Kapitola II.

 

 

Večerním svítáním táhnou hejna ptáků
a z jejich perutí čiší bílý chlad,
slunce se ukrývá v krvi své do mraků,
mám ještě se navrátit? Snad.

 

Než se Horev a Saevus dostali k chirbetu, slunce už dávno ukrylo svou tvář za pás skal na obzoru a zanechalo za sebou na obloze jen světelný odlesk, jako povzdech odchodu a příslib návratu. Přesto všude panoval nezvyklý ruch. Horev se opřel o ichram a plynulou zatáčkou zastavil, ač se předtím pohyboval nemalou rychlostí. Odvázal si brusle a podal je majiteli.

“Díky, haugi,” sykl Saevus. Ale pohled, kterým po Horevovi střelil, byl pohledem, jaký je určen nespolehlivým dlužníkům. Šaman poznal, že tušení ho ani tentokrát nezklamalo.

Obchodník se protáhl úzkým vchodem do chirbetu. Horev ho pomalu následoval.

Slabé světlo olejových lampiček se odráželo na stěnách a na křivolakém schodišti vytesaném do ledové skály. Když sestoupili níž, ledové chodby se rozšiřovaly a otevíraly cestu do rozlehlých, blyštivých sálů, v nichž mnohonásobná ozvěna měnila hlas v šepotavý tón a podávala ho od stěny ke stěně. Vysoko nad hlavami lidí se v chladném ustrnutí objímaly sloupy a zdi, aby vytvořily nehybnou klenbu, vytesanou kdysi dávno rukama předků.

“…a tehdy z hlubin vystoupili duchové a přijali ledovou tvář, aby mohli zpívat. Zpívat pravdu. Tak povstal Ekhal-echra, kde se tyčí mocní, kteří znehybněli a vztahují své ruce k obloze. A vyprávějí. O tom, co bylo, i o tom, co bude. Kdo jim porozumí, ten bude dlouho naslouchat, než se vydá na cestu, aby zpíval a vyprávěl pravdu dál. Z Ekhal--echra jsme přišli, abychom zpívali. Toto byl první z příběhů,” recitoval jasný, podmanivý dívčí hlas, doprovázený hlubokými údery bubnu.

Horev do sálu nevstoupil. Zůstal stát u vchodu a vyčkal, až příběh skončí. Legendu o Ekhal-echra znal. Ale byl zvědav na vypravěče, na barda.

V místnosti bylo dlouho uctivé ticho. Neklamná známka toho, že příběh silně zapůsobil. Šaman potichu vešel. Posluchači se teprve teď pohnuli. Dívka, která stála uprostřed sálu, se usmála. Měla plavé vlasy, dlouhé po ramena. Byla oblečena v drahých zdobených kožešinách, které ji sice krášlily, ale zároveň na ní bylo na pohled pramálo čehokoliv dívčího.

Horev zachytil nejbližšího z posluchačů a tázavě povytáhl obočí. Otázka byla ihned pochopena.

“To je vypravěčka Zaschuela. Přijela ze severu, haugi…” rozpovídal se dotázaný ochotně – Horevovy rudé kožešiny nenechaly nikoho na pochybách, s kým má tu čest. Jenže šaman už dál neposlouchal. Slyšel už o Zaschuele, pověst její a jejího bratra se šířila i mezi vzdálenými chirbety. Rozhlédl se. Za okamžik našel, koho hledal. Bardčin bratr seděl stranou u zdi, u boku měl zdobený vypravěčský buben. Threpsuakl byl stejně plavovlasý jako jeho sestra. Byl i stejně vysoký, stejně učesaný a navlas stejně oblečený. A ve tváři byli sourozenci k nerozeznání.

Bard se zvedl a objal svou sestru. Něco jí tiše řekl. Jen podle hlasu bylo možné dvojčata rozeznat. Oba se pohnuli k odchodu. Když míjeli Horeva, pozvedli naprosto identickým pohybem dlaň ke rtům v rituálním bardském pozdravu, ale nepromluvili.

