouštěl město na dlouhý čas a putoval světem. Byl mladistvého vzhledu, bezvousý a velmi pohledný. Každý se jej obával, neboť ovládal tajné nauky, dokázal se činit nespatřitelným a jeho temná moc byla veliká.
V pátém roce Me’awarových studií se opět vrátil do Xalgonu a nějaký čas tam pobýval. Trávil čas na hostinách a na jedné z nich se seznámil s krásnou ženou ztepilé postavy a pronikavých zraků. Tou ženou byla Nazqawn.
Zapředli spolu hovor a byli jeden druhému společností až do brzkých ranních hodin. Získali k sobě obdiv a stali se z nich přátelé.
Netrvalo dlouho a Ladowron přišel navštívit Nazqawn do jejího rodového sídla. Usedli k jídlu a rozprávěli, když tu se vrátil Me’awar z lekce u mistra Fillarda. Ladowron jej pozdravil a v jeho očích problesklo zvláštní zaujetí.
„Máš krásného syna,“ pravil k Nazqawn.
„Me’awar není můj syn, třebaže je mi drahý jako syn, nebo i více.”
„Kde se rodí lidé s takovou mocí v očích?“ otázal se pak Ladowron, „Neboť vidím, že není Xalgonské krve.“
Tu se tvář Nazqawn zachmuřila v mlčení. Ladowron dál nenaléhal a všichni tomu byli rádi.
Uplynulo několik měsíců a vzájemná obliba Ladowrona a Nazqawn rostla, neboť si jejich mysli byly blízké a oba byli ukuti z podobně tvrdého kovu. Jednoho večera se mu Nazqawn svěřila s tím, odkud pochází Me’awar, neboť věděla, že i Ladowron si jej velmi oblíbil. Ladowronova tvář zůstala nepohnuta, nicméně uvnitř byl hluboce zasažen.

XXII. kapitola

Uběhly tři roky a Me’awar dostal velkou zakázku v níž mu byla dána přednost před mnoha starými a zkušenými architekty. Vprostřed města Xalgonu měl zbudovat monstrózní Horologium, čarovný stroj, který by byl velkým měřidlem času a chrámem boha Požírače, strážce Času.
Me’awar probíral své plány se vznešenými démony a ďábly a dlouhé noci pozoroval pohyby nebes, aby je věrně zanesl do propletených pák a soukolí stroje. Nakonec svůj návrh přinesl samotným Vládcům a prosil je na kolenou o jejich učenou radu, neboť tak praví zákony města. Vládci rozhodli, že pohonnou hmotou a oběživem stroje má být lidská krev, protože s její pomocí a s pomocí čar pak stroj obživne a stane se mocným. Doprostřed nákresu pak umístili malou komnatu, jejíž účel nesměl Me’awar znát.
Pak začala stavba, která trvala dlouhé a temné roky. Nad městem se vznášel fialový dým a v jeho středu kutaly a vrtaly ocelové stroje, aby měla budova hluboké základy, jež měly sahat až k samotné ose světa. Po dokončení základů byly vztyčeny pilíře a kostra pohyblivého chrámu. Me’awar vložil do stavby všechny své síly a s každým měsícem se mu víc a více vytrácela barva z tváře a rukou a viditelně slábnul, jako by jej vyssával nějaký upír.
Nazqawn se obávala o jeho život, avšak neodvážila se stavět proti nařízení Archontů. S obavami v očích tedy sledovala postupné chřadnutí svého chráněnce.
Jedné noci se Me’awar vracel ze stavby ulicemi Xalgonu. Široké třídy města zářily barevným osvětlením a byly plné ruchu a shonu, neboť Xalgon žil převážně v noci. Me’awar se opíral o hůl, neboť byl příliš sláb, aby chodil bez opory. Najednou však klopýtl a byl by upadl, kdyby jej nezachytila ruka kohosi ukrytého ve stínu postranní uličky.
Pevné ruce jej vtáhly do tmy a chabě bránícího jej odvlekly neznámými tunely až do šeré komnaty, v jejímž středu hořela jediná svíce ze včelího vosku.
Teprve tehdy neznámý únosce sňal masku a shodil kápi. Byl to Ladowron.
Me’awar otevřel ústa, aby se otázal na jeho podivné činy, avšak Ladowron promluvil dříve.
„Nejsem ten, za koho mne pokládají,“ řekl tehdy arkským jazykem, „jsem král Arkagantu a jmenuji se Punar Onkyra Vinori. Před tím jsem však býval Ivaren Garairion, bratr tvého otce. Tvůj otec nezemřel a velmi truchlí pro tvou smrt, neboť myslí, že jsi ji nalezl v popelu falešného Taularku. Skutečný Taulark byl ukryt pomocí pradávných elfích čar a nikdy nebyl obléhán a nikdy nebyl poražen. Proto jsou tvé závazky zde v Xalgonu prázdné a založené na omylu.“
Me’awar vytřeštil zraky v údivu a nebyl schopen slova. Po mnoha letech poprvé zas slyšel zvuk své mateřštiny z úst svého náhle poznaného strýce.
„Nadto věz,“ pokračoval Punar, „že Vládci na tebe šijí léčku a chtějí tě zneužít. Stroj bude neustále vyžadovat novou krev a stane se tak zdrojem neustálého utrpení obětí. Co je však nejkrutější, tvá vlastní krev bude podle jejich plánů první krví, která bude do stroje vpuštěna a tak dílo dosáhne hrůzné dokonalosti. Ty sám pak budeš uvězněn v samém středu stroje, protože i to největší zlo musí mít ve svém středu alespoň smítku dobra, okolo kterého by mohlo rozvířit svůj tanec. Zneužili tvůj talent, zneužili tvou schopnost tvořit nové a neznámé, která jim bytostně schází a pokřivili ji do tvorby stvůrného Horologia. Avšak víc si v tomto svém tahu dovolit nemohou, nebo by byla porušena rovnováha. Je nutno, abys uprchl a vyhledal svého otce. Ten jediný tě ve skrytu neporušeného Taularku dokáže ubránit proti pátrání Vládců.“
Me’awarova tvář se zkřivila hněvem a strachem.
„Moc těchto Vládců je však vyšší než moc všech králů a mágů dohromady,“ pravil s děsem v hlase mladý architekt, „nemůžeme uniknout z jejich tenat, neboť jsme uzamčeni v jejich vlastním městě.“
„Unikl jsem již ze sevřenější svízele a pronikl skrz pevnější stěny,” odvětil s úsměvem Punar, “skutečná potíž však teprve přijde, neboť jsem zjistil, že nemohu odejít bez tvé ochránkyně Nazqawn. Pokud ona nebude s odchodem souhlasit, nebo pokud prozradí naše tajemství Vládcům, jsme ztraceni.”
Pak se domluvili tak, že nikomu prozatím nic neřeknou, Me’awar bude dál stavět a Punar se pokusí nalézt nejbezpečnější únikovou cestu. O svých plánech dají Nazqawn vědět až v samotný den útěku.

