III. kapitola: Měsíční sál
Krásné jsou elfky a chladné na dotek,
paprsek citu hledáš beznadějně.
Po lese tančí na tisíc elfek
a všechny… jsou stejné.
Píseň o krásných elfkách
připisována severskému skaldovi Eriku Olafssonovi
V domku Strážce mostu se opět sešla společnost.
”Alphio!” zavýskla Askra, když zase uviděla
svou kamarádku.
”Askro! Vathilo!” zasmála se lovkyně a
objala obě dívky. ”Taky vás sem Jitrocel táhl přes noc, abyste se zbavili
ohnivé esence Aderánu?” zeptala se šeptem. Čarodějka i léčitelka přikývly.
Byly rády, že ony dvě spolu s Khóruinem byli konečně uvolněni z práce, aby
se mohli připojit k Alphie, Saimúnovi, Rivovi a Taihunovi… Ale představa vstupu
do Měsíčního sálu je znepokojovala. Ghar zatím zůstal v arkinské kovárně a
Ivain se ztratil včas – nikdo nevěděl, v jakém koutě Dariky je mu konec.
Askra se po očku podívala po Nejvyšším
drúvidovi, který právě poslouchal věčnou, nesmrtelnou bajku, kterou dřevorubec
vyprávěl pokaždé a všem svým hostům.
”Už jste prozkoumali ten zdroj magie na
severozápad od Lerny?” zeptal se Khóruin a Vathila skoro doufala, že dostane
zápornou odpověď, že je ještě Jitrocel nebude moci vzít do Měsíčního sálu…
”Ano,” odtušil Taihun pochmurně.
”Askro, to bylo úžasný!” ozval se Riva
nadšeně. ”Našli jsme návrší a na něm kovový obelisk, na kterém byla vytepána
spousta run! Často se tam opakovalo sousloví ,kámen Rozcestník‘, což nám moc
smyslu nedávalo. Pak jsem začal obcházet ten obelisk a číst jednu řadu run.
A začal jsem mizet, dostávat se někam jinam. Ke vší smůle na mě pak zařvali,
ať toho nechám… Škoda. Opodál jsme objevili stát napůl uschlý strom s podivně
rostoucími a zkroucenými mrtvými větvemi. Zdá se, že do něj udeřil blesk…
Zespoda…” Na okamžik se odmlčel. Vzápětí ale pokračoval, stejně dychtivě a
rozjařeně jako předtím:
”V noci z toho stromu spadla jedna větev
a na zemi vytvořila runu, která může znamenat buď ,bílá barva‘ nebo ,řeka‘.
Zjistili jsme, že v jedné řadě run na obelisku se právě tenhle znak vyskytuje
hned třikrát a v žádné jiné není vůbec!”
”Přerazím Hiranyu jako hada, za to, že
mě zdržel v Arce,” bublala čarodějka nespokojeně.
”Prozkoumali jste, kam vede řada run s
tím znakem pro ,bílou‘ nebo ,řeku‘?” zeptala se Vathila. Kovový strom na
návrší… Kovový strom… vířilo jí hlavou. Tam, v Lerně…Mohlo by to být
tohle místo…?
”Riva to chtěl zkusit, ale chytili jsme
ho včas,” odvětil Taihun. ”Jenomže ještě předtím jsme narazili na ještě podivnější
věc. Na pasece jsme potkali ženu – Alphia ji nejdřív viděla jako laň, a Phia
ostatně taky. Ta žena k nám nejdřív promluvila neznámou řečí, pak tou naší.
Představila se jako Královna Stříbrného buku a ptala se na město s ohněm.
Když jsme řekli, že jsme odtamtud, dala nám vzkaz pro krále. Ten vzkaz zní:
Kira entuleva.”
”A pak prostě zmizela! Její stopy vedly
někam jinam! Zkoušel jsem je sledovat spolu s Alphiou a dostali jsme
se sice na stejné místo, ale v jiném světě! Ty stopy ale znova mizely, takže
jsme se radši vrátili. Něco takovýho jsem v životě neviděl!” vykládal zapáleně
Riva.
”Přerazím Hiranyu,” zopakovala Askra zaníceně.