Horev je zamyšleně sledoval pohledem. Saevus, který postával stranou, také. Odhadoval, kolik lidí se tu shromáždilo, aby proslulou dvojici slyšeli vyprávět. A o kolik se tudíž budou lépe hýbat obchody.

Ještě ten večer mohl být obchodník spokojen. Jen jeden obchod se mu nevydařil – pokus koupit sněžného levharta. Ale Saevus s úspěchem ani příliš nepočítal. Příležitost chytit a ochočit tuto mrštnou šelmu z ledových plání se nevyskytla příliš často. A majitel nechtěl svého levharta prodat za žádnou cenu. Výdělek byl ale celkově více než slušný a Saevus byl na svou obchodnickou dovednost náležitě hrdý.

Trhl sebou leknutím, když se vedle něj najednou objevil jeden z bardů. Příchozí se dotkl rtů a Saevus odpověděl na pozdrav pokývnutím. Uvažoval, co mu vypravěč může chtít, a který ze sourozenců to je.

“Rád bych s tebou něco projednal,” řekl bard a jen podle toho Saevus poznal, že za ním přišel Threpsuakl.

“Tak oč jde?” zeptal se bez okolků, když oba muži poodešli z doslechu kohokoliv, kdo by naslouchal v některé z postranních chodeb.

“Já i má sestra bychom rádi viděli místo, o kterém zpívají ledy Ekhal-echra, místo, kam odchází slabí, aby se vrátili silní nebo odevzdali své tělo ledu a vichru. Chceme jít tam, kde sídlí Vorakchor, kde se skví ledové jeskyně. Tam, odkud se vrátí jen ti, kdož mají Osud i štěstí při sobě…”

“Chceš snad říct, že byste rádi navštívili Kaal-Charmat?” přerušil barda obchodník.

“Ano,” přisvědčil Threpsuakl.

“U Vorakchora! Co chcete v té mrtvé, lidmi i bohy prokleté pustině hledat, copak už vás nebaví život?”

“Chceme vytvořit písně o Kaalu-Charmat podle vlastních očí a srdce, nejen podle vyprávění. A slyšeli jsme, že právě ty jsi ten, který dokáže překonat Průsmyky zapomenutí a již jsi je prý překonal několikrát,” odvětil vypravěč.

“Je pravda, že Kaal-Charmat jsem několikrát projel, ale vždycky jsem byl sám a měl tak odpovědnost jen sám za sebe. Nikdy jsem s sebou nebral někoho, o koho bych se musel starat, někoho, kdo by mě zdržoval. A i já mám svoje tajemství, které bych nerad vyzradil,” řekl na to obchodník a měl se k odchodu. Bard jej však zadržel a pokračoval:

“Je mi jasné, nač narážíš. Ale jak víme, každý má svou cenu a ty zcela určitě víš, jak vysoko ocenit sebe a své tajemství, že?” Obchodník si znovu prohlédl barda a ocenil jeho oděv i ozdoby.

“Víš moc dobře, že já sám mám svou cenu, kterou bys možná i mohl zaplatit. Ale moje tajemství je přece jen příliš cenné, než aby na ně stačilo všechno, co kdy získáš,” řekl bardovi. Pak se Saevus obrátil a odcházel. Ještě jednou se však ohlédl:

“Dám ti radu. A zadarmo, toho si važ. Písní je hodně a některé jsou určitě krásné, ale ani ta nejkrásnější nestojí za to zahazovat kvůli ní svůj život. To si pamatuj… Jo, a kdybys něco potřeboval, mám na skladě spoustu věcí – včetně kostěné píšťaly. Jestli budeš mít čas, zajdi za mnou zítra ráno a můžeme probrat, co by se ti líbilo.” Obchodník se odvrátil a šel se poohlédnout po místě, kde by mohl spokojeně prospat noc.