XXIII. kapitola

Me’awar tedy stavěl dál a s postupujícími pracemi stále víc a více viděl hrůznost celého stroje, který sám pomohl stvořit a uvnitř jej svíraly výčitky, že je strůjcem většího utrpení a zotročení bytostí. Obrovská ramena stroje se již otáčela, z ozubených kol odkapával černý olej a klenba jeho schrány se majestátně tyčila nad městem jako jeho srdce. Punar se stále neozýval a Me’awar se začínal obávat, že byl jeho strýc přistižen Vládci a že už vědí i o jeho zradě.
Nastala zima a blížil se zimní slunovrat, čas stanovený pro spuštění Horologia. Me’awar byl již vyssátý a zcvrklý, jakoby stroj sál jeho krev ještě před určeným dnem. Stavba se horečnatě dokončovala a velmožové Xalgonu chodili stavbu obhlížet a gratulovali Me’awarovi k největší stavbě tohoto věku. Me’awar hrál úsměvy a jejich povadlost a neupřímnost mohl svádět na vyčerpání. Za nocí pak snil o svém otci, matce a bratru a hořce plakal, neboť neviděl naději na útěk.
Konečně nastal den spuštění Horologia a Punar se stále neozýval. Me’awar byl již smířen se svou smrtí. Nehodlal se však navěky nechat uzamknout do srdce stroje, ale měl připravenou dýku a jed s jejichž pomocí si vezme život dřív, než by mohl být zneužit.
Byl soumrak a celé město se ježilo prapory a oslavnými přípravami. Všichni se oděli do slavnostní černé a odevšad se ozývaly patetické bubny a trumpety.
Me’awar stál, oděn v černém hávu, opíral se o hůl a s nevýslovným smutkem a zklamáním hleděl na strašný stroj a na temnotu a beznaděj svého života, jenž byl zasvěcen zlu a zkáze, čemuž se nedokázal postavit. Okolo něj stáli velmoži, pronášeli prázdné fráze a blížila se zlá chvíle, jíž se obával.