Zpět

III. díl: Cesta do Arkagantu

 

XX. kapitola: Démon ze stínů

 

Poutníci vytrvale sledovali stopy lesních duchů a jejich kroky těžkly únavou.
Pojednou zpozorovali, že slabý vánek vířící listí rozběhl se jim za patami, aby zahladil jejich šlépěje. Ignis se zasvěceně usmál na elfího čaroděje: „Vidím, že na nic nezapomínáš, Mistře Súline.“

Slunce tonulo v červáncích a večerní stíny se prodlužovaly. Poslední paprsky ještě jednou silně ozářily obzor a dotkly se bílé skály, jejíž vrchol byl zahalen purpurovou mlhovinou. Když se přiblížili na dostřel luku ke skalisku, rozpoznali, že tvar skalního masivu opracovaly ruce inteligentních bytostí. Vrchol strměl příkře k nebesům a blízko u země se černal pravidelný obdélníkový otvor. Když stanuli v jeho těsné blízkosti, objevili schody vedoucí vzhůru do nitra skaliska. Arsia přistoupila k bráně, aby ji podrobila magické zkoušce.

„Brána je zlomem dvou světů, vstoupíme-li, nemusíme se už vrátit.“

„Teď není čas na opatrné činy,“ pronesl Súlin rozhodným hlasem a vstoupil branou do tmy. Jeho druhové vykročili za ním. Od stěn chodby se odrážela ohnivá záře. To Ignis sňal z hlavy svou cestovní kápi a jeho vlasy zaplály.

Po třiceti točitých schodech objevili malou plošinu. Z ní stoupala spirála kamenných stupňů. Na ní navazovala další a další… Právě když Súlin napočítal pět schodišť, stanuli před branou do neznáma.

Z portálu vanul chlad. Dosáhli druhého zlomu světů. Vstoupili.

Ucítili náraz ledového vichru a pod víčky bolestivé bodání velkých sněhových vloček. Súlin jdoucí vpředu se otočil ke zbytku družiny ve snaze překřičet bouři: „Ocitli jsme se v mimořádné výšce. Zdá se, že jsme výše než 4000 sáhů nad hladinou Kira Samudr...“ Konec jeho věty přerušilo mocné světlo z nebes, následované ohromným zaburácením hromu. Zvuková vlna je prudce strhla do sněhové závěje. Mysleli, že v tom okamžiku zanikl svět…

Za chvíli se jejich vědomí zvolna začalo probouzet a napovědělo jim, že tomu tak není. Když se vyprostili z hlubokého sněhu, sluch i zrak se jim pomalu vracel a oni pak spatřili ohromný kráter vypálený v ledu necelých padesát mečů od místa, kde stáli. Ke svému překvapení zahlédli na bílé pláni rozryté blesky stopy, jež jim byly tak důvěrně známé.

Bouře neustávala a pětice se brodila sněhem vzhůru k nedozírnému vrcholu sněžného obra. Ignis nastavil dlaň a se zvědavostí do ní chytil několik sněhových vloček. „Ony neroztávají! Jak je to možné ?“ podivil se v duchu.

Jeho údiv však vystřídalo zděšení, protože stopy před nimi byly zrudlé krví. Obrátili zrak k obzoru a spatřili vzdálené postavy. Dali se do běhu. Když urazili sto kroků, otevřel se jim pohled na strmý svah vzdálený dalších několik set stop před nimi. Na něm spatřili, kterak tlupa ohromných sněžných lvů zápolí s jakousi bytostí zahalenou stínem. Postavou byla podobná člověku a její jisté pohyby rozsévaly chladnou smrt.

„Vidíte dítě!?“ zvolala Omerin na ostatní, přivírajíc oční víčka před záplavou padajících vloček, když konečně nabrala dech.

S obavou hledali dítě mezi zmítajícími se těly bojujících. Na stráni již leželo několik mrtvých těl zvířat a navzdory závějím se družina neustále přibližovala k ohnisku zápasu.

Ignis vnitřním ohněm zaostřil svůj zrak a zachytil za skalním převisem pohyb. Do jeho zorného pole pak vstoupila urostlá lvice, jíž mezi předními tlapami leželo na sněhu nahé děcko. Velký lev, který se právě z posledních sil rval s černou bytostí, byl zřejmě vůdcem jejich tlupy. Náhle k nim dolehl dunivý hlas pronášející neznámé zaklínání. Další lev se zasažen černou střelou řítil dolů ze svahu.

Súlin napnul sluch, aby zachytil co nejdetailnější podstatu doznívajícího černého kouzla. „Je to vůbec možné?“ blesklo elfovi hlavou. „On používá elementální magii pozpátku!“ zvolal.

Omerin pokračovala: „Je ovládán na dálku. Něco nebo někdo řídí jeho pohyby.“

„Vidíte! Sféry kolem jeho těla mu nenáleží!“ vykřikl na ostatní Ignis, aby přehlušil běsnící bouři i řev zápasících.

Vzdušný mág náhle pozdvihl pravici. Černá bytost se zapotácela pod silou Súlinovy vůle a valila se sněhem směrem k nim. Těsně před nimi se náhle vztyčila. Obrysy lidského těla byly zahaleny vše stravující temnotou, z níž vystupovaly spáry potřísněné krví.