Nakonec se poklidně vrátil ke kontrole zboží a zaslouženému odpočinku. Nebo to spíš měl v úmyslu. Ale sotva se posadil, uviděl skupinu lidí, která měla viditelně namířeno k němu. Hvězdy na obloze nad chirbetem nemohly být daleko od půlnoci – všichni už přece měli dávno spát… Neudělal jsem nic špatného, ujišťoval se Saevus v duchu, ale měl pocit, že se schyluje k něčemu velmi nepříjemnému.

Šedovlasá stařena, která šla v čele skupiny, se zastavila nad obchodníkem:

“Jsi Saevus, obchodník, který přijel dnes večer?”

“Ano, to jsem. A?” opáčil. Začínal se však podvědomě cítit nesvůj – takové srocení lidu nikdy nevěstí nic dobrého.

“Já jsem Hachrava. Opatruji Lampu. Dnes pozdě večer zmizela ze svého místa. A ty jsi se na ni dnes byl podívat a dokonce ses ptal, zda by ji bylo možné nějak získat. Někteří lidé říkají, že jsi projevoval touhu ji dokonce koupit!” řekla žena obviňujícím hlasem.

“Tak to skutečně bylo – ptal jsem se, zda by se dala Lampa koupit, protože by se jistě dala dobře prodat. Ať už je její účel jakýkoliv. Chtěl jsem ji – ale koupit, protože jsem obchodník. Ne ukrást – pak bych byl zloděj! V tom je, jak jistě sami uznáte, rozdíl. A kdybych byl skutečně vinen, tak tu už dávno nejsem,” hájil se Saevus.

“Vskutku ses netajil tím, že bys rád brzy odjel na další cestu. Ačkoliv ti věřím, že jsi poctivý, bude dobré, když nám ukážeš obsah svých vaků.”

Saevus si náhle uvědomil, že by mohlo vyjít najevo, z jakého materiálu jsou ve skutečnosti jeho brusle. Jeho největší tajemství by bylo prozrazeno.

“Jelikož je moje svědomí čisté, svoluji, ale jako obchodník mám strach o své zboží, takže budu věci ze svého batohu vyndavat a ukládat je zpět sám. Pokud souhlasíte,” řekl proto rychle.

“S tím by se souhlasit dalo, ale jestliže se mi něco nebude zdát, musíš mi to ukázat, jasné?” odpověděla Hachrava a přistoupila blíž k obchodníkovi, aby mu dobře viděla na ruce.

Saevus začal vyndavat a ukazovat nejrůznější předměty, a když už byl kolem dostatečný shluk lidí, začal některé nabízet. Dokonce prodal jeden nůž na led z rohu kertsefa. Začal se cítit o moc lépe – situace se vyvinula v jeho prospěch. A právě v tu chvíli nahmatal v batohu hladký, chladný povrch. Zprvu si myslel, že je to jedna z jeho kovových bruslí. Pak si však uvědomil, že něco není v pořádku. Na okamžik se zarazil. Hladké kovové vejce… Věděl, že ten předmět má rudou barvu… Lampa.

To snad ne! Ta věc se mi nějak dostala do batohu! zakvílel v duchu zoufale. Hachrava, už poněkud rozčilená tím, v co se proměnila prohlídka obchodníkova vaku, se na něj obořila:

“No tak, co stojíš! Neměl by ti někdo pomoct?! Nebo jsi snad už na dně?!”

“Prakticky jsem už na dně batohu,” odpověděl na stařeninu narážku spěšně. “Dál mám jen věci na vaření, náhradní brusle a tak podobně. Tím by snad mohla prohlídka skončit, ne?” vymlouval se a snažil se tlumok co nejrychleji zavřít.
Jenže náhlá změna jeho chování přiměla Hachravu, aby se více zajímala o zbytek obsahu batohu. Rukou tedy zadržela obchodníka, který chvatně cpal zbylé zboží zpět do vaku.

“Kam ten spěch? Jen nám ukaž ty své osobní věci,” přikázala a upřela pohled na obviněného.

“No… Víte, už je pozdě… všichni jsme velice unaveni. Bylo by daleko lepší… eee… kdybychom teď šli všichni spát a probrali to až zítra. Co říkáte?” zamumlal. Zoufalým pohledem štvané zvěře přelétl skupinku lidí a Hachravinu tvář.

