Díl II.

VIII. kapitola

Uběhly tři roky a přišly zprávy o tom, že Garair a Askra zahynuli po mnohých hrdinských skutcích rukou nepřátel v dalekých krajích. Augon hořce zaplakal a litoval svých ukvapených činů. Svěřil Alarona, Hathar i Ivarena na výchovu Saverdovi, k němuž již předtím docházeli na studia a jenž je naučil mnohému z moudrosti své i svého rodu. Alarona navíc učila jeho pramáti Daran, zatímco Hathar si zamilovala stromy a mnohé zvídala u rodiny Druvida Santra. Když bylo Alaronovi sedmnáct, odeslal jej Saverd do Uldaru učit se stavitelství. Alaron měl velké nadání a vrátil se až po deseti letech.
Garairův nejstarší syn vyrostl a byl velkým mužem. Postavy byl po otci i matce vysoké, vlasy měl černé a dlouhé, vousy též. Byl nemluvný a svou práci měl raději než vše ostatní. Hathar byla krásná jako bývala Askra za svého mládí, vlasy měla havraní a tvář jak z alabastru. V povaze však měla něco z divokosti svého otce. Dlouho proto zůstávala sama, neboť ač muži obdivovali její vzhled, obávali se její duše.
Ivaren byl nepodobný svým sourozencům, neboť byl nevysoké postavy, měl světlé vlasy a jeho oči byly jako oči elfa. Mnoho o něm je zapsáno v Saze o Ivarenovi, a proto zde zůstává zmíněn jen letmo.
Saverd zůstal přítelem Alarona a jeho sestry i poté, co dospěli a byl jim vždy nápomocen radou i činem.

IX. kapitola

Jednoho dne byl Alaron na návštěvě u Saverda a na zahradě jeho domu jej nalezl ve společnosti starce, muže a ženy. Všichni tři se jeho očím zdáli ctihodní a krásní a proto je velmi zdvořile pozdravil, tak, jak se sluší na velmože. Stařec byl nevysoký a jeho vlasy byly jak tekoucí stříbro. Byl oděn v bílém. Saverd jej představil pod jménem Suvarna a pravil, že je to Architekt ve městě Sairis. Muž a žena po jeho boku byli jeho žáci. Muž byl vysoký, silný a velice sličný. Jeho vlasy byly jako měď a jeho oči jak lazurit. Byl oděn ve zbroji z ocelových orlích per. Byl představen jako Iaisar Angiras Vinari a Alaron jej nikdy před tím neviděl. Žena byla urostlá a měla vážnou tvář. Její oči byly šedé a vlasy havraní. V rukou držela vzácnou lyru, jež se zdála být stvořena z křišťálu, a tiše na ní hrála. Jméno té ženy bylo Sivarhan.
„A toto je Alaron, syn Garairův,“ pravil pak Saverd, „stavitel, v jehož um vkládám velké naděje.“
Hovořili pak dlouho o stavitelství a Alaron se mnoho poučil ze slov starce Suvarny. Po večerním obřadu se pak posadili okolo fontány na zahradě a pod hvězdami pokračovali v rozmluvě. Sivarhan hrála tiché písně a Alaron se účastnil hovoru stále méně a poslouchal její zpěv.
„Kde nacházíš takové písně,“ zeptal se jí tehdy, „že poznávám neklid, který jsem neznal?“
„Tato je darem od ženy, jež toužila žít věčně, ale smrt mou rukou jí dostihla a dala ji již jen tolik času, aby mohla složit svou poslední píseň.“
Alaron se zalekl těch slov a mlčel. Rozloučil se a odešel, ač toužil zůstat, a celou noc probděl. Druhého dne narýsoval plán chrámu, jež se mu zjevil při poslechu hudby a do roka jej postavil. Na práh umístil věnování „Harfě Sivarhanině“. Byl to nejkrásnější chrám ve Valarkagantu, plný světla a vzduchu s mnoha sloupy a motýlí klenbou. Všichni Alarona chválili za jeho dílo a na slavnostní otevření přijela i Sivarhan a hrála v chrámu a její hudba byla větší než předtím. Večer pak Alaron se Sivarhan dlouho hovořili a on jí ukázal, která část chrámu odpovídá které části písně. Když pak nastala noc a byli v chrámu již sami, zahrála mu Sivarhan opět onu čarovnou píseň, již slyšel jen jedinkrát a přesto mu v srdci zněla celý rok. Tentokrát zněla sama v sobě, neboť chrám byl jejím obrazem a prostor tak přetékal zvukem.
„Ještě nikdy má hudba nebyla taková, jako této noci,“ pravila Sivarhan a zmizela do lesů.