Než bys řekl „Světlonoš“, Ignis se napřímil, pohlédl na bytost ze stínů a jeho oči se rozjasnily zlatou září. Z jeho čela pak vyšlehl paprsek oslňujícího bílého světla. Bílý blesk dopadl na démona a prostor vyplnil zvuk vesmírného echa. Jakmile se světlo dotklo těla nepřítele nastal krátký okamžik bezčasého ticha, který vystřídala ohlušující exploze.
Ostatní se zatajeným dechem a nikoli bez úzkosti sledovali bojový výjev.
Kulová oblast o poloměru deseti sáhů, ve které se předtím netvor nacházel se roztavila a přešla v jinou substanci bytí. Nitro země se zachvělo. Ohnivý mág se zapotácel, jeho líce zesinaly, tak tak, že udržel rovnováhu na nohou.
Větrný mág zůstal bdělý a uchopil vlákno utkané vůlí, jež řídilo démona jako provázek ovládající loutku. To se totiž ihned po smrti démona začalo stahovat velkou rychlostí ke svému pánu.

 

 

XXI. kapitola: Dvojnice

 

Vzepřel se té ohromné síle, jejíž drtivá potence se nacházela na druhém konci úponku a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Arsia stojící opodál hbitě k elfovi přiskočila a objala ho kolem ramen. Odpověď na svou otázku nalezla v jeho tváři.

„Na toho podstatného jsme zapomněli,“ procedil vzdušný mág mezi bolestí sevřenými čelistmi. Útok se mu podařilo odrazit jen částečně, jeho smysly byly krátce paralyzovány velkou bolestí.

„Budu potřebovat tvojí pomoc.“ Odpověděl Súlin na Arsiinu nevyřčenou otázku. Oba čarodějové se ponořili do hlubokého soustředění. Podařilo se jim úspěšně oplatit nepříteli útok.

Arsie se v hlavě rozezněl Súlinův hlas: „Výborně, teď se soustřeď na ten volní úponek, kterým se nás zachytil. Musíme ho přerušit!“ Čarodějka přikývla v odpověď a připravila se na další mentální úder.

„Podařilo se!“ zvolala nadšeně Arsia, „přesekli jsme ho!“
Súlin si uvědomil velké uvolnění, jako by někdo sňal rozběsněného obra z jeho ramen.

„Ještě není konec,“ vydechl k čarodějce.
Vzdálený nepřítel připravil poslední zbraň. Ještě než byl úponek dokonale přeseknut, navzdory mnohamílové vzdálenosti k nim hbitě vyslal neznámé kouzlo.

Ignis, který doposud stál nehybný na místě a sbíral poslední síly vykročil, jeho tělo se nachýlilo dopředu a jakmile se jeho dlaně dotkly země na bílé pláni stál čtyřnohý ochránce siranijské koruny tak, jak ho všichni znali.

V té chvíli kouzlo z úponku sjelo mezi družinu a zasáhlo nic netušící dryádu, která stála opodál a hleděla za skalní převis.
Před dryádou povstala její dvojnice. Nikdo neviděl, jak se to stalo, ale všichni byli svědky toho, kterak dvě navlas stejné Omerin krouží naproti sobě s tasenými meči.

Chvíli se pohybovaly jen v úkrocích, pevně svírajíce jílce mečů tak, aby si udržely bezpečnou vzdálenost.

„No skvělé, ani se nepředstavila,“ zavtipkovala v duchu Omerin, ale humor jí brzo přešel.
Její myšlenky totiž narušil hbitý sled několika seků, které jí dvojnice zasadila. Naštěstí se jí všechny podařilo včas vykrýt. Při posledním vylétla velká jiskra a Omerin se z hrdla vydral silný výkřik.

„Mohla bych vrhnout svou dýku, ale jak vím, že ta druhá nedostane podobný nápad?!“, prolétlo Omerin v myšlenkách, když se vzpamatovala z mrštného útoku.

„Jak mohu přátelům naznačit, že já jsem ta pravá ?!“

Súlin s Arsiou se stali snad poprvé v životě svědky souboje u něhož nebyli sto rozeznat, které ze stran mají být nakloněni. Postava, rysy ve tváři, ošacení i torna byli od sebe k nerozeznání.

V momentě, kdy jedna z dryád prudce zaútočila vpřed, vyslal Súlin svého vzdušného pomocníka, aby jí vyvedl z rovnováhy. Stačila ještě dokončit svůj útok, pak ale klopýtla a druhá z nich tím získala cennou vteřinu ve svůj prospěch.

Omerin uskočila a zvolala: „Pomozte mi s obrazem!“ To už se ale dvojnice kotoulem vzad dostala zpět do střehu a špičkou čepele pokračovala v kontrole svého cíle. Protože Omerin zvolila obrannou taktiku boje, přenechala většinu iniciativy na své dvojnici. Súlin mezitím napínal zrak a zkoumal jeden ze sedmi prstenů, které měly obě dryády na rukou. Nemohl tomu uvěřit: vnitrosilová charakteristika artefaktů byla totožná. Kouzlo mělo nesmírnou sílu.

Už si byli téměř jisti, že vědí, která z obou bojovnic je ta pravá, když vtom i druhá útočnice zaměnila útok za obranu a sněhovou pustinou se zoufale nesl její hlas: „Zbavte mě toho přeludu!“

„Ten zápas nemá konce,“ přemítal Súlin, „bez jasnějšího zásahu ztratíme příliš mnoho času a Omerin bude i nadále ve velkém ohrožení života.“

Bouře se znatelně utišila a z roztrhaných cárů mračen vystoupily horské štíty. Súlin zaměřil zrak na nejvyšší z nich a během tří nádechů se od rozeklaného vrcholu oddělila namodralá mlhovina a pomalu se přiblížila k oběma zápasícím dryádám. Netrvalo dlouho a obě postavy zahalila do svého pláště. Po jejím rozplynutí ležely na horské pláni ve stříbřité závěji pět mečů od sebe spící bojovnice.

