Pantheon

Bohyně

Do tkaniva a dějin Grandu zasahují mnohé bytosti, které svou mocí či stářím náleží do řádu bohů. Někdy se nepřesně pod výrazem bohové rozumí i Zilathové, Andalové či Nezrození. Správně však označení „bůh“ náleží jen bytostem řádu aetlan, kteří odvozují svou moc nikoliv ze své nadsvětské podstaty, ale z důvěry a oddanosti, kterou jim projevují jejich věřící. Bez nadsázky lze říci, že jsou to bytosti, které vyrostly ze srdcí, myslí a choutek všech živých tvorů i neživého stvoření na tváři Grandu. Bohové proto vyrůstají nejen ze srdcí bytostí obdařených složitou řečí a rozumem, ale také ze srdcí bytostí němých, prostých, bytostí, jež znají jen hlad a strach, nasycení a spočinutí. Propastná moc bohů však sahá ještě hlouběji, ke stvoření neživému, k vědomí skal a údolí, k vůli pramínku, meluzíny a dýmu. Tam se však setkává s mocí Andalů, jež vládnou živlům.

Toto vysvětlení ale není dostačující a kněží jednotlivých bohů by se proti němu právem ohradili jako proti svatokrádežnému zjednodušení. Bohové totiž vyrůstají z duší, ale zároveň duše vyrůstají z nich a drama života se odehrává v závratných obratech této věčné smyčky. „Smyčka“ (loph) je ostatně v siranijštině jedním z výrazů pro „boha“. Bůh je smyčkou nejen coby věčný koloběh mezi vědomím bytosti a nesmrtelnou podstatou božstva, ale též jako lovecká smyčka, do níž je bytost bohem ulovena. Bůh je krotitel a pastýř, který chytá duše do svého stáda, do svého sboru, v němž hlasy vydobytých dobytčat pějí pastýřovu píseň a tančí dle rytmu určeného kynutím pánovy paže. Ve víru tance zapomínají, že byli kdysi do boží náruče vyplaveni jako trosečníci na desítileté bludné cestě k domovu, že bývali lidmi, než je krásná kněžka mávnutím proutku změnila v chundelaté stádo. Bůh je pak nechává popásat na svazích se sladkým jetelem a vždy ve sváteční den je svolává do chrámu, do své pastýřské jeskyně. Zavalí sluncem zalitý vchod pomocí temného úplňku a pozve k hostině své božské bratry a sestry. Pohoštěním je vykrmený trosečník s němou tváří, jehož útroby lačně polykají vděční hosté. Takto, ale i jinak hovoří jinotajná mysteria o nejhlubším tajemství boží vlády.

Pantheon je společenství bohů, jakýsi božský senát, v němž každý z nich má své křeslo a každému je popřáno sluchu v míře odpovídající jeho moci. Nejmocnější členové Pantheonu požívají velké úcty na nebi i na zemi. Na zemi je jim zasvěceno množství chrámů a jejich jména zná každý a ve chvílích nouze se k nim obrací. Bohové totiž slyší svá jména čistě a jasně, ať už jsou vyslovena kdekoliv a skrze své jméno (napsané či řečené) může jejich moc a vůle sestoupit na zem. Za ty nejmocnější je považováno dvanáct bohyň a dvanáct bohů. Zvláštní přitom je to, že více vlivu na sebe strhávají bohyně, než bohové, kteří za svými chotěmi v moci někdy zaostávají.