”Potíž nastala, když jsme řekli Jitrocelovi
o tom vzkazu a o tom, že Královna Stříbrného buku se zmínila, že přivede svůj
lid,” ztišil hlas Saimún. ”Nejvyšší drúvid prostě prohlásil, že něco podobného
už tady bylo, ať to necháme plavat, že sám králi předá vzkaz. Přesto se ale
tvářil, že neví, co ta slova znamenají. Což mu ani trochu nevěřím. Klidně
by to mohlo znamenat něco jako: Přijde nás deset tisíc, rovnou nám otevřete
brány!”
”Předpokládám, že jste se vyptávali. Řekl
vám Jitrocel vůbec něco?” zeptal se Khóruin.
”Jo. Poslal nás, ať se jdeme chystat na
vstup do Měsíčního sálu,” ušklíbl se Saimún.
”Ten vzkaz bychom mohli králi poslat po
mojí poštolce. Jedno z míst, kam je vycvičená, aby letěla, je Bělohlavův dům.
Hagias tak vzkaz dostane, ať už má Jitrocel za lubem cokoliv,” navrhla Vathila.
Musela se ovládnout, aby se neohlédla od krbu ke stolu, za nímž seděl nejvyšší
drúvid a povídal si se Strážcem mostu. Kira entuleva… Co znamenají ta slova
v neznámém jazyce, o tolik měkčím než je řeč Hwarnijů? Hrozbu? Příslib?
”A nezapomeňte, jak nás nejvyšší z Kvanarijských
mágů tajně před odchodem varoval – Jitrocel, Hagias ani mistr kovář prý nejsou
vůbec z Arky. Možná sledují nějaké vlastní cíle a ty jsou kdovíjaké. Ostatně
Riva je slyšel mluvit mezi sebou tím jazykem, který se až příliš podobal tomu,
kterým promluvila ta žena na mýtině,” připomněl Taihun.
”Vsadím boty, že mistr Jitrocel Auragon
moc dobře ví, co znamená Kira entuleva!” zamumlal Saimún.
”Možná by se ten vzkaz měl dostat i mistru
mágovi Vismianovi,” nadhodil Khóruin.
”Jenomže on vždycky rebeluje proti rozhodnutím
krále, vždyť to víte. I jeho cíle můžou být kdovíjaké. Nemáme žádný zvláštní
důvod mu věřit,” namítl Riva.
”Jsme příliš malé rybky, tohle by si měli
mistr mág a Hagias vyřídit mezi sebou. Kdo jsme, abychom tohle rozhodovali?”
vložila se do toho Alphia.
”Bude dost času to všechno Vismianovi
povědět, až se vrátíme z Měsíčního sálu,” mávla rukou Askra, která si nikdy
z ničeho moc nedělala.
”Ale co když se nikdo z nás nevrátí…?”
zeptala se Vathila, náhle plna úzkosti. Khóruin se zachmuřil:
”Myslím, že Jitrocel se vrátí docela
určitě.”
Na mýtině stál drúvid Auragon a proti němu
v půlkruhu Khóruin s Vathilou, Askra, Saimún, Alphia, Riva a Taihun.
Jitrocel vztáhl ruce a znehybněl. Tma houstla,
vše se propadalo do nicoty. Ze světa se ztrácelo světlo, les okolo Hwarnijů
mizel a vytrácel se. Cosi viselo ve vzduchu. Všichni očekávali, co bude dál,
a báli se vyrušit soustředění mistra drúvidů. Byl slyšet jen pravidelný Jitrocelův
dech, podobný dechu meditujících mágů.
Na západě se začalo poznenáhlu rozsvěcovat.
Šířilo se odtamtud bledé světlo. Nebylo to světlo ani ohně, ani slunce, ani
hvězd. Po chvíli se mezi kmeny a větvemi stromů prodral svit měsíčního kotouče.
Zářil oslepujícím světlem, studenou září ledu a vzdáleného vesmíru. Jeho světlo
se opřelo do tváří lidí, do kmenů stromů i do listy zapadané podlahy lesa. Čeho
se dotklo, to ztratilo barvu a stalo se stříbrem. Hwarnijové se na sebe podívali
– jejich tváře připomínaly masky bez výrazu.
Ze světa skutečně zmizely barvy. Zbyly jen
zvýrazněné, jasné, bělostné, neživě vypadající tvary všeho, na co dopadlo světlo
luny. Všechno ostatní se propadlo do naprosté temnoty, snad zcela přestalo existovat.