Ohnivý mág ve lví podobě se mezitím několika skoky ocitl u ležícího vůdce tlupy. Jeho hustá hříva byla zpola zasypaná sněhem a tělo královského vzezření bylo zalité krví, jež dosud proudila z mnoha ran. Ležel bez dechu. Byl mrtev.
Ignisovi v hrudi srdce ztěžklo. Měl pocit, jako by viděl mrtvolu svého bratra. Rozběhl se vzhůru. Za skalním převisem se jako vytesaná z bílého mramoru vznešeně tyčila postava statné lvice. Vedle ní ve sněhu ležel nahý chlapeček. Ležel, usmíval se, jako by sněhová závěj byla tou nejměkčí kolébkou.

Jeho ochránkyně však měla ve tváři bolest a smutek. Její oči pohlédly na mrtvá těla těch, jež milovala nejvíce. Bylo to v tomtéž okamžiku, kdy se těla obou zápasících dryád snesla k zemi v bezesném spánku.

„Tví rodní bojovali velmi statečně,“ Ignis prolomil lvími zvuky tesklivé ticho, které se vznášelo nad sněhovou planinou a pohlédl na padlé.

„Teď přicházíme my, abychom ti nabídli naši ochranu, za to co jste vykonali pro nás, naší říši a náš svět,“ dodal a vypnul hruď na znamení odhodlání.

Pohlédla se zármutkem na chlapečka, který jí spočíval mezi tlapami. „Takže přicházíš, abys mi vzal to poslední, co mi zůstalo.“

Teprve teď si Ignis všiml krásy jeho očí – byly velké, hluboké a když se do nich člověk nebo i lev dlouze zadíval, měl pocit, jako by se propadal do magického světa přetékajícího jantarovým jasem.

Súlin přejel zrakem po okolí a spatřil pět statečných padlých lvů. I ve své smrti byli napohled majestátní a vznešení, jejich zlatavé hřívy byly zarudlé krví.

„Měli zemřít o mnoho let později v lesnatých kopcích své vlasti, a nikoli zde v ledovém světě a navíc rukou bytosti proti níž neměli naději.“ vytanulo mu se zármutkem v myšlenkách.

 

 

XXII. kapitola: Dítě ukazuje cestu

 

Když dorazili ostatní se Súlinem v čele, chlapeček poprvé promluvil: „Kde ste se tak dlouho toulali ?!“
Pak jeho pohled sklouzl ze Súlina na vzdálené ležící bojovnice a pobaveně dodal: „Ta vlevo je falešná.“

Po těch slovech se vzdušný mág bez váhání otočil a vykročil vzbudit skutečnou Omerin. Poklekl k dvojnici a zahalil její tělo svým pláštěm. Setrval tak několik okamžiků a když se vztyčil, zůstalo na pláni ležet už jen bezvládné tělo zbavené dechu. Slunce právě zmíralo v mlhách nad vzdálenými vrcholy, když Omerin procitla.

„Těší mě zase na čas být sama sebou,“ pronesla a vykročila ke zbytku skupiny. Mrtvá dvojnice se za jejími zády v tichosti rozplynula, jako by nikdy neexistovala. Potom se všichni v očekávání shromáždili kolem dítěte.

„Pitomá reinkarnace, ta dětská mysl mi rozrušuje soustředění. Místo toho, abych se soustředil na to, jak se dostat k velkému Ohni, abych se dopekl, musím pořád zápasit s myšlenkami na hru,“ zašišlal chlapeček na družinu a strčil si prst do pusy.

„Myslí tím asi tajný chrámový Oheň na Arkagantu,“ potichu vyřkl Ignis svou myšlenku, když potlačil úsměv nad tím, jak byla věta pronesena. Nepomyslel na ní jen on sám, jak mohl posoudit ze Súlinova obličeje, v němž se zračilo hluboké zamyšlení.

„Už se připozdívá, neměli bychom se na tomto neblahém místě zdržovat déle, než je třeba,“ přerušil Súlin pomlku, při níž chlapeček tiskl ústa k uchu lvice. Svíraje ji za šíji, šeptal jí cosi v ostrých a mručivých zvucích.

„Mluvíš pravdu, Súline, avšak neměli bychom zapomenout na ty padlé,“ řekl Ignis. „A proto navrhuji, abychom jim prokázali náležitou poslední poctu, i kdyby se naráz měly otevřít všechny brány nižších světů.“

Když družina navršila štíhlé a špičaté mohyly nad těly padlých lvů, poslední paprsky rudého obra se jemně dotkly jejich špiček, jako by byly prsty věčnosti uchopující jejich duše do náručí nesmrtelna.

Následujíce lvici se ještě naposledy ohlédli na zjizvené tělo svahu, po němž vyrazila družina, nyní bohatší o dva členy, příkře vzhůru. Dítě se drželo rukama kolem krku lvice a udávalo směr.

Náhle se jim lvice ztratila z očí, když konec jejího ocasu zmizel v doupěti sněžného králíka, jež se zanořovalo hluboko do nitra země. Súlin přistoupil k otvoru a pohlédl do něj, konec nebylo vidět, jeho zrak pohltila vlhká a bezedná tma. Spustil se do ní. Ostatní v předtuše za ním.

Překročili práh sněžného světa a vynořili se na neznámé louce. Kolem nich se uprostřed šedého světla rýsovaly obrysy osamělých dubových korun, smáčených ranní mlhou. Lvice se zastavila a přecházela v půlkruhu - zdálo se, že nemůže najít cestu.

Dryáda se mezitím odpoutala od skupiny a dotkla se kmene jednoho z nich. Když ho oslovila, přátelsky jí pozdravil. Pohladila jej jemně po kůře.