Mimo kruh přihlížejících stál Horev a celou scénu sledoval. Že obchodník v zavazadle Lampu má, bylo zřejmé. Ale věděl také, že ji Saevus sotva mohl stihnout ukrást, protože haugi ho celou dobu zpovzdálí sledoval. Zbývalo jediné řešení. Šaman se rozhlédl. Stranou nezúčastněně postával jeden ze sourozenců vypravěčů. Když bard vycítil haugiho upřený pohled, otočil se. Okamžik si hleděli do očí. Horev poznal Zaschuelu. Oči, do nichž se díval, byly očima vyděšené ženy.

Přistoupil k ní.

“Doufám, že s tím něco uděláš, Zaschuelo. Tohle se ti příliš nezdařilo. Věřím, že víš, co máš dělat,” řekl tiše a klidně. Mladá žena na něj zírala, strnulá strachem.

Přišel spolu s tím obchodníkem… je šaman… a ví to! On ví, že jsem Lampu vzala já… a poznal mě… bohové! Myšlenky zmateně vířily její hlavou. Tohle nechtěla! Strach z haugiho ji ochromil, jeho oči ji držely v zajetí. Dívka se musela opřít o stěnu. Co teď? Co teď?!

Saevus pevně sevřel tornu v rukou. A pak vystřelil nejbližší chodbou. Pryč!

Zaschuela se vymanila z Horevova pohledu a zoufale se rozhlédla.

Bratře! vykřikla v duchu. Threpsuakl se objevil v boční chodbě, jakoby ten němý výkřik slyšel. Složil ruce ve smluveném znamení – znamení pro útěk. A zmizel v jednom z křivolakých průchodů. Ani jemu se nelíbilo, co se právě dělo. Potřeboval jen Lampu propašovat ven, kvůli výpravě do Kaalu-Charmat. Měl sice jen matnou, ale přece jen nějakou představu o účelu té věci. Ale nechtěl, aby vina za krádež padla na obchodníka.

Vypravěčka se v nastalém zmatku rozběhla nejbližší cestou k povrchu. Zápěstí jí náhle sevřela něčí pevná ruka. Dívka byla stržena do postranní chodby. Zděšeně se otočila. Opět hleděla do očí Horevovi. “Tudy je to kratší,” oznámil poklidně. Zaschuela na nic nečekala, vytrhla se mu a vyrazila. Haugi ji nevzrušeně následoval trochu rychlejší chůzí. Přestože dívka vyděšeně utíkala, nemusel se nijak zvlášť namáhat, aby jí stačil.

Následoval bardku a v myšlenkách se zarazil nad tím, co to vlastně dělá – pomáhá uprchnout zlodějům.

Na druhou stranu, Lampa by zde v podzemí ležela ještě po mnohá staletí, kdyby se někdo nerozhodl ji použít. Bardi, jak se zdálo, byli jediní, kteří měli dost odvahy vyzkoušet onen starý artefakt. A proto se odvážili krádeže – vždyť strážci chirbetu by jim nikdy Lampu nesvěřili. Horev věděl dost, aby si dokázal toto domyslet. Přesto mu zůstávalo spousta otázek a až nešamanská zvědavost.

Přidal do kroku. Možná, utěšoval se, pokud pomohu bardům k útěku s Lampou a jestli zjistili, k čemu slouží… Možná tak splníme její dávný účel a i má vina a selhání bude odčiněno. Mám snad na vybranou?

Obchodník zatím utíkal, co mu síly stačily. Horečnatě rozmýšlel, kudy se dostat k povrchu. Doufal, že všechny chirbety jsou si podobné – v ledu vytesané jeskyně propojené sítí spojovacích tunelů a větracích šachet. Byl si vědom, že je v jednom z nižších podlaží a tudíž ho čekají přinejmenším tři patra.