Jako tehdy u hrobu blesku… Takto tedy
přichází Měsíční sál…? napadlo Vathilu.
Auragon naznačil družině, aby ho následovala.
Pak vykročil do lesa. Beze slova šli za ním.
Vrátíme se ještě někdy z téhle noční
můry? uvažoval Saimún. Jeho důvěra v Jitrocela, a ostatně i v krále, získala
povážlivé trhliny.
Ještě, že jsme nakonec nechali napsaný dopis pro nejvyššího
z Kvanarijských mágů… Jestli se nevrátíme, Strážce mostu se postará, aby byl
dopis doručen a mistr Vismian se tak dozvěděl všechno, co se stalo a pro co
jsme asi taky zahynuli – a bude moci zastavit Auragona, Hagia a Ghara staršího
dřív, než bude pro Arku pozdě.
Lesní podrost se pozvolna měnil v podlahu
sálu. Ležící listy se zplošťovaly a stávaly se z nich ponejprv dlaždice ve tvaru
listů a nakonec jen kamenná mozaika. Okolní stromy se vytáhly do výšky a nabyly
podobu sloupoví. Stíny sloupů byly dokonale temné, jako propasti. Přesto však,
když poutníci šlápli na dlaždice ve stínech, jejich nohy nalezly pevnou plochu
a nepropadly se do nicoty.
”Toto je cesta k Předsálí. Měsíční sál a
prostory s ním spojené mají jednu zvláštní vlastnost, totiž efekt odvíjejícího
se koberce. Ať se vydáte kterýmkoliv směrem, ať jdete dopředu, do strany nebo
se vracíte, vždycky postupujete blíž a blíž samotnému Měsíčnímu sálu, prostor
před vámi se rozbaluje a odvíjí vždycky k němu,” vykládal Jitrocel během chůze.
Družina se podvědomě pevněji semkla kolem něj.
Vathila obezřetně pootevřela oči své mysli.
Zkoumala okolí, zaplavena novými, nikdy nepoznanými dojmy. Pomalu si zvykala
na zcela odlišné prostředí, třídila vjemy a ladila své vnímání do stejné tóniny
s Měsíčním sálem.
”A je nějaká možnost se odtud dostat?” zeptal
se Khóruin. Jeho slova zněla slabě a krom nich nebylo slyšet vůbec nic – ani
kroky, ani dech.
”Buď sem vstoupit hodinu před svítáním,
takže tě vysvobodí slunce. Anebo rozdělat posvátný plamen,” odvětil Jitrocel
a vytáhl ze záhybů svého roucha pomůcky pro přípravu nočního ochranného ohně.
”Ale my jsme museli všechno spojené s Aderánem
nechat v domě Strážce mostu – včetně mečů a jiných kovaných zbraní…” V Khóruinovi
hlodalo nemilé a stále se prohlubující podezření. Ani trochu se mu nelíbilo,
že je neozbrojen na neznámém místě, kde jediným průvodcem a majitelem pomůcek
k rozdělání spásného ohně je člověk, kterému pomalu nemůže věřit ani co se modlí…
”To je schopnost lidí – z věcí, které v
sobě oheň nemají, stvořit plamen. Je to jediný způsob, jak obelstít Měsíční
sál. Ovšem byly i případy, kdy se oheň rozdělat nepodařilo…” řekl Auragon poklidně.
”Jak jste to poznali?” chtěl vědět bojovník.
”Že se ti, kdo sem byli posláni, už nevrátili.”
”Ehm, mistře, a jaké další zvláštnosti jste
objevili při zkoumání Sálu?” zeptal se Saimún.
”Vidíš támhle tu prasklou dlaždici?” řekl
mistr drúvid.
”Támhletu?”
”Ano. Tak na tu když šlápneš, tak zemřeš.
A vidíš támhleten stín sloupu, který padá nepřirozeně, křížem přes ostatní stíny?”
”Ano, mistře…”
”Tak na ten když šlápneš, tak zemřeš. A
vidíš támhle tu pavučinu, co se třpytí v měsíčním světle?”