X. kapitola

Uběhl další rok a Alaron měl srdce plné neklidu. Nemohl stavět domy, neboť si nepamatoval žádnou další píseň od Sivarhan. Stavěl obyčejné sklady a chlévy a byl nespokojený. Druhou půli roku strávil v lesích a lovil lapky a zvědy nepřátel, kterých bylo již zas mnoho. Setkal se zde se svým bratrem Ivarenem a dlouho spolu hovořili o svých cestách, neboť se nějaký čas neviděli.
Uplynul i další rok, avšak neklid stavitele neopouštěl. Jednoho dne stanul před prahem svého chrámu a zrodilo se v něm rozhodnutí.
Odebral se do Saverdova domu a oslovil jej takto:
„Před rokem a dnem zde byla žena Sivarhan s šedýma očima. Kde je její domov?“
„Proč ji hledáš, synu?“ otázal se Saverd.
„Chci ji požádat o ruku.“
„Jaké bláznovství se chopilo tvého srdce?“ podivil se Saverd, „ta žena není z lidí a její osud kráčí jinými cestami.“
„Budiž. Lhostejno, jakého je rodu, mé srdce nalezne pokoje jen spočine-li u ní, anebo ve smrti,“ řekl Alaron.
„Nejsem ten, jenž by bránil svitku osudu, aby se odvíjel,“ pravil nato Saverd, „hledej ji u Suvarny, jenž je v Uldaru.“
Alaron opustil Valarkagas a vyhledal Suvarnu v Uldaru. Poté, co jej pozdravil, řekl:
„Hledám tvou dceru Sivarhan, neboť ji chci požádat o ruku.“
„Oheň tvých předků se touží svlažit ve vodě a kámen tvých chrámů prahne po tónech rozeznívajících sály,“ pravil Suvarna.
„Tvá moudrost je vyšší než moje,“ odvětil Alaron.
„Sivarhan mne před třemi dny oslovila, zda by mohla zas vidět Valarkagas, avšak z očí jsem jí vyčetl, že hledá tebe.“
Alaron poděkoval Suvarnovi, vskočil na koně a hnal se zpět k městu svých předků.

XI. kapitola

Byl muž jménem Adad, původem z Garionu. Jeho otec Hanneug býval pirátem na moři Kira Samudran a naloupil velké bohatství. Když začínal se svým řemeslem, tak se zaslíbil bohu Adovi, který měl v Garionu pověst dárce bohatství, a přísahal, že pokud mu dopřeje úspěch a umožní mu nashromáždit velký poklad, odebere se do města měst a postaví mu chrám.
Po devět let se věnoval pirátství a vedl si znamenitě. Devátého roku nashromáždil poklad o hodnotě miliónu siranijských tolarů a to považoval za dostatečné množství. Svou loď přenechal prvnímu důstojníkovi a odebral se s hrstkou přátel do města měst a usadil se v domě svého otce Tmara.
Postavil chrám Adovi, přestavěl svůj dům na palác a pilně se věnoval bankovnictví. Jeho otec měl tehdy mladou ženu jménem Kiana, původem nevěstku, neboť jeho první žena, matka Hanneugova, již před nějakým časem zemřela. Kiana a Hanneug v sobě nalezli zalíbení, společně otrávili starého Tmara a žili společně v novém paláci.
Brzy se jim narodil syn a Hanneug jej zasvětil Adovi a veden zbožnou myslí jej pojmenoval Adad, což jest „Adův“. Avšak jakoby do sebe dítě pohltilo všechnu přízeň boha, obchody začaly jít špatně. Hanneug neunesl svůj neúspěch a jsa i předtím silným pijákem nyní lihu zcela propadl. Brzy musel prodat svůj palác a přestěhovat se do menšího domu. Kiana spolu s malým Adadem od něj uprchla a žila s bohatým obchodníkem.
Několik měsíců byl Hanneug nezvěstný až jedné noci jej nalezli, jak zcela opilý rozbíjí zlacené ozdoby a hlučně spílá bohu Adovi v jeho chrámu, jenž byl kdysi postaven na Hanneugovy náklady. Byl vyhoštěn z města a nikdy jej již nikdo nespatřil.
Jeho syn Adad v deseti letech uprchl od matky, pro níž neměl nikdy dobré slovo a živil se během let jako pocestný lupič, městský zloděj, žoldnéř a voják ve službách mnoha armád. Byl to muž nevysoký, s širokými rameny a silnými pažemi. Měl hnědé dlouhé vlnité vlasy a modré oči. Ve tváři nebyl příliš krásný, neboť měl zlomený nos a několik jizev, z nichž jedna mu roztínala rty. Na své okolí působil dojmem zchytralého a lstivého muže, který je schopný jakéhokoliv činu a takový také byl.
Po mnohých dobrodružstvích zakotvil v lesích mezi Uldarem a Valarkagantem a živil se přepadáním obchodníků a pocestných jako náčelník asi padesátičlené tlupy. Odvážili se i na velké skupiny a byli postrachem lidí toho kraje.
Jednoho dopoledne do jejich tábora dorazil jeden z jejich mužů z Uldaru a pravil k Adadovi:
„Náš patron ve městě tě žádá o službu, za kterou dobře zaplatí.“
„Mluv,“ pravil Adad, „v těchto dnech je každá práce dobrá.“
„Zítra v tuto dobu pojede po cestě z Uldaru samojediná žena na koni. Náš patron ji chce chytit živou a dopravit na padesátou míli ke Xalgonu. Jako odměnu nabízí cenu dvaceti koní ve stříbře nebo zlatě.“
„V čem je tedy háček?“
„Je možné, že ovládá čáry a bude-li chycena je možné, že bude usilovat o sebevraždu. Je nutné, aby nezemřela, jinak si vděk našeho patrona nezasloužíte.“
S tím posel odjel.
Druhého dne skutečně jela po cestě vznešená žena. Dřív než mohla lupiče vidět, tak kopla koně do slabin a vyrazila tryskem vpřed. Strhla se dlouhá honička po cestě i lesem a pak boj v němž zemřelo pět Adadových mužů, než se jim podařilo ženu chytit a svázat. Poté ji Adad a jeho pobočníci učinili násilí.