Proběhl tunelem a objevila se před ním další z menších jeskyní, jež byly určené ke spánku. Naštěstí z ní byly dva východy, jinak by byl nadobro v pasti. Přeskočil několik spících a pokračoval dál. Chodba se mírně svažovala dolů. Vedla tedy do nižších poschodí, což znamenalo prodloužení cesty. V horším případě hrozilo, že by ho pronásledovatelé obklíčili v některém z dolních sálů. Vrátit se však už nemohl. Slyšel za sebou hlasy probouzejících se lidí. Pokračoval tedy jedinou možnou cestou. Když doběhl na křižovatku, kde jedna z chodeb vedla zpět vzhůru, zaradoval se.

Začal mu docházet dech, trochu zpomalil. Strach z trestu ho poháněl dál. Jestli bude chycen, sotva se vymluví. I kdyby Lampu někde po cestě odhodil, útěk byl už sám o sobě dostatečně usvědčující.

Zpomalil ještě víc. Vlastně už jen šel. Těžce dýchal. Holé ledové stěny se táhly dál a chodba se jen mírně stáčela doprava a téměř přestala stoupat. Jasné znamení, že se blíží k další místnosti. Pokusil se hádat, ke které. Kdyby to byla kuchyně, nebo jiné místo, které musí být dobře větráno, měl by únik rázem usnadněný. Mohl by najít široké větrací šachty a některou z nich by jistě dokázal prolézt. Tato myšlenka ho vzpružila, znovu se rozběhl.

Když se dostal do sálu, byl hořce zklamán. Pouhý sklad. Místnost byla rozdělena přepážkami z kůží a byla zde uložena různě zpracovaná mana. Po levé ruce byly pytle se zrnky, napravo vaky s moukou. Jak běžel dál, minul i hromady smotaného chmýří, na němž semínka plachtila ve větru, z něhož ženy vyráběly látky a oděvy.

Usoudil, že blízko skladu musí být další místnost, a to buď kuchyně nebo přádelna. Ale oddělené části jeskyně tvořily kouty a chodbičky, bylo stále obtížnější se v nich vyznat a nezabloudit. Hledat kuchyň by bylo příliš velkou ztrátou času. Vrazil proto do prvního průchodu, který našel. Když uviděl vřetena a stavy, zaklel. Odtud určitě nepovede přímá cesta nahoru. Musel běžet dál.

Tentokrát byl úprk chodbou ještě mnohem horší. Nikdo nepředpokládal, že by tudy kdokoliv touto dobou chodil, takže všechny lampy byly zhašené. Tma, chlad a únava začaly na Saeva stále více dotírat. Zachvátil ho strach. Co když na mě už jen čekají na konci chodby?

Jeho těžký dech se silně rozléhal. Obchodník se co chvíli zastavoval a snažil se zaslechnout, zda za ním někdo neběží. Vlastní dech se v ozvěně jevil jako cizí, věci v batohu rytmicky chřestily jako boty pronásledovatelů, před nimiž není úniku. Strach ho poháněl vpřed.

Dorazil do široké chodby, jež byla hlavní cestou. Z ní se větvily další cesty do jeskyní. Především však vedla ven. Vědomí správné cesty mu dodalo nové síly. Rozběhl se vzhůru, k východu, k otevřenému prostoru, větru, zimě. Ale o to blíž ke svobodě a dál od pronásledovatelů. Kolem se míhala temná ústí chodeb. Opět mu začalo ubývat sil. A pak najisto uslyšel své soudce. Znovu ho sevřel strach. Běžel, co mohl, ale unavené nohy odmítaly pokračovat. Tu se v něm cosi zlomilo. Únava zvítězila a Saevus se musel zastavit. Očekával příští osud s unavenou lhostejností. Kroky se blížily a jejich ozvěna mu brala veškerou zbývající naději. Už byl slyšet lidský dech. Nikdo však po něm neskočil, nezačal ho svazovat. Vedle něj se zastavil těžce oddechující muž. Podíval se obchodníkovi do tváře a zachrčel, přemáhajíc vlastní únavu:

“Co stojíš? Poběž, jsou blízko. Mrtvý se ještě naodpočíváš! Dělej, už není moc času!”