„Potřebujeme se dostat do středu Arkagantu. Veď nás, mladíku, veď nás!“
I strom zašuměl v odpověď: “Tam, kde běhají veverky, pod kopcem a za lesem, za horou a za vodou, tam v našem kruhu spočívá a odpočívá kamenný strom.“

„Zde se budeme muset vydat touto cestou klesající pod kopec,“ prohlásila odhodlaně dryáda a ukázala severním směrem ke kraji hustšího lesa.

Ušli asi půl míle. Malá pěšinka postupně klesala, když se obtáčela kolem svahu. Jakmile sestoupili k samému úpatí kopce, v lesním porostu po stranách pěšiny začalo přibývat mechových koláčků a hustých kapradin. Zpoza jejich zelené opony se řinuly zvonivé tóny. Došli ke břehu mladé lesní říčky. Tam kde přepadala voda v nevelký vodopád se sklánělo nad hladinu pět starých vrb.

Omerin vstoupila do jejich stínu a sklonila se hluboko nad vodou. Pramenů jejích dlouhých kaštanových vlasů se zmocnil dravý proud bystřiny a pohrával si s nimi.

„Veď nás, děvčátko, veď nás, tam kde spočívá a odpočívá kamenný strom!“ zašeptala říčce dryáda.
Chvilku bylo ticho, pak peřeje zazvonily v odpověď: „Je poblíššš, na dosachchch… Jeden a possslední a zzzná ho tu každý ssstrom. S úctou s ním jednej!“

Poté se šepot peřejí změnil nazpět ve svou zvonkohru. Lvice jemně uchopila dítě do tlamy a jedním skokem se přenesla přes potok.

Slunce bylo v nejvyšším bodě své nebeské pouti, když nedaleko potoka objevili zvláštní mýtinu. Nad hustým porostem se vznášela vlhká vůně prosycená pachem kapradin a čerstvě vyrostlých hříbků a muchomůrek. Uprostřed mýtiny strměl obklopen čtveřicí prastarých stromů vysoký šedý menhir. Kámen, mýtina a stromy kolem ní působily neobvyklým dojmem.

Když skupina v čele se Súlinem prostoupila mlhou a vstoupila na okraj palouku, zpoza kamene se náhle vynořila vysoká postava. Byla oděná do černého zřaseného pláště s kápí, jenž byl stažen širokým koženým pásem bez ozdob. Postava neznámého byla ztepilá a nápadně vysoká. Pohyboval se pomalu a sebejistě. Beze slov předstoupil před kámen s rukama založenýma na prsou.

Jako první odvážně vystoupil Noční Motýl, přešel po trávě až k neznámému a zastavil se na tři kroky od něj.
Chvíli si nehybně hleděli zpříma do očí. Temný elf si neznámého měřil s nepředstíranou nedůvěrou. Muž v černém oděvu jej o hlavu převyšoval, byl světlé pleti, jeho oči měly barvu vlčí srsti a tajily mnohé.

„Tohle není úplně bezpečné počínání,“ prolétlo Ignisovi hlavou a pohladil rukou lem svého pláště v barvě lučních travin.
Omerin pronesla polohlasem ke kruhu přátel: „Zdá se, že v této oblasti není manová energie. Jsme vlastně vetřelci na jeho území, které bezezbytku ovládá.“

„Mohu vám nějak pomoci ?“ přerušil Noční Motýl ticho, které se postupně stávalo tísnivým.

„Myslím, že to budete vy, kdo bude potřebovat moji pomoc,“ odvětil stroze muž v černém. „Co vás sem přivádí ?“
Súlin na chvíli zaváhal, jako by přemýšlel, zda situaci vyřeší pouhá slova, nebo bude nutné použít hrubější síly. Pak promluvil: „Hledáme cestu do Arkagantu.“

„Znám cestu, není však veřejná, ale střežená.“

„Jaké jsou vaše podmínky?“ otázala se bez úsměvu dryáda.

„Zajímá mne vaše poslání. Potkají-li se zámek a zámek nedojde k otevření, je třeba klíče. Kromě klíče ještě záměry.“
Po krátkém zamyšlení Omerin pravila: „Hledáme osobu se sponou ve tvaru včely.“

„A jste klíč?“ odpověděl muž otázkou, „klíčem je ten, kdo nese osud. Chci vidět „zoubky“ osudu, který nesete.“
Vzdušný mág se naklonil ke dryádě a cosi jí zašeptal. Omerin si nebyla jista, zda má souhlasit s vyzrazením jejich poslání, ale pak po chvíli zaváhání přikývla.

„Potřebujeme splnit úkol než nastane Zatmění,“ promluvil jasně elfí čaroděj.

„Nejste klíč,“ odvětil bezbarvě muž v černém plášti, „kámen musí zaznít celkem třikrát. Pro vlky a lišky je kámen hluchý. První tón je zazněním klíče, druhý je zazněním jeho síly a třetí tón je tónem samotného otevření. Byl němým svědkem doby bohů, dříve než jste se zrodili vy i tento les. Kámen je uzlem světů.“

„Potřebujeme donést naše břímě k jeho uskutečnění dříve, než měsíc zakryje slunce,“ promluvila neočekávaně Arsia, dříve než jí v tom mohl kdokoliv zabránit.

„Kámen poprvé zazněl,“ pronesl muž slavnostním tónem a jeho oči zajiskřily.

„Vyslechněte pozorně následující tři otázky,“dodal. „První zní: Znáte osud cestáře Turvilona ? Druhá: Znáte osud mága Gamola ? A třetí: Znáte osud Maghavana Suvarny ?“

Zraky poutníků se střetly a nad mýtinou zavládlo bezmocné mlčení.