”Ano…”
”Tak té když se dotkneš, tak zemřeš.” Chvíli
vládlo naprosté ticho, v němž bylo slyšet, jak Saimún ztěžka polkl.
”Kolik lidí muselo zemřít, abyste tohle
zjistili?” otázal se Taihun. Drúvid pokrčil rameny:
”Hodně. V zásadě každá nepravidelnost, podivnost
nebo anomálie je nebezpečná. Nejhorší jsou stíny a dlaždice, ty člověka okamžitě
pohltí. Pak jsou tu podivné rostliny a pavučiny. Ty ještě lze přežít. Nesou
s sebou spánek nebo jed…”
Askra se zvědavě rozhlížela kolem, stejně
tak Riva. Oba vnímali stálou přítomnost magie v okolí. Zostřeně viděli všechny
anomálie, protože právě na těch místech jako by magické prostředí mělo trhliny,
magie tam scházela. Čarodějka si všimla, že čas od času na některé vzdálenější
dlaždici svítí runa. Byla si jista, že je vidí jen ona, možná ještě Riva, díky
schopnosti vnímání magie. Runy náležely ke druhu, který znala, ale byly příliš
daleko než aby je dokázala přečíst. Přesto cítila nadšení – vždyť je tu přítomna
magie! Magie známého typu, kterou je jistě možno nějak získat, naučit se ji…
”Khóruine!” Vathilin zděšený výkřik proťal
vzduch. Bojovník se okamžitě obrátil, ruka mu reflexivně sklouzla k boku, dřív
než si uvědomil, že nemá zbraň.
Léčitelka lapala po dechu a neobratně ze
sebe strhávala vlákna pavučiny, která jí poutala paže k tělu. Khóruin k ní rychle
přistoupil a pomohl jí vyprostit se z lepkavých nitek.
”Cos dělala?” zeptal se Jitrocel. Dobře
věděl, že nikdo ze skupiny se k pavučinám fyzicky nepřiblížil.
”Já… já jsem…” Vathila uhnula pohledem.
”Zkoušela jsem si tu pavučinu prohlédnout…”
”Jak?” Drúvid nikdy neslyšel o tom, že by
Khóruinova žena byla čarodějka.
”Citem…” našla po chvíli léčitelka slovo
pro svou schopnost.
”Buď opatrná,” řekl vážně Auragon, ”tyhle
věci se mohou člověka velmi snadno chytit. Jsou přilnavé a nebezpečné.”
Vathila přikývla.
”Už je to v pořádku,” tiše ujistila svého
manžela a zařadila se na své obvyklé místo ve skupině.
Konečně se Jitrocel zastavil. Ocitli se
na prostoru, kde ze sloupů zbývaly již jen pahýly. Některé dosahovaly sotva
poloviční výšky, některé dokonce nebyly vyšší než člověk, někde zbyly již jen
zdobené patky. Vrcholky sloupů byly ulomeny, nebo zvětraly, a některé z nich
se povalovaly na podlaze.
”Tohle je střed Předsálí. V okolí se na
dlaždicích nacházejí Měsíční runy. Abyste se stali zasvěcenci Měsíčního sálu,
musíte si jednu runu najít, pohlédnout na ni a ona se vtiskne do vaší mysli.
Nevzdalujte se příliš, každým krokem odtud se blížíte k Měsíčnímu sálu. Jakmile
se vám podaří runu, získáte omezenou schopnost bránit se efektu odvíjejícího
se koberce a vrátit se ke mně,” řekl drúvid.
”Ehm, mistře… A je možné si vzít víc než
jednu runu?” zeptal se najednou Riva.
”Ano, je. Ale neradím vám to,” odvětil Auragon.
Skupina se tedy poněkud nejistě rozešla,
každý jiným směrem. Netrvalo dlouho a všichni ucítili tah – runy je k sobě volaly.
Alphia k podobným věcem přistupovala čistě
prakticky: vystopovat si runu, podívat se na ni a vrátit se zpátky.
Jakmile se runa vtiskla do její mysli, Alphia
se zachvěla a padla na zem.
Nevěděla, jak dlouho tak ležela. Když přišla
k sobě, necítila se nijak v nepořádku. Vstala. Podivná dezorientace v neznámém
prostředí zmizela. Smysly se zbystřily, pohled vyjasnil. Mezi sloupy spatřila
plazící se chapadla modravé energie. Jakýmsi nově nabytým smyslem pochopila,
že je to runa, kterou používá Jitrocel.