Pak se otočil, chytil Saevovu ruku a zacloumal s ním. Obchodníka náhlý zvrat překvapil natolik, že se opět rozběhl a následoval neznámého. Spoře osvětlená hlavní chodba místy prudce zatáčela, jindy vedla přímo desítky ichramů. Po obou stranách se znovu a znovu objevovaly průchody. Saevus měl stále před očima siluetu běžícího muže, ale ta za jednou z prudkých zatáček náhle zmizela. Prudce se zastavil a rozhlížel se. Náhle ho chytila čísi ruka a prudce ho vtáhla do jednoho z menších tunelů.

“Teď tudy,” sykl mu kdosi do ucha. Saevus, už tak vyčerpaný, zmatený a rozčilený, zachytil mužovo rameno.

“Počkej chvíli, kam běžíš?! Co s tím máš společného?!” začal soptit.

“Není čas! Poběž!” odpověděl neznámý a opět se spěšně vydal chodbou. I tato byla neosvětlená, ale i tak se pohyboval velice rychle a přitom pobízel unaveného obchodníka. Saevus ho následoval už jen proto, že ho nic lepšího zrovna nenapadlo. Viděl, že jeho společník se orientuje velice dobře.

Naštěstí většina obyvatel chirbetu hluboce spala, takže se v úzkých průchodech s nikým nesrazili. Proběhli několik dalších místností, chodeb a křižovatek.

Jeden z tunelů je opět vyvedl na hlavní cestu. Tady se neznámý otočil a zavolal:

“Rychle, sestřičko!”

Teprve když se Saevus vymotal z chodby, spatřil další dva muže. Jeden z nich byl haugi, druhý byl na navlas podobný tajemnému průvodci. Obchodník si teprve teď urovnal myšlenky a rozpoznal svého zachránce. Musel to být ten bard – Threpsuakl, protože na toho druhého volal “sestřičko”. Neměl však mnoho času dál přemýšlet, protože všichni se už rozběhli dál. K obchodníkovu překvapení byl za druhou zatáčkou východ. Velká kamenná brána.

Brána byla v noci zavřena, aby chránila chirbet před studeným větrem, vanoucím přes pláně. Threpsuakl se do ní opřel, Saevus a Zaschuela také. Těžké dveře se neochotně pohnuly. Všichni prošli do nevelkého sálu s ledovatou podlahou, jenž sloužil k odkládání bruslí. Bard a obchodník společnými silami bránu znovu zavřeli. Vypravěčka si už uvazovala kostěné břity k botám. Horev udeřil svou holí do vrstvy ledu na zemi. Beze spěchu sebral odštípnutý zmrzlý klín a zajistil jím dveře.

Na okamžik se zarazil. Cítil, že v této chvíli se začínají splétat události. Konce vláken zatím nedohlédl, ale věděl o nich. Zlomky svých šamanských schopností tušil cosi většího, cosi hlouběji položeného… Ani sám přesně nevěděl.
Přehlédl tři společníky z nouze, kteří si v zoufalém chvatu obouvali brusle. Jediná Zaschuela se odvážila zvednout zrak, aby viděla, jestli šaman nezůstává pozadu. Horev se na ustrašené uprchlíky nevzrušené díval. Pak lehce pokrčil rameny:

“Tak vyrazíme.”

“Kam?” zašeptala bardka, když všichni stáli s bruslemi na nohou před chirbetem.

“No, co takhle na sever, tam by bylo možná celkem,…,” začal obchodník.

“A to myslíš vážně? První, co se ráno objeví na pláni, budou poslové se zprávami o zmizení Lampy. A můžeš mi věřit, že žádný chirbet pak nebude bezpečným úkrytem,” ušklíbl se Threpsuakl. Zaschuela se rozhlédla tmou a přes všechnu snahu se jí zachvěl hlas:

“Tak kam tedy?”

Horev se jaksi rozhodně, i když s lehkým neklidem a bolestnou vzpomínkou, zadíval k jihu a vyslovil, nač ostatní jen mysleli:

 

“Kaal-Charmat.”

Zpět