„Známe jen část cesty mága Gamola,“ namítl nakonec větrný mág.
Muž v černém se beze slova otočil a zamířil stranou k lesu. Ignis mu hbitě zastoupil cestu:

„Proč opouštíš své řemeslo ?“

„Já ho naplňuji,“ zazněla temná odpověď, načež muž pokračoval obloukem v chůzi.
Súlin též následoval kroky neznámého. Když Ignis s elfem zmizeli mezi stromy, chlapeček si přestal cucat palec:

„Ten jedinec byl nebezpečnej.“
Pak se obrátil na Arsiu: „Teď je to na tobě. Až budu dopečenej, tak bude všechno jak má bejt.“

Arsia si už delší dobu prohlížela strukturu místa. Čtyři stromy obkružující palouk tvořily cosi na způsob keltského kříže.

„Kruh je palouk,“ přemítala, když se pozvolnou chůzí přibližovala k jednomu ze stařešinů, „prostor je tak rozepjat mezi čtyřmi světovými stranami.“

V ten okamžik se najednou událo několik věcí. Elf s Ignisem se s nepořízenou vraceli rázným krokem k mýtině. Noční Motýl tiše zaklel a Arsia si uvědomila, že mezi stromy se začal šířit podivný neklid, jehož zdroj přicházel ze směru, ve kterém neznámý muž zmizel.

„Arsio! Pospěš si! Ten člověk se snaží uzavřít zámek a stromy začínají sálat neklidným ohněm,“ čarodějce se prostorem donesl jasný Súlinův hlas.

A skutečně. Stromy začaly rezonovat se vzdáleným zaříkáním a zdálo se, že se jejich větve téměř neznatelně pohybují v jeho rytmu.

Arsia povolila vlákna kolem čtveřice, kterými byl kámen spoután. Byl to zápas s časem, neboť čím později uzel kolem stromu rozplétala, tím byl strom divočejší a bylo těžší jej přimět ke spolupráci.

Oba čarodějové se vrátili na místo, když Súlin náhle pocítil, že muž zmizel z jeho doslechu.
Arsia konečně odemkla zámek a stromy i okolí se proměnily. Dítě zatleskalo.

„Právě jsme se dostali do lícového prostoru místa, jež jsme opustili,“ pronesla vyčerpaná Arsia, „nenacházíme se na Grandu.“

 

 

XXIII. kapitola: V domě cestáře Turvilona

 

Stanuli na travnatém palouku, ne nepodobném tomu, který opustili. Stíny se začaly prodlužovat a zraky všech poutníků spočinuly v očekávání na dítěti.

„Šel bych rovnou za nosem,“ zívl chlapeček a zavrtěl se v pruhu plátna, kterým byl připoután pod břichem lvice.
Nikdo se však nepohnul.

„V tuto chvíli všechny nosy směřují na tebe,“ podotkl Noční Motýl s úsměvem na rtech.
Na jeho poznámku však nikdo neodpověděl, rozpačitě přešlapovali na místě, nevědouce, kterým směrem se vydat.

„Začínám stromovatět,“ prohodila znuděně dryáda a upravila si luk na rameni.

„Vzpomínám si,“ poznamenal Ignis, „že zvláště na přednáškách některých starých dryád dochází k tomuto stromovatění.“

„Musíte si chvíli poradit sami, chce se mi hrozně spát,“ zamumlalo znaveně dítě a v okamžiku se propadlo do snu.

„Musí tu být někde cesta,“ řekla půlelfka a netrpělivě se vydala napříč paloukem.
Za krátko se stromy a keře začaly neznatelně rozestupovat. Zelení lesního porostu se vinula cesta. Stanuli v údivu u jejího kraje. Byla to skutečně zvláštní cesta. Dýchalo z ní cosi z prastarého světa. Byla kruhovitě vypuklá , lehce svažitá, mezi ošlapanými kameny a oblázky, jež vytvářely mnohotvárnou mozaiku, prorůstal dvouhrotec čeřitý se zelenými sleziníky.Byla široká právě tolik, aby se na ni vešly dva koňské povozy jedoucí proti sobě. I když vzdáleně připomínala cestu ze Sairis do Sirgonu, bylo na první pohled jasné, že ji nestavěly ruce Siranijců.

„Zdá se, že tudy lidská noha neprošla již stovky let,“ promluvil Súlin do éterického ticha, které cestu obklopovalo.

„Pokud by však po ní cestovali vzdušní elementálové, mohla by být pro ně hlavní třídou,“ ušklíbl se Noční Motýl.
Arsia potlačila lehký úsměv a promluvila s vážnou tváří: “Říčka byla na tomto místě v rubovém světě a cesta je lícová strana dvojsvětí.“

„Potřebujeme odborníka na cestu,“ vmísil se do hovoru chlapeček, jenž právě na okamžik procitl, „znával jsem jednoho jménem Turvilon. Jeho dům stával někde poblíž…“, dítě upadlo do hlubokého zamyšlení a na chvíli žilo minulostí.

„Setrváváme příliš dlouho na cestě. Západ slunce co nevidět ukončí další den a od té doby nám zbývají už jen poslední dva dny do konce …“ , přerušila jeho příliš dlouhé soustředění, hraničící se spánkem Omerin.

„Už to mám, je to tímhle směrem !“ ukázal chlapeček k západu.

Neušli ani míli, a když obloha vzplanula posledním žárem, stanuli u zdi kamenného domu, jež vyzařovala teplo dlouhého a slunečného dne. Vzduchem se nesla vůně pryskyřice a borové kůry. Po strastiplné pouti divočinou, našli konečně cestu, která jim nabídla pohodlí, klid a příjemnou samotu. Dům, u kterého se zastavili, byl celokamenný a jeho podstata i vzhled se nelišily od cesty, která je k němu zavedla.
K údivu všech se Noční Motýl zlehka odrazil a otevřeným oknem vskočil do domu. Vzápětí se hlavní dveře rozlétly dokořán a v nich stál Mistr snů se širokým vítězoslavným úsměvem. Dvěma hbitými kroky k němu přistoupila dryáda a jeho úsměv srazila dobře mířenou fackou.