Když přišla blíž, uviděla, že Taihun už
je na místě. Právě se mu chystala něco říct, když ticho proťal výkřik. Vathilin.
”Co je to?” obrátil se Taihun na Jitrocela.
”Někdo nedal na mou radu a zkouší si vzít
další runu,” zamračil se druid. ”To způsobí opětné zmatení a schopnost oreintovat
se v Předsálí zmizí.”
”Jdu pro ni,” rozhodl se Taihun. Díky spojení
vlastní runy s Jitrocelovou vnímal Vathilinu přítomnost a dokázal najít cestu
k ní mezi sloupy.
Taihun překvapivě svou sestru potkal na
cestě. Dívka kráčela proti němu. Její pohyby sice prozrazovaly vyčerpání, ale
nezdálo se, že by bloudila. Mířila přímo k mistru Auragonovi.
”Co se stalo?” zeptal se bojovník znepokojeně.
”Zasvětila jsem se s druhou runou. Trochu
mě to rozhodilo, ale jsem v pořádku,” přiznala léčitelka.
”Znáš cestu?”
”Ano, neboj. Dojdu sama,” usmála se. ”Poohlédni
se raději po ostatních.”
Taihun netušil, jak se Vathile podařilo
najít směr i s druhou runou. Ale vždycky věděl, že jeho sestra je nadobyčej
vnímavá… obzvláště k podivným věcem.
Rozhlédl se. Nejasná záře run mu ukázala
v labyrintu sloupů Khóruina.
Khóruin seděl na zkřížených nohou, oči zavřené,
ve tváři soustředěný výraz. Otevřel oči a vstal, jakmile se Taihun přiblížil.
”Všechno v pořádku?” zeptal se Taihun. Khóruin
kývl:
”Vezmi mě zpátky k Jitrocelovi.” Víc nebylo
potřeba říkat. Oba muži se vydali nazpět. Khóruin a Taihun… Vathilin manžel
a Vathilin bratr… Velitel a jeho pobočník… Ve zvláštní shodě, kterou ještě posilovalo
a zvýrazňovalo neznámé, nepřátelské okolí…
Askra si promnula spánky. Po druhé runě
ji brněla hlava, ale nepříjemný pocit rychle ustupoval, zahnán cvičením, které
se dívka naučila od Hiranyi. Sál vypadal zamlžený a čarodějka s nelibostí nesla
ztrátu orientace.
Někde tu ale byla ještě jedna runa… Viděla
jsem ji, než jsem si vzala tu druhou… Byla silná… hmm… uvažovala Askra.
Oči jí zasvítily nadšením.
Vždyť jsem věděla, že se tyhle runy půjde nějak
naučit! To ostatně milovala na magii – neustálé objevování nových způsobů
a nových možností. Třetí runa sice zářila kdesi na prahu Měsíčního sálu, ale
Askra si s tím příliš nelámala hlavu. Čarodějka žila pro svou magii a pro ”teď”.
Co bude, až něco bude, nebo co by bylo, kdyby – takové otázky nepatřily k obvyklým
návštěvnicím její mysli.
Ač bez schopnosti hledat cestu, vydala se
Askra směrem, kterým naposled runu viděla. Nemínila jít příliš daleko, ale spoléhala
na to, že runa bude zářit do daleka pro její magický zrak, který nebyl nijak
ovlivněn.
A nemýlila se. Runa byla nádherně zdobená,
větší než ty předchozí. Krásnou osmiúhelníkovou dlaždici lemovalo osm dalších
čistě okrasných, které doplňovaly vzor. Síla magie vyvolávala příjemné mrazení
v zádech. Čarodějka přistoupila k runě.
Mezi sloupy se něco pohnulo. Pak se to přisunulo
blíž.
Bledá tvář a bílé ruce s dlouhými drápy,
potrhaný hábit, který zjevně neskrýval žádné hmotné tělo… Prázdné oční důlky
se upíraly na Askru. Mezi jehlovitými zuby prokmitl rozeklaný hadí jazyk…
A pak se Měsíční runa začala vpíjet do dívčiny
mysli. Askra se propadla do tmy.
Zpět