XII. kapitola

V ten den projel po cestě i Alaron. Když byl již jen den cesty před cílem nalezl na pěšině stopy boje a pastí lupičů. Pozutínal jejich nástrahy a zabil jednoho ze zvědů. Za soumraku dorazil k městu a u Saverda se ptal po Sivarhan. Jeho učitel však pravil, že do města nevstoupila. Alaron strašně zaúpěl, neboť si uvědomil, co se muselo stát. Oděl se do černého a se zbraní v ruce se hnal na koni po cestě zas zpět.
Strachem o Sivarhan byl téměř šílený a pokoušel se stopovat lupičskou bandu po lese za tmy. Nad ránem byl zcela vyčerpán a ztracen a upadl do bezvědomí. Tak jej nalezl jeho bratr Ivaren a vzkřísil jej zas k životu. Společně se vydali po stopách tlupy a sledovali je stále na západ.
Tlupa měla své doupě na severu Velkého hvozdu poblíž Xalgonské cesty. Tam je po dvou dnech nalezli a viděli že mají Sivarhan jako zajatce, zmučenou a na pokraji smrti. Ivaren se pokoušel vymyslet lest, ale Alarona se při pohledu na zničenou krásu Sivarhan zmocnilo šílenství a zaútočil proti padesátce nepřátel. Mnoho jich pobil překvapených, ale brzy byl obklíčený a rány na něj jen pršely. Ivaren se potýkal s náčelníkem Adadem a nemohl bratru přijít na pomoc.
Tehdy však z lesa vyšel strašlivý stařec s vlajícími vlasy a vousy a sekerou kácel nepřátele jako mladé stromky. Nikdo mu nedokázal vzdorovat a před jeho tváří každý prchl. Jediný Adad šel starci vstříc, poté co od sebe odhodil Ivarena. Střetli se uprostřed tábora a bili se jako divoké šelmy. Stařec pak však uťal Adadovi pravou ruku a ten se obrátil na útěk a zmizel v lese. Nepřáteli opuštěný těžce raněný Alaron klesl k zemi a krev mu prýštila z mnoha ran. Ivaren klečel nad bratrem, vázal mu rány látkou a hořce plakal nad jeho umíráním.
Tu ale z lesa vyšla šedá stařena a přistoupila k Alaronovi. Vyňala ze záňadří látku, byliny a masti a ošetřila jej tak, že neztratil život. Ivaren jim vřele poděkoval a otázal se, kdo jsou.
„Já jsem býval Garair Solpinar Vinari a toto je má žena, jíž zvali Askra,“ pravil chmurný stařec.
Ivaren mu padl k nohám a řekl mu, kdo jsou. Garair mu přikázal povstat a pevně ho obejmul. Ivaren pak matce políbil ruku. Oba starci se pak obrátili a odešli do lesa.
Alaron pak přišel k sobě a spolu s Ivarenem ošetřili Sivarhan. Společně se pak vydali zpět k městu. Tam se jich ujali léčitelé a brzy byli zdrávi, alespoň na těle. Sivarhan nesla těžce to, co se stalo a Alaron kvůli její zasmušilosti nebyl šťastný.
Ivaren však odešel do lesů a nějaký čas o něm nikdo neslyšel. Po měsíci se vrátil s dvěma urnami v nichž byl podle jeho slov popel Garaira a Askry. Navrhl před radou starších, aby je mohl slavnostně vrátit do města a pohřbít dle zvyku předků. Nebyl mu udělen souhlas především kvůli zásahu rodiny Chaktra Vinari. Orend Chaktra a jeho rodina byli od dob boje o Zanagark nepřáteli rodu Solpinar a především všech potomků Garaira.
Tehdy se Ivaren rozloučil se všemi přáteli a s oběma urnami odešel kamsi na jih a ve Valarkagantu jej pak už nikdy nikdo neviděl. Po mnoha letech dospěly do města zprávy, že se Ivaren stal králem bohatého a mocného města Arkagantu na dalekém jihu.