„To je dárek pro hosta, který nezván překračuje práh cizího domu“, polohlasem poznamenala Omerin.
Noční Motýl už nestačil na nic odpovědět, protože se na kamenném schodišti do horního patra stavení vynořila postava pána domu.

„Co děláte v mém domě ?!“ zazněl příkře síní mužův hlas.
Omerin s Motýlem stojící na okraji vstupní síně se překvapeně otočili. Pán domu byl menší, ale statné postavy. Měl světlou pleť a na nezvané hosty se díval očima v barvě horských jezer. Husté tmavě plavé vlasy spletené do mnohačetných copánků skrýval složitě zavinutý bílý turban. Volná košile mu splývala z rozložitých ramen ke kolenům. Kožené kalhoty těsně obepínaly jeho svalnaté nohy a byly zasunuty do vysokých bot z jelenice, které mu chránily lýtka a holeně.

„Odpusť, pane, mému příteli jeho nezdvořilost,“ usmála se Omerin na neznámého muže, „Hledáme jednoho starého poutníka.“

Jeho tvář zahalil smutek: „Jmenuji se Anskar, jsem jeho syn a můj otec je mrtev.“

„A do prdele,“ ozvalo se z místa, kde stála lvice.

„Vládneš uměním Cesty ?“ otázal se vzdušný mág bez zaváhání.

„Moje znalosti nedosahují mistrovství mého otce, ale něčemu jsem se přece naučil,“ pronesl muž, když sestupoval dolů po schodišti, „pojďte dál, buďte hosty v mém domě, co vás přivedlo až sem ?“

„Přicházíme ze Siranijské říše a naléhavě hledáme cestu do Arkagantu,“ odpověděl Súlin za všechny.
Na Anskarovo vyzvání všichni vešli do síně, vyslovili svá jména a pocítili vřelý stisk ruky hostitele.

Pak je zavedl ke krbu, k hrubě tesanému kruhovému stolu z javorového dřeva a usadil je na nízké stoličky.
Poté přinesl ze štěpnice košík s jablky, vědro s vodou a nabídl je svým hostům.

„A teď mne, prosím, omluvte, na chvíli se vzdálím, abych dostál své povinnosti k předkům,“ oslovil muž v turbanu své hosty a vyšel zadními dveřmi zpět do zarostlého sadu.

Když osaměli, zhodnotil Ignis situaci: „ Ten muž vzbuzuje důvěru, nemyslíte ?“ A zakousl se s chutí do rubínového plodu Poutníkovy zahrady.

„Na naší cestě není zapotřebí šetřit obezřetností, Ignisi,“ opáčil Súlin a pečlivě prozkoumával každý kout síně pro hosty. Jeho zrak se zastavil na stěně nad krbem, již zdobil starý zlatým hedvábím protkávaný koberec purpurové barvy. Střed koberce vytvářel ornament ve tvaru slunce, na jehož obvodu byly vyšity siluety dvanácti bílých slonů. Pod kobercem byla na zdi zavěšena dvojice šavlí s blyštivými čepelemi, jejichž krátké jílce byly vykládány tyrkysem.

Na krbové římse stálo několik sošek ze santálového dřeva. Znázorňovaly divoké pralesní šelmy. Ostatní zařízení bylo velmi střízlivé, kromě jednoduchého nábytku a několika bronzových držadel podepírajících smolné louče. Otevřenými okny začaly padat do místnosti stíny soumraku, když k nim pojednou zvenčí dolehly zvuky praskajícího ohně. Ohnivý mág se neovládl a zvědavě vyhlédl ven. K potemnělé obloze stoupal roj roztančených jisker, jež se vznášely nad pohřební hranicí.

„Tak tedy umírání dne dostihlo smrt Cestářova otce,“ uvědomil si Ignis.



Když nastala tma, syn cestáře Turvilona se vrátil domů.

„Nenašel by se tu pro nás skromný nocleh, pane ?“ otázal se s únavou na víčkách vzdušný čaroděj.

Anskarova tvář se rozjasnila: „Inu, v podkroví mého prostého příbytku je dost místa na to, abych v něm se ctí uložil na noc jednoho krále, nebo dva prince, či tři velmože, nebo sedm dobrodruhů, či dvacet sluhů, anebo čtyřicet otroků.“ Pak se dokonce pousmál: „Se lvicí a nemluvnětem jsem, pravda, nepočítal …“

„Přijmi naše vřelé díky, cestáři, ale dovol ještě jednu otázku. Zítra se vydáme do Arkagantu. Bez průvodce znalého umění cesty bychom však putovali příliš dlouho, proto tě tímto naléhavě prosíme o tvoji pomoc. Dovedeš nás k Pilíři Jihu ?“ pronesl vážně Súlin.

Anskar se zamyslel a potom odpověděl: „Prozradili jste mi málo o smyslu vaší cesty a vidím, že kdybych se vyptával, nepřineslo by to mnoho dobrého. Ale protože jste přišli těsně po smrti mého otce, spatřuji v našem setkání něco víc, než pouhou náhodu. Nebudu skrývat, že k vám cítím jisté sympatie a věhlas vzdušného mága se donesl až k mému domu, proto mi bude ctí, když se budu moci stát vaším průvodcem s nadějí, že mi snad časem prozradíte víc.“

Když domluvili, každý si našel své místo k přenocování. Súlin vyšel po schodišti na střešní pozorovatelnu a zachoulen do svého pláště jal se přes noc sledovat z výšky dávnověkou cestu. Byla klidná, avšak chvílemi se elfovi ve svitu hvězd zdálo, že se její povrch proměňuje a proudí jako potok.

Ignis se usadil u žhavých uhlíků domácího krbu a nechal vstupovat ohnivou sílu do svého těla. Když svlékl svůj plášť, prameny jeho vlasů se vzňaly novým světlem a příjemné teplo zalilo celou místnost.

Lvice s dítětem se schoulila v podkroví, aby nerušeně stranou ostatních nakojila potomka lidského rodu, jehož nemilovala o nic méně než syna lvích králů. Po mnoha týdnech jim přišlo tvrdé lůžko Anskarova domu jako hojivý balzám léčící jejich rozbolavělé údy.

 

 

XXIV. kapitola: Vstup do Arkagantu

 

Úsvit nového jitra byl přikryt šedavým závojem, a přestože zlatě zářící slunce tam kdesi nad mraky vyslalo své paprsky na chladivý povrch Grandu, zůstaly ony uvězněny zrakům poutníků a jen několik odvážných z nich váhavě proniklo šedavou oponou. Čas se nezadržitelně nachýlil a doba příchodu velké Tmy dávala o sobě vědět prvními jasnějšími projevy. Již třetí den v poledne od pohasnutí dnešní Jitřenky mělo Zatmění nastat a to je také okamžik, před nímž musí jejich nejdražší břímě spočinout v srdci nejvyššího Arkského chrámu.

Snídaně byla velmi krátká, avšak nejlepší co měli za poslední týdny nekonečné chůze. Bylo ještě časné jitro, když společně pod Anskarovým vedením vyrazili po tajemné cestě. Šli a krajina, která se vynořovala kolem nich, se počínala rychleji měnit. Pojednou si všichni uvědomili, že její povrch je pohyblivý a teče jako řeka proti nim. Anskar je vedl naproti jejímu toku. Měli pocit, že čas uvnitř nich stojí, zatímco příroda kolem ubíhá. V lesích bylo možné tu a tam zahlédnout vysokou zvěř pasoucí se beze strachu v okolí cesty.

Syn Poutníka se občas vmísil mezi ostatní, vzdal se na chvíli svého vedoucího postavení, a jako by nic pozoroval chování těch, kteří ho následovali. Všiml si, že děcko je neobyčejně čilé a zvídavě pozoruje dění kolem sebe. Přestože si často, ve chvílích, kdy se rychlost jejich kroků snížila, nevinně cucalo palec, bylo vidět, že okolí sleduje víc než zvědavě. Většina bytostí z družiny připadala Anskarovi uzavřená do vlastních myšlenek, které se nezdály být nejveselejší. Ještě jednou skutečností si byl mladý Cestář jist: řeknou mu jen to, co budou muset.

Když si ale koutkem oka prohlížel tvář muže s ohnivými vlasy, jejich oči se setkaly a na Ignisově tváři zachytil široký úsměv. Zeptal se ho proto nahlas:

„Přestože vím, že vaše úmysly, se kterými přicházíte do mého domovského města, nejsou temné, přece jen jste mi zatím neprozradili nic z podstaty vašeho poslání. Proč vás tak žene čas ?“

Ohnivý mág zvážněl a jeho zrak v zamyšlení poklesl ke kamenné cestě.

„Siranie, mé rodné království, je několik posledních let zmítáno mocnými silami a nesoulad se šíří závratnou rychlostí. Bojím se, že jestli nedovedeme toto děcko tam, kam je třeba, bude to znamenat zánik pro mnoho míst, která chovám hluboko v srdci…“, ke konci věty jeho hlas potemněl a na tvář se mu opět vrátily vrásky, které zůstávaly i na čelech ostatních.

Súlin si během jejich rozhovoru v duchu opakoval své znalosti o městském státě Arkagas, k jehož hradbám se nyní přibližovali každým krokem. Arkagas je jedním z členů svazu, které vytváří Siranijskou říši, jíž vládne Císařovna naplňujíc vůli posvátných krystalů, jimiž promlouvá božský vládce. Arkagas neoplývá tak mocnou magií jako Sairis, ale jeho současná sláva i tajemná minulost si nezadá s jinými městskými státy říše. Je nazýván „pilířem Jihu“, neboť odedávna bránil Siranii proti hrozbě jihozápadních mocností.

Původně ho tvořila tři města vybudovaná na čtyřech skalních masivech – Arce, Carhainu, Darice a Diruvranu…
Z jeho úvah ho vytrhla náhlá proměna krajiny. Cesta se prudce vinula vzhůru a ztrácela se v rozsedlinách členitých skalisek. Pěšina se postupně zužovala, avšak ten, který šel v čele nezvolnil krok a s jistotou je vedl výš a výš nad hluboké skalní strže. S nastupujícím polednem se obloha začala vyjasňovat a suchý vzduch jim krátil dech.

Když se pěšina dotkla skalnatého srázu, který se z dálky leskl jako v zrcadle, pocítili, že jejich chůze se stává až překvapivě jistá, neboť cesta pod jejich nohama se stala jakousi římsou, která je dovedla až k ostrému ohybu.

Arsia se s chápavým pousmáním podívala na Anskara: „Chceš nás snad něčím překvapit, příteli ?“
Anskar už nemusel odpovídat, neboť za převisem jejich zrak uchvátil bělavý skalnatý štít. Byl obkroužen desítkami hradeb, strážnic a tunelů. Z místa, kde stáli zahlédli na jeho vrcholku kruhové zdivo prastarých chrámů a kuželovité břidlicové střechy palácových domů.

V závratné výši nad městem pokojně kroužily desítky vzrostlých dravců, étherem pronikala sytá vůně čerstvého medu a bzukot včel nezvyklé velikosti.

S údivem hleděli na město, jež se vznášelo jako orlí hnízdo mezi nebem a zemí, na dlouhá vlákna visutých mostů, která jako žilní řečiště rozváděla život i do jeho nejodlehlejších koutů. Teprve nyní si uvědomili, že římsa, která je dovedla na tento vrchol je také součástí kamenného města vystavěného na čtyřech skalních hrotech.

Nikoli bez hrdosti pozoroval Anskar úžas svých přátel, hledivších na vznešené dílo jeho předků.
Noční Motýl se pod hlubokým dojmem vynořil z oceánu snů a se zvědavostí v očích se obrátil na jejich průvodce.

„Vidím, že před námi se tyčí vznosný Arkský vrchol, ale jakou částí města jsme vstoupili my do Arkagantu ? Teď totiž vím, žes nám usnadnil průchod městským opevněním,“ při poslední větě spiklenecky zamrkal na půlelfku.

„Stanuli jsme na Carhainu,“ vysvětloval trpělivě Anskar, „což je nejsevernější výspa města, kde má kořeny polovina mého rodu. Obývají jej potomci rodin z Arky – mladší šlechta i občané středních vrstev. Ale teď vás zavedu do Staré Dariky, na místo, kde naleznete soukromí a odpočinek.“

Za krátko začali sestupovat křivolakými uličkami mezi domy s masivními zdmi, které svíraly v objetí úzká malebná náměstí s mnoha tradičními rodinnými obchody. V ovzduší města pocítili jeho neobvyklost: i když na ulicích panoval čilý ruch, dýchalo ostražitostí všemi smysly svých obyvatel.

Cestou si povšimli pozoruhodných prvků místní architektury, která kladla důraz na výrazné prahy a zárubně domů.

Ve vstupních branách spících darických paláců zahlédli dobrodruzi mohutné postavy bojovníků z bájných světů, vytesané z kamene. Jejich obličeje vyzařovaly zarputilou odhodlanost, měli zpravidla více než jeden pár silných paží a uzavírali vstupní portály, jež se klenuly nad jejich rameny.

Súlin věnoval udivený pohled jejich průvodci, neboť Anskar kráčel opět v čele a pokynul hlavou zpět ke strážcům.

„To jsou dávarfelové, strážci dveří na Arkagantu,“ odpověděl s pyšným úsměvem mladý bojovník a dodal:

„Nemusí být příjemné některé z nich vyrušit z jejich kamenného spánku,“ načež upřel pronikavý pohled na Nočního Motýla, který se hravě pousmál při vzpomínce na to, jakým způsobem poprvé vkročil do cestářova domu.

Súlin netoužil po odpočinku, neboť věděl, že se musí dítě dostat co nejrychleji k posvátnému Aderánu planoucímu v srdci Arky.

„Musíme se setkat s nejvyššími představiteli Rady starších na Arce, Anskare,“ promluvil důrazně Súlin.
V myšlenkách se vrátil ke Gamolovi Melisaiovi, který byl příčinou mnoha nesnází, a věděl, že tato místa by mohla pomoci odhalit jeho temné manipulace s inverzním světem, neboť sairiský astrolog se narodil právě zde.

Družina sestoupila po žulových schodech k úpatí skaliska a procházejíc mohutnou branou, opustila vnější hradby Carhainu.

Do očí je udeřila honosná krása přepychové městské čtvrti. Bohatá výzdoba paláců a domů hýřila zlatými ozdobami, portály střežily sochy z cizokrajných vzácných mramorů, vzdušné arkády ústily do umně upravených parků, kde mezi stromy a květinami tryskaly fontány a voda prýštila s konejšivým šuměním do kašen roztodivných tvarů.

Ačkoli bylo krátce po poledni, obyvatelé Staré Dariky se právě probouzeli. Na ulicích ožívaly obchody a tržiště a elegantně odění kupci lákali kolemjdoucí vábně vyhlížejícím zbožím. I když se na tvářích obchodníků a nakupujících často zračil úsměv, zdálo se družině, že uvnitř lidí vládne s úsilím skrývané napětí.

Hlouček poutníků se vymanil z labyrintu palácových zahrad a ocitl se na prostorném náměstí. Nad jeho západním cípem se vzpínala k obloze dvojice skalnatých vrcholů. Stromové město, jež se prostíralo na svazích obou skalisek, se již na dálku odlišovalo jasnou zelení od kamenné šedi a červeně střech ostatních čtvrtí.

Již z dálky spatřili obří stromy zvláštních tvarů. Jejich kmeny se rozestupovaly do členitých otvorů, připomínající okna a dveře domů. Místy tvořily mohutné kmeny a kořeny dubů a jasanů samostatné stromové domy a jinde byly staré kamenné domy jen způli jimi prorostlé. Kratší můstky a lávky spojovaly oba vrcholky lesního města do nerozdělitelného celku.
„O stromové město, které vidíte,“ oslovil překvapené dobrodruhy Anskar, „pečují Drúvové a Druviády, potomci Arkaganťanů a Lesního lidu.“

„Že bych zaskočila k příbuzným na koflík sasankové šťávy šmrncnuté jalovcovým likérem?!“ zavtipkovala krátce dryáda.
Diruvran jim pomalu mizel z dohledu a úzká mírně se svažující ulička je dovedla k rozložitému kamennému domu s otevřenými okny a zdobeným štítem. Z oken se linul zpěv a stovky hlasů, do chřípí jim vnikla vůně připravovaných pokrmů a exotického koření. Nad širokým vlídným vstupem se ve větru pohupovala cedule s erbem tří sedících